Horolezci, cyklistova smrt …

Honza Jansa

Léto uteklo jako voda a já už se zase těším na první zářijovou sobotu, to máme s klukama z hospůdky sranda závod na kolech z Chomutova do Jakubova na mlejn. Jsem moc zvědavej, co na nás hlavní organizátoři Pešan a Kaka vymysleli. Letos se celý závod jede ve znamení výročí zdolání nejvyšší hory světa, takže musíme nějaký ty vědomosti nabrat na internetu, ať máme na soutěžích lehčí pozici, přeci jen vítězství je vítězství, za to nějaká oběť stojí ne?

V sobotu ráno to šlo jako každý rok, nějaký to posilnění v hospůdce, instrukce ředitele závodu a pak už jen start. Letos jedu ve dvojce s Tomášem a soutěže po trase celkem ušly. Dokonce jsem si myslel, že už nás nemůže potkat nic horšího než běhání s těžkým batohem na zádech do kopce na poslední kontrole, ale mýlil jsem se. V Perštejně za chatama u řeky byla totiž další kontrola a když jsme tam dojeli, tak ze mne vypadlo jen : „Jééé, čau Jansič“. To je takovej blázen, co s náma taky občas osedlal kolo, ale teď už jen leze po skalách a horách. Teď pod skálou držel na špagátě nějakýho človíčka a další sjížděl na druhém špagátě ze skály na zem. Ostatní si oblíkali nebo už svlíkali nějaký divný popruhy s přezkama, za který je uvazovali. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaká sranda, ale všechno bylo jinak. To už ze mne s těžkým jazykem vypadlo jen : „To si snad dělají PRDEL .ne?“, a pak jsem tupě zíral na ten cvrkot pod skálou a marně se snažil uklidnit, abych neměl tak sevřenou zadnici. Úkol je zcela jasný, jeden z dvojice po skále nahoru a druhý opačným směrem, ze skály dolů. Jímala mne hrůza a mého parťáka jakbysmet, ale body jsou body, nahoru deset, dolů taky deset. Po notné chvíli ze mne opět vypadlo :“Kdo tu hovadinu vymyslel?“ Nic nepomohlo, za chvíli jsme byli na řadě, a tak jsme si Tomem rozdělili úlohy a boj za dvacet bodů, on dolů a já nahoru. Tomáš zmizel okolo skály někam nahoru a já se nechal pln hrůzy přivázat Jansičem na špagát. Hlavou mi blýskla myšlenka vzdát to, a ta se navíc utvrdila při pohledu na Jansičovo pravé rameno, kde byla dlouhá rána šitá po pádu ze skály, ale uklidňoval jsem se a pořád mumlal : „Je to bezpečné … nic se mi nemůže stát … bude to dobrý …“ Nakonec důležité body rozhodly a já vylezl na skále první dva metry, ztratil se mi dech, srdce bylo až v krku a já zezelenal jako triko, co jsem měl na sobě, ale pořád jsem si opakoval : „… je to bezpečné … Jansič je nemehlo …“. Další metry mi přidaly na hrůze ve výrazu i na duši, občas jsem křičel na Jansiče, že mně pořádně nedrží a že mi neradí a že … Nakonec jsem se dosoukal skoro až nahoru a pořád se uklidňoval : „ … všichni horolezci nejsou jako Jansič … je to bezpečný …“. Pode mnou bylo v mých očích tak tisíc metrů hluboko a nahoře mi další horolezec, Broněk, ukazoval kam s rukama a nohama a já uviděl jeho pravou ruku po pádu ze skály … v tu chvíli jsem byl na pokraji šílenství, ale pořád jsem mumlal : „… je to bezpečné … nic se mi nemůže stát …“. Pak už mne čekalo spuštění dolů a několikametrový volný pád, kdy se mi zvedl žaludek až k uším. Dole jsem nemohl ani pořádně stát, jak jsem se klepal, ale body jsou doma!!!

Hledal jsem Tomáše, abych se dozvěděl, jak dopal, ale Tomáš zklamal a cestu dolů vzdal. Vidina našeho vítězství nebo alespoň stupínku nejlepších se rozplývala a zklamání se rozlévalo v duši. Pak mne napadla spásná myšlenka, musím úkol udělat za Tomáše já, i když jsem možná vystrašenější než on, body jsou body. Když jsem došel nahoru na skálu k Broňkovi, aby mne uvázal do špagátu na cestu dolů, byl jsem stejně zelený jako před chvílí. Broněk na mne celou dobu zíral v němém úžasu, protože by ho ani v nejbláhovějším snu nenapadlo, že by mohl někdo, kdo byl před chvílí těsně před šílenstvím, jít znovu na skálu. Až později jsem se dozvěděl, že za roky práce jako profesionální hasič ještě nikdy neviděl tak zoufalý výraz v obličeji. Nakonec jsem se i dolů dostal zdravý, a tak si mohu hodně potichu mumlat :“… je to bezpečný …“.

Za Štorkyho (Zdeňka) napsal Honza

P.S. Klobouk dolů za překonání sama sebe a svého obrovského strachu, toto byl Štorkyho Everest.