Ortler – Nordwand

LeToš Dvořáček

8. - 10. 5. 2003

Po několika telefonátech na lince Kolín-Chomutov a úspěšném sbalení všech cajků určených k pobytu a lezení v zimních horách, sedím jako kosmonaut v odpoledním , pátečním autobuse Chomutov - Praha. Ten pocit kosmonauta mi rozhodně nepřináší rychlost jízdy, ale spíše můj ,,skafandr“ včetně ,,plasťáků“ na nohách. V našich končinách už léto klepe na dveře a tak na většinu spolucestujících působím jistě kuriózně. Nicméně kolem osmé večerní již sedím na Chodově a vyčkávám příjezd mých parťáků, kteří přijíždí jak je jejich dobrým zvykem na čas. Rovnou vyrážíme, cesta nás čeká ještě daleká. Ve tři nad ránem uleháme ke krátkému spánku kdesi v Itálii.

Hned za rozednění pokračujeme až do našeho výchozího bodu – malebné vesničky Sulden. Po obligátním překrámování a lehké snídani, vyrážíme jako těžkooděnci vzhůru pod stěnu. Jedinej z naší skupinky, kterýmu stoupání nečiní žádnej problém je Karlosovo táta a během okamžiku nám mizí z dohledu. Že by proto, že jde nalehko? Rozhodl se po čas naší nepřítomnosti trekovat po okolí a v autě na něj dokonce čekají lyže, takže program má. Nasazujeme každej  svý tempo a zaměstnán vlastními myšlenkami opouštím zvolna rozkvétající louky v údolí, abych o tři hodiny později procitl na ledovci pod nebetyčnou stěnou. Těch 1200 metrů skal, sněhu a ledu nad hlavou vzbuzuje celkem pochopitelnou úctu. Nelze si nepředstavit dva klasiky pana Ertla a pana Schmida, jak tudy 22.června roku 1931 vyrážejí vstříc dosud neprostoupené stěně. Klobouk dolů, pánové.

Dáváme krátkou pauzu, loučíme se s naším společníkem a dál vyrážíme vzhůru jen ve dvou. Je slunečné odpoledne a tak se není co divit, že všudypřítomný sníh citelně ztěžuje  náš postup. Svým oblíbeným stylem SP (sněžný prasata), však přeci jenom postupně ukusujeme několik stovek metrů z vybraného krajíce. Tato úvodní část výstupu je vlastně široký sněhový kuloár o sklonu do 45^o . Současným postupem jsme se do večera dohrabali  k vstupnímu trychtýři, oddělujícímu spodní pohodovou část od horní, lezecky nesrovnatelně zajímavější. S nocí na krku, jsme se jali hledat místo našeho dnešního bivaku. Po několika marných sondách jsme došli k závěru, že sněhu je sice všude okolo plno, ale když ho člověk opravdu potřebuje, tak se mu ho nedostává. Chtěli jsme zůstat po dobu našeho nočního rozjímání co nejvíce chráněni před případnými nemilými pozdravy z výšin a tak jsme počali budovat naši útulnu pod skalním prahem. Zatímco já předváděl své stavitelské umění, Karlos testoval svoje znalosti kuchařské. A tak než bys řekl: švec, švec, švec,……….., uléhali jsme do záhrabu s teplem v žaludku.

Rána ve spacáku jsou v podstatě všechna stejná – nechce se z něj! Ale nás čeká snad pěkné lezení, tak hurá. Asi v 8 hodin už máme zase krysy na zádech a vyrážíme. Oproti včerejší štrachanici je to opravdu rozdíl. Teď je povrch ledový, s pouze občasnými sněhovými fleky. Taky sklon trochu povýšil. V průměru je tady  terén  mezi  50^o až 60^o . ,,To jsem zvědav, co tomu budou za chvíli říkat lejtka“.  Z dumání mě probírá svištění nad hlavou. Intuitivně svírám pevněji násady svých ledoborců. Prolítlo kolem mě hejno šutrů, jako by někdo nahoře vysypal ošatku. Tak takhle tedy ne!  Dolejzám  na položenější flek a vytahuju z báglu lano. Karlos, kterej ke mně traverzuje z poza hrany, ani nic mimořádného nezaregistroval, po objasnění situace se však navazujeme a začínáme jistit. Točíme délku za délkou, všechny mi postupně splývají do neustále se opakujícího rituálu: přebrat matroš, vytočit třetinu, či polovinu (to v závislosti na sklonu a povrchu), zavrtat, dolézt, zaštandovat, dobírat ( a při tom vydejchat, rozhlídnout se po okolí, případně něco nafotit), předat matroš, jistit, zrušit, dolézt a znovu a znovu. Z této roviny vzpomínek výrazně ční pouze jedna dýlka v Messnerově narovnávající variantě, kde si dovolím tvrdit, že jsme potkali jeden ledový výšvih asi o 80^o sklonu. Karlos, na kterého tato pikantérie vyšla, má zřejmě tolik morálu, že si ani nestihl sundat bágl a celý to bez zaváhání  přesmažil. Pak už ve stejném stylu jako v  předešlých úsecích, až na vrcholový hřebínek. Při dolejzání se nám pravda trochu pokazilo počasí, ale naštěstí jenom potulující se cáry mlhy s dírama s částečnou viditelností. Pod vrcholem jsme dokonce potkali dva pražáky, kteří sem dorazili normálou a tudíž nám prošlápli stopu na sestup. Hned se ptali po něčem k snědku a na pití. Po krátkém rozhovoru jsem nabyl dojmu, že chlapci tentokrát trochu přestřelili a obráceně nasazená mačka na botě jednoho z nich mě v mém názoru jenom utvrdila. Vydali jsme se na vrchol a kluci začali sestupovat. Asi v půl páté stojíme s Karlosem u vrcholového kříže. Panoramata sice nejsou nic moc, ale hřejivý pocit na srdci z pěkného výkonu máme oba dva.  Jelikož hodláme ještě dneska sestoupit na Payer-Hutte, máme do večera o zábavu postaráno. Asi za hodinku jsme v bivakové budce na SSZ hřebenu. Zde opět potkáváme naše známé z vrcholu. Oni chtějí přespat tady a sestoupit zítra. Vaříme všem alespoň nějaké pití, loučíme se a pokračujeme v sestupu. Přes sněhové pláně a skalnaté hřebeny se kolem 21. hodiny dopotácíme k winterraumu u Payer-Hutte. Karose musím docela úporně ukecávat, aby šel spát pod střechu a ne do závěje. Je to holt nenapravitelnej romantik. Po čínský polívce usínáme spánkem spravedlivých.

Ráno, s námořnickou rozvahou, začínáme sestupovat kolem desáté na Tabaretta-Hutte. Rozbředlými sněhovými svahy se prodíráme do údolí. Asi po dvou hodinách  otvíráme dveře na chalupě a trošku odpočíváme. Po asi další hodině sestupu docházíme do Suldenu, kde nás už očekává Karlosův táta s autem plným proviantu. Dáváme za žebro, klábosíme a  podnikáme oddychový výlet k vodopádům v okolí . Za noclehem ujíždíme do Němec. Po noci strávené u kempu v GaPa, odjíždíme směr domovina s pocitem příjemně strávených Svátků osvobození.

                                   Horám Zdar!                                        Letoš

Účastníci:         Karel Karlos Skřivánek              HO: Potkali se u Kolína

                        Leoš Letoš Dvořáček                           HO: Horoklub Chomutov