Wildspitze 3772 m 

6.-10.2.2002

Autor: LeToš Dvořáček

Opět jedna rychlá domluva na schůzi Horoklubu, chvíle štrachání v průvodcích a mapách, několik upřesňujících telefonátů a ve středu navečer s mírným zpožděním troubí Pítrs u našich vrátek. V escortu má naloženou celou rodinu a přibalujeme ještě moje krámy. Zajímavé bylo zjištění, že ať jedeš do zimních hor na týden či na dva dny, vždycky je ta hromada „zbytečností“ plus minus stejně veliká. Pak už fofrem ukrajujeme první kilometry z naší cesty do Prahy. Roman, který je již lehce nervózní, poněvadž dal na naše doporučení, aby to zařízl v práci dříve a teď, litujíce promarněného času, nás přivítal navýsost diplomaticky. Takže hurá rychle pro čtvrtého do party - Karlose, který se již hlásí z nádraží v plné polní. Zbývá dokoupit palivo, pitivo a nabrat kurz směr Dolní Dvořiště a dále na JZ až do Ötztálských Alp, našeho současného cíle.

Nad ránem kotvíme v blízkosti Mittelbergu, výchozího to bodu naší anabáze a uléháme v mrazivé noci do útulného seníku u cesty. Po zhruba třech hodinách výživného spánku v poloze ležmo přesouváme svoje schránky na parkoviště do Mittelbergu. Zde hodláme podstoupit obligátní krámování před odchodem. Jelikož jsme již několik túr společně podnikli, máme snad o něco lehčí pozici, nicméně přesunům předmětů z místa na místo se stejně nevyhneme. Kolem desáté dopolední vyrážíme z Mittelbergu (1 734 m n.m.) a naším cílem je dosáhnout horské chalupy Taschachhaus (2 434 m n.m.), využít přístřeší jejího zimního prostoru pro následujících několik nocí. Z tohoto důvodu jsme odbourali i spacák a karimatku jako nepohodlnou zátěž a vsadili na otevřenost a prázdnotu chalupy a teplo jejich dek. Při mojí poslední návštěvě v říjnu loňského roku to totiž takhle fungovalo, takže není důvod, proč by nemělo fungovat znovu, že?

Těch 700 výškových metrů samo o sobě není žádná tragédie, ale skutečnost, že skoro celou cestu tu chatu vidíte a ne a ne se k ní přiblížit, ta je deptající. Nicméně asi po šesti hodinách „takyskialpinismu“, jsme vzali za kliku u vysněného a neustále se vzdalujícího winteraumu. Naštěstí vše v chalupě odpovídalo našim představám, takže roztopit kamna, roztavit vodu, přichystat ležení v kuchyni a zbytek večera proběhl ve znamení plánování následujícího dne a likvidace vynešených zásob. Na základě našeho naplánování výstupu na Wildspitze na sobotu (v naivní představě, že bude větší pohyb lidí a tím pádem i méně ražení stopy), nám vytanul jeden volný den, a to zrovna zítřek. Co s ním? Jako odpověď vytáhl Roman dvě stažené stránky z internetu, na nichž se místní průvodci div nerozplývají nad nádherou stěny EIS WAND na Hochjoch Gipfel. Jelikož se nachází v blízkosti naší plánované cesty na Wildspitze, alespoň načteme část cesty po ledovci a pozítří ráno nebudeme potmě tolik bloudit, rozhodnuto. Při pohledu od chalupy jsem sice tu krásu stěny ještě nenašel, ale snad zítra zblízka to bude jiné.

Ráno v sedm s námořnickou rozvahou vyrážíme pod stěnu. Po asi dvou hodinách jsme v jeskyni u nástupu, kde svačíme, krámujeme a zanecháváme zbytek věcí. Začínáme lézt ve dvou dvojkách. Roman je už pár metrů nad odtrhem, vybral celkem logickou linii vhloubením - cca 60°. Karlos, namlsanej z tatranskejch ledů, si to hned hrnul do kolmé, až lehce převislé části stěny, ale po upozornění na kvalitu ledu a její odzkoušení, zařadil zpátečku a vyběhl první délku vlevo vedle kluků čelem pilíře - cca 70°. Na prvním štandu jsme se sešli a společně zhodnotili kvalitu ledu jako „specifickou“. Pítrs se rozhodl vrátit, a tak jsme na další postup zůstali tři, což se promítlo do naší celkové rychlosti. Naštěstí dále směr výstupu vedl většinou takovým terénem, který dovoloval použití francouzského způsobu postupu nebo souběžný postup. Styl postupu se s přibývající výškou a sněhem plynule měnil, až jsme se propracovali k velmi oblíbenému stylu SP (sněžná prasata). Ten nám vydržel, nebo alespoň převládal, až do konce této túry. Výrazným zpestřením byl pouze traverz podvrcholového kotle, nad nímž stály nastartované sněho-ledové bloky velikosti rodinného domku. Vzhledem k pokročilé hodině (začalo do toho svítit) a naší rychlosti (byli jsme tři), jsem neměl úplně nejlepší pocit v dutině břišní. Takže vydejchat, nakufrovat lano a fofrem přetraverzovat, jeden za druhým, co našich 100 m lana dovolí. Dobrý. Sotva jsme přelezli za hranu, slyším divné zvuky a ovanul mě ledový větřík. To se právě jeden z oněch domečků odporoučel dolů na ledovec. Po sestupu jsme traverzovali jeho laviniště, abychom se dostali zpět ke svým věcem, byl opravdu úctyhodných rozměrů. Potom již v poklidu sjezd na chalupu a oblíbené večerní rituály.

Před námi je cesta dlouhá, a tak v sobotu ráno už v pět hodin vyrážíme nám již známým směrem na ledovec. Rozdíl je v tom, že pokračujeme jeho úbočím pořád vzhůru. Občas překonáváme místa obtížně schůdná i pěšmo, no, to zase bude sjezd, už se těším. Naštěstí realita sjezdu je nám nyní na hony vzdálena, a tak se můžeme s budhistickou pokorou soustředit na všepřesahující krok – sun – krok. V 10 hodin jsme pod sedlem, kam se movitější a pohodlnější (či rozumnější?) skialpinisté nechají vyvést lanovkou. Nejsme ještě ani v polovině cesty, ale dáváme gáblík v naději, že přeci někdo přijede ze sedla a podělí se s námi o řeholi ražení stopy. Přijeli dva Němčíci, ale vida, že není stopa, dali pauzu taky. Budiž jim ke cti, že se nestranili práce úmyslně. Jejich cesta vedla pod severní stěnu Wildspitze (350 m, 55°), kterou zřejmě úspěšně zdolali, protože jsem je viděl při našem sestupu cca 1 délku pod vrcholem. Ovšem pro nás žádná změna, vztyk a pochodéém v chod. Cestou pozoruju objevující se pěkný hřeben na Petersspitze, že by při návratu? Asi nebude čas, jsme velmi pomalí, na rozdíl od objevivších se kolegů využívajících naši stopu. Přibližovali se tak rychle, že na vrcholu jsme byli téměř současně, a to jistě nevstávali ve tři hodiny ráno! Vrcholová partie nás překvapila svou tvrdostí, „haršajzny“ nemáme, a tak oproti předpokládanému výstupu na lyžích až do sedla mezi oba vrcholy volíme pěší výstup přímo - mixovým terénem (cca 3 UIAA, 50°).

Po krátkém, obligátním pózování u vrcholového kříže (kdo to říkal, že jsou všechny stejné?), při kterém Karlos, snad vlivem výškové nemoci, chtěl pokořit i jeho vrchol, balíme a doprovázeni sílícím větrem začínáme sestupovat. K lyžím to jde pomalu a opatrně, ale z tohoto orlího hnízda se pak už metry odečítají velmi rychle. Kolik že jich to máme před sebou? Necelých 1 300, tak vzhůru dolů. Radost ze sjezdu postupně vystřídala apatie a ve finále dokonce nechuť sjezdovat, nicméně kolem šesté večer se postupně blížíme k našemu přístřeší. Jenže ouha! 

Při nandavání tuleňů před posledním traverzovým výstupem k chalupě jsme se nasáčkovali moc blízko sebe a přetížili tak tenhle z dáli nevinně vypadající svah. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Pítrs s Karlosem, kteří byli zrovna v čelbě, se popovezli s odtrženou částí svahu asi o 5 metrů níže a štěstím bylo, že zbylá část svahu nad nimi to prozatím ustála. Roman stál asi metr od odtrhu na sněhové podušce a já jsem zůstal na hraně odtrhu jednou nohou ve starém sněhu a druhou na podkladu. Co teď? Času nebylo nazbyt, traverzovat dále jsme zavrhli okamžitě po pokusu Pítrse udělat tímto směrem byť jediný krok, na což reagoval sníh na svahu dalším pohybem. Jediná cesta tedy zůstala kolmo vzhůru. Nejdříve opatrně podjet Romana po podkladním sněhu a dostat se tak ze spádnice případného dalšího rychlíku, potom rychle lyže na bágl a našim již oblíbeným stylem SP (viz výše) se dodrápat k mixovému hřebínku. Tam, již docela v bezpečí, nám teprve došlo, co se vlastně přihodilo. Takový závěr dne a ještě ke všemu 100 m od chalupy, no pěkně děkuju! Večer bylo co rozebírat a zapíjet.

Ráno moudřejší večera, se alespoň říká. Pro nás následující ráno připravilo opravdu ideální podmínky pro sjezd do doliny. Mlha hustá tak, že by se dala krájet nahoře, difúzní světlo a lavinézní svahy, v kombinaci s našimi zážitky s předchozího dne, ve středních partiích sestupu a zafoukaná stopa v dolní, téměř rovinné části sjezdu, dokonale prověřily naši psychickou odolnost. Nicméně každé utrpení jednou skončí, a tak jsme se dočkali i my. Odměnili jsme se výbornými párečky z Romanova žracáku, nakopali jsme matroš do oktávky a hurá ku domovu. Po standardně probíhající zpáteční cestě večer doma a ráno s chutí do práce, že. Jak vidno, takový normální víkend.