Hvězdičkové cesty v Ostrově III

Jířa Šťastný

O velikonocích jsme opět zavítali do Ostrova a tentokrát jsme se vydali na západní stranu, protože je hned od rána na sluníčku.  Po rozlezení na Hraniční věži a na Hradbě přicházíme pod Malou jehlu a musím říct, že její jižní stěna mi hned padla do oka.  Vyndávám  průvodce a zjišťuji, co že tady vede cesty, protože zejména ta středem přes dva kruhy vypadá impozantně.  Mělo by to být Hvězdné nádraží VII s hvězdičkou, což se mi ale nechce věřit.  Fakt to vypadá značně neprůstupně, takový kompaktní, skoro kolmý rajbák.  Dělali to Nehasilové s Henkem v roce 2001, takže to nejspíš nebude úplně zadarmo, ale když to dali jen za sedm a ještě k tomu s hvězdičkou?  Ještě chvíli o tom přemýšlím a pak se rozhoduji, že to zkusím.  Nástup je přibližně uprostřed stěny, odkud se jde trhlinou mírně vlevo.  Ten krok přes převis do široké spáry mi moc neseděl.  Pak už doprava do stěny, jedna celkem dobrá kapsa, nohy na tření, další vodorovná díra, ze které jsem myslel, že už cvaknu kruh, ale bohužel.  Tak ještě jeden krok do jemných chytů a už cvakám kruh.  Docela jsem si oddychnul, jištění pod sebou nic moc a už jsem docela vysoko.  Asi 4 m mírně vpravo nade mnou je další kruh, tak vzhůru k němu.  Pár těžších kroků od kruhu a pak už krásné rajbákové lezení ve stylu „Převozníkova hněvu“ v Labáku.  Cvakám další kruh a za chvíli už stojím na vrcholu.  Paráda, mám to!  Zatímco dobírám Marušku, mám čas o tom přemýšlet.  Na hvězdičkovou sedmu mi to přišlo trochu těžší a morálový ke kruhu, ale chtělo by to si vylézt i ty další cesty, abych měl srovnání.  Zítra se sem asi vrátím.  Při zápisu do knížky jsem mile překvapen, jak je stará.  Je z roku 1979 a ročně sem vyleze tak 5 – 10 lidí, takže si prohlížím stránku po stránce.  Kupodivu nenacházím nikoho z Chomutova.  Že by oddílový „prvovýstup“?  A další radost.  Mám teprve druhé opakování cesty.  Po dvou letech je to také slušný výkon.

Ráno jsme vyšupali Marušku a vyrazili zpátky na místo činu.  Podle průvodce je vpravo Vzpomínka na tátu VIIb s hvězdičkou od Karla Běliny z roku 1973 přes jeden kruh a vlevo Prázdninová VII rovněž od Karla z roku 1979 také přes jeden kruh.  Dávám přednost hvězdičkovému béčku, ačkoliv název vzpomínkové cesty mě trochu odrazuje.  Nástup je více vpravo, opět do spáry, ale tentokrát doprava,  dost pracně provazuji takové malé solivé hodiny v zadu na polici a pak následuje divný krok do šikmé vodorovné trhliny, kdy mám chyty vpravo, stup vlevo a na pravou nohu nic, protože je tam převis.  Nic moc.  Nakonec se přeci jen odhodlávám, poněkud trhavě dostávám pravou nohu nad převis a traverzuji v trhlině na hranu.  Tady provazuji dunivé vodorovné hodiny a pojišťuji je ještě jednou smyčkou a za chvíli už jsem u kruhu.  Opět mohutná úleva.  Další kroky vypadají klíčově.  Asi 1,5 m nade mnou je velké žebro, které až chytnu, tak mám vyhráno. Ale nebude to zadarmo.  Chyty nad kruhem jsou dost jemné a oblé a pořád nemůžu dosáhnout do toho žebra.  Dvakrát se vracím a na potřetí ho konečně chytám.  Obhazuji ho smyčkou a lehkým terénem po hraně valím na vrchol.  Opět chvilka rozjímání, zatímco Maruška nemůže odlézt od kruhu, asi to bude fakt těžký.  Holt vzpomínková cesta. 

Abych si zpravil chuť, dávám si s Gondym Starou cestu IV.  Začíná v sedle mezi vrcholy, pak traverzuje do jižní stěny (nádherná expozice) a při hraně vede na vrchol.  Nádhera, kochačka, dobré jištění, přesně to jsem potřeboval.  Všem vřele doporučuji, nejlépe s nějakou babou.  Jestli si nějaká cesta zaslouží hvězdičku, tak je to určitě tahle.

S lepší náladou se tedy pouštím do poslední cesty, která mi v této stěně ještě chybí do sbírky -  Prázdninová VII.  Karel shodou okolností dělá kousek vedle cesty, tak neváhá a jde se na mě podívat.  Nastupuji při levé hraně, obhazuji pochybný hrot a pomocí šikmé spárky stoupám vzhůru.  Tady by podle Karla měla jít smyčka, nakonec protahuji kevlar malými hodinkami a uzlík zandávám do vodorovné spárky, vypadá to dobře.  Vpravo ode mne je mírně převislé rajbákové bříško, přes které se mi ke kruhu opravdu nechce a tak se s Karlem shoduji, že bych měl jít asi ještě po hraně kousek výš a ke kruhu spíše natraverzovat.  Paráda, je to tak.  Úplně v pohodě cvakám kruh a položeným rajbákem stoupám šikmo vpravo do spár.  Dávám další smyčku, ještě pár kroků a už držím velké chyty ve středu stěny a v pohodě dolézám na vrchol.  Tak takhle si představuji hvězdičkovou sedmu. 

Co dodat, parádní stěna, krásné cesty, snad jen ty hvězdičky a klasifikaci bych viděl trochu jinak, ale to je můj osobní názor.  Zkuste si to a dejte vědět.

Pěkné polezení na písku přeje

                                                           Jířa