Letošení V

Broněk Bandas

Blíží se září. Pro normálního smrtelníka to není žádná převratná informace, ale pro vzlínače, pavouky, hlemzače, kvakery a jiné poddruhy přátel vertikál,  znamená konec zákazu lezení v severních svazích Bořně. Není divu, že to krásné slunečné ráno mě zastihlo právě tam a už vůbec nikoho nemůže překvapit, že na prvním konci lana byl Letoš.

 Cesta se jmenovala Velikonoční M+M a jako většina linií na Bořni zespodu nevypadala obtížně. Pozornému pozorovateli ale nemohlo ujít velké množství starých skob natlučených ve spáře. Cesta byla nově odjištěna několika nýty a tak jsem já, druholezec, vyfasoval kladivo a nefunkční žiletky bez oček, hliníkové hřeby a milimetrové kroužky cestou nahoru vytloukal. Byla to docela šichta. K mému velkému překvapení se úplně, ale úplně nejhůř vyndavaly ty hliníkové hřeby. Už delší dobu jsem s jedním z nich zápolil, když mi začalo něco padat na hlavu a za krk.

"Jehličí nebo hlína." To bylo první, co mě napadlo. "Letoš se nahoře vrtí a trochu mi drobí za krk." Už jsem tomu nevěnoval pozornost a tahal, páčil, kroutil tu neuvěřitelně měkou skobu, ale to drobení nějak nepřestávalo. Naopak. Bylo hustší. Jako by mi někdo sypal na hlavu rozinky. Zajel jsem rukou za krk a otřepal hlavu a šup - další várka, hustší a za krkem to začalo divně pálit! "Co ten Letoš blbne?" Zaklonil jsem hlavu, podíval se za lanem a otevřel pusu, že zavolám nahoru a nade mnou se vznášel černý mrak okřídlených mravenců ve svatebním reji. Mravenci se párovali a ta spojená tělíčka padala přímo na mě. Zrudlý krk už pálil jako oheň, mravenci mi zalézali pod tričko, do uší a kyselinou mně leptali pleš. "Čert vem skoby, jdu Letoši", volal jsem do černé záplavy a snažil se ze stěny co nejrychleji odlézt. Že mělo lano místy větší průvěs, jsem zpočátku přičítal své rychlosti, ale v nepříjemném sokolíku pod vrcholem mi to nedalo, ometl jsem si mravence z obličeje a zavolal: "Jistíš, Letoši?" Odpověď "Občas", která přišla seshora mě namíchla! Tak já tady bojuju, agresivní hmyz mě pomalu rozpouští v kyselině jak Vktor čistič a předseda oddílu z toho má zřejmě srandu. Jeden krok, druhý, nádech ... a strnul jsem. Černý mrak hmyzu, který mě zasypával kousavýma potvůrkama, byl jen drobným výběžkem, odvárkem hlavního reje. Tisíce drobných tělíček stoupalo, klesalo, padalo, vzlétalo, propletené dvojice si předávaly genetické informace a uprostřed toho běsnění mravenčích orgasmů seděl Letoš! Přestože si u nástupu bral světlé tričko a na hlavě měl svůj oblíbený krémový klobouček vypadalo to, že je celý v černém.

 "Víš", povídá Letoš, když jsme nazí pod nástupem vyklepávali mravence z každého záhybu oblečení a sedáků, "nejdřív jich bylo jen pár a tak jsem jim v zaujetí entomologa-amatéra nastavil ruku, abych je moh pozorovat......."    Broněk