Chata na Bořeni potřetí a naposled

Pavel "Párek" Suchopárek

            Je krásný podzimní den. Ze stromů se k zemi zlehýnka snášejí pestrobarevné padáčky odumírajícího listí. Sem tam jakoby nesměle zapípá ptáček, či o něco směleji zahouká z protější strany údolí vlak.

            Stoupáme pomalu vychutnávajíce si až do dna tu bezbřehou krásu usínající přírody. Dokonce zapomínáme i na jinak nepříjemně skelet zatěžující batohy, plné tak potřebného horolezeckého náčiní.

            Konečně jsme u chaty a u pana vrchního necháváme basu. Plnou! Co kdyby náhodou večer došel zlatavý mok. Jó, tady se dá zažít ledacos. Již teď se děsíme toho co nás čeká večer po návratu ze světa skal. Budou mít ještě alespoň Tatranky? Nebude polévka již v mrazáku? Nebude pan vrchní již unaven? Neprodá naši plnou basu ceprům? Tyto a další myšlenky plně zaměstnávají naši mysl. Naštěstí jen do chvíle, kdy se naše dlaně, naše prsty, poprvé láskyplně dotknou toho nádherného nefelitického fonolitu. Od této chvíle neexistuje nic. Nic než skála, my, kapky potu , radost, strach….

            Jak znenadání se však přikradl soumrak a s ním se začínají  pomalu a plíživě vkrádat do našich mozků myšlenky na to co bude dole. Dole na chatě. Pomalu ukládáme do báglů to nejcennější co máme a jakoby bezmyšlenkovitě a zkroušeně, v napjatém očekávání, sestupujeme úzkou kamenitou pěšinkou k chatě.

            Jdeme tiše, máme skutečně strach. Větší strach, než tam nahoře, čtyři metry nad mizerným čokem, když levá ruka a pravá noha vyjíždí, druhé dvě končetiny již vyjely a magnézium dávno došlo. Přesto se pomalu přibližujeme. Cítíme zápach kouře.

            Aaaa, ten pohled nám vyráží dech. Z chaty zbyly jen rozvaliny, z nichž neuspořádaně trčí několik ohořelých trámů. Kolem pobíhají desítky požárníků balících hadice po úspěšném zásahu. Všude teče voda a z rozvalin vychází zbytky dýmu.

            Zapálil to prý nějaký Němec. Bylo mu doneseno objednané jídlo, ale na příbor prý musel čekat až se naobědvají u vedlejšího stolu. Naši němečtí sousedé zkrátka trpělivostí příliš neoplývají.

            I nám se však znenadání dýchá tak nějak volněji Už se sem zase budeme těšit.

Škoda jen té basy!

                                                                                                                      Párek