Otvírání skal 2003

Jířa Šťastný

            Nečekaně krásné počasí přilákalo na start letošního ročníku Otvírání skal rekordní počet účastníků.  Oproti loňsku, kdy se zde v chumelenici sešli jen Párek, Vláďa a Jířa, tu je letos celkem 12 otvíráků a otvíraček, což je 300 % nárůst.  Jmenovitě (zleva): Brácha Párek, Párek, Haňule, Maruška, Tonda, Květuška, Pivetka, Jakub, Martin a  Bery (Vláďa dorazil až po focení, já jsem fotil).  Párek rozdal instrukce, každý si nastudoval trasu a můžeme vyrazit.  Přesto, že trasa do Jirkova je libovolná, jedeme všichni společně po cyklostezce, pak podél převaděče a po silnici na Červený Hrádek.    Za vesnicí odbočujeme na silničku, která vede oborou až pod Boleboř.  Vydatné stoupání rozřazuje peloton podle kvality zimního tréninku.  Maruška zjišťuje, že nemůže přeřadit na lehčí převod, takže si měníme kola a stoupáme a stoupáme až k hornímu vstupu do obory.   Tady někteří nechávají kola a jiní se i s koly přesouvají k Trampským skalám, kde je první kontrola.

            Vyndáváme lezecký matroš a většina se vydává sólovat, protože lano má jen Brácha Párek a Berušky.  Naštěstí je tu dost lehkých cest, které se dají sólo vylézt.  Brácha Párek nalézá do Cesty omylů, Bery do Krušnohorské cesty a ostatní se střídají v ostatních boulderech.  Největší úspěch má Párkovo Ypsilonka, která prověřuje morál hlavně u holek.  Čas ale neúprosně letí a před námi je ještě dlouhá cesta a tak balíme vercajk a vydáváme se s koly zpět ke vchodu do obory.  Chvíli nám trvá, než přeneseme všechna kola po žebříku na druhou stranu plotu, ale pak už zase jedeme s větrem o závod do Boleboře.  Za vesnicí odbočujeme na Kálek a další vydatné stoupání shazuje ze sedel první odpadlíky.  Střídavě kolmo a střídavě pěšmo (jen někteří) se dostáváme na konec stoupání.   U dřevěné boudy chvíli odpočíváme a svačíme a pak zase jedeme až k odbočce na Thunskou silnici.  Po ní jedeme konečně z kopce až ke druhému kontrolnímu bodu, kterým jsou skály Na volárně. 

            Kola necháváme u silnice a jdeme ke skalám.  Tentokrát již lano nevyndává nikdo a všichni se vrhají do sólo přelezů cest.  Největší oblibě se těší Zrcadlo, které zkouší snad každý.  Ještě povinný zápis do vrcholovky (máme Hore zdar) a opět na kola.  Krásná silnice nás po chvíli jízdy z kopce přivádí k další kontrole.  Vpravo nad námi se tyčí Josefova skála, kam musíme vystoupit.  Protože už je docela dost hodin, rozděláváme tu oheň a pečeme buřty.  Nádherné počasí a plné břicho způsobují, že se nikomu moc nechce lézt.  Pár cest ale přeci jen padá a tak hurá na další kontrolu.  Ta je vidět na protější straně údolí – je to malá věž Rolnička.  Kola opět necháváme u silnice a přes provizorní přechod, který jsme museli vybudovat z kamenů, se dostáváme přes potok.  Přístup ke skále je dost náročný, protože poměrně strmý svah je značně zledovatělý.  Nicméně vrchol je dobit a po chvilce kochání se opět vracíme ke kolům. 

Další kontrola je na Káleckých skalách, což je stále po té samé silnici a stále z kopce.  Jaké je však naše překvapení, když silnice najednou končí a před námi je 6 m široká díra, ve které teče nenápadný potůček.  Nikomu se nechce věřit, že tento potůček dokázal při loňských povodních strhnout takový kus silnice i s betonovým mostem.  Opatrně přelézáme po zbytcích mostu na druhou stranu  a už pomaleji pokračujeme dál.  Na silnici je spousta naplavenin a po chvíli jsme u dalšího strženého mostu.  Tentokrát je to ještě horší.  Musíme do koryta naházet několik kamenů, abychom se vůbec dostali na druhou stranu.  Ve stínu leží na silnici sníh, jinde jsou zase naplaveniny a tak postupujeme celkem pomalu.  Situace se nemění ani po odbočení podél hranice ke Kálku.  Ke skalám tak dorážíme už hodně pozdě a docela zničení.  Jediný, kdo si jde vylézt komín je Párek, ostatní raději čekají u kol nebo zvolna pokračují dál. 

Je nám jasné, že když zapadneme v Kálku do hospody, tak už se nezvedneme a tak náš oblíbený penzion míjíme se slzou v oku a pokračujeme nepříjemným stoupáním po silnici do Blatna.  Většina lidí už toho má plné zuby, takže se naše tempo ještě zpomaluje.

Postupně obsazujeme místa u několika stolů v hospodě v Blatně a zahrnujeme vrchního mnoha objednávkami různých dobrot.  Nálada už je zase veselá, protože do Chomutova už je to jenom kousek a pořád z kopce.  Všichni si vyplňují scházející kolonky v itineráři a hodnotí průběh celé akce.  Tak, jako jsme postupně přišli, tak i postupně odcházíme.  Poslední odjíždím já s Maruškou někdy ve 20.00 hod, již za úplné tmy.

Co dodat, letošní ročník byl opravdu povedený.  Díky příznivému počasí se nám konečně podařilo dojet až do Kálku, což nám počasí při předchozích ročnících zatím nikdy  nedovolilo.  Celkem jsme najeli asi 55 km a navštívili mnoho zajímavých skalek, kam se (doufám) někteří rádi vrátí.  A to je vlastně původním záměrem této akce – ukázat ostatním členům zajímavé skalní útvary, skryté v poměrně blízkém okolí.  Takže doufám, že příští rok nám bude počasí opět přát a dalšího ročníku se zúčastní alespoň tolik lidí, jako letos.

Ahoj  Jířa