Kavkaz

28.6.-21.7.2002

Autor: LeToš Dvořáček

Chuť podívat se na Kavkaz předcházela již moji první cestu na východ v roce 1999. Tehdy jsme s Pítrsem listovali stohy okopírovaných průvodčíků v bukvicích a osnovali plány, z nichž nakonec zůstal pouze ten východní směr. Ocitli jsme se, v ještě rozšířené sestavě na Pamíru. Lenin byl ochutnávkou svérázu východního přístupu.

Když jsme si, tuším při návratu z povedeného výletu z Alp, krátili zpáteční cestu listováním v Karlosově průvodci KAVKAZ od pana Pecolda (to jsem ještě netušil, jak budu na tento pirátský samizdat za několik měsíců nadávat!), začala se pomaloučku, polehoučku rýsovat náplň následující letní sezóny. Karlos vypadal od prvopočátku velmi zapáleně a přesvědčivě, co se chuti ozkoušet ruské výšiny týče. Takže jsme vlastně byli už dva a to, jak známo, stačí. Pokus doplnit naši výpravu ještě o nějaké členy byl „kupodivu“ opět neúspěšný, takže jsme se při odjezdu 28.6.2002 v Brně na Zvonařce sešli sami dva, plus asi třicet VHT a jejich průvodci. Cestu s Kudrnou karosou jsme si vybrali svobodným rozhodnutím, takže si veškeré výlevy odpustím. Shrnutí do následujících dvou vět: V autobuse (nebo blízkém okolí) prožitých „krásných“ asi 85 hodin. Pozitivy bylo zabrání celé dvojsedačky pro každého z nás, chlazený, plechovkový G – pozdrav ze z Plzně a očekávání věcí příštích.

V městečku Pjatigorsk, určenému k doplnění zásob, jsme každý více či méně úspěšným způsobem směnili tvrdý doláče za měkký rubláče. Obratem jsme jich několik nechali na místní velký, slušně zásobený tržnici. Z dálky asi 100 km už byl poprvé spatřen i dvouvrchol Elbrusu, který nám bylo posléze umožněno obdivovat i z jiných zorných úhlů. Po příjezdu do base campu (alplager Adyl-su v Baksanském údolí), jsme my dva (jediní to horolezci v celém zájezdu), vyrazili na výzvědy na stanici místní horské služby. Ostatní se po náročné cestě uvolňovali v místní osvěžovně – „Planetárku“. Zde jsme také později v noci zastihli ještě větší část osazenstva v bujaré náladě, nemohouce přenést přes srdce, že by seděli jenom u piva, když půllitr vodky stojí ještě o několik rublíků méně. Do rokování na nejvyšší úrovni jsme se obratem také zapojili.

Ráno poněkud těžkopádnější, nicméně po zjištění, jak se věci mají, se rychle rozhodujeme. Pro vyřízení povolení do příhraničního pásma je zapotřebí několika dnů a požehnání direktora. Necháváme mu tedy pasy a soupisku kopců, kterým bychom se rádi přiblížili a po rychlém přebalení odjíždíme s větší částí „konkurenční cestovky“ – Rajbas do Terskolu. Odtud se (proti všem zásadám aklimatizace) pokusíme dosápat na Elbrus. Bereme s sebou skialpy a doufáme, že nám cestu trochu zpříjemní.

Výstup na Elbrus zahajujeme celkem příjemně jízdou lanovkou až na stanici Mir (3 500 m n.m.), kde také nocujeme a ponecháváme část proviantu a paliva. Další den už po pásech pěkně vzhůru rozbředlým, kašovitým skorosněhem. Míjíme horní stanici sedačkové lanovky Garabaši (3 800 m n.m.), i Prijut 11 (4 160 m n.m.). Všude kolem se válí spousta rezavějících, či jinak se rozpadajících krámů. Kdosi se silným estetickým cítěním mě před touto túrou varoval – dávám mu za pravdu. Občas si připadám jako na smetišti a ne jako v horách. Nicméně i my hodláme dneska zde někde bydlet, a tak stavíme camp na ostrohu pod Pastuchovkama (cca 4 500 m n.m.). Večer lehce drnčí šiška, ale nic nám to neubírá chuti do plánovaného zítřejšího vrcholového útoku. (Pomoc lyží je opravdu znatelná). Ráno je však moudřejší (nevím, jestli večera, nebo nás) a naděluje nám pěknou mlhu a nějaký ty vločky. Sice jsme za tmy vyrazili vzhůru, ale obrat následoval po několika minutách. Zpět do spacáku a potom s námořnickou rozvahou využít dne a sjet si pro proviant na stanici Mir. Dolů to pravda odsejpalo o něco lépe, nicméně večer už zase bydlíme na ostrohu jako předchozí noc. 

Následujícího dne 6.7.2002 ráno (respektive v noci ve 2:30) vyrážíme za pěknýho počasí a zimy vzhůru do sedla. Teda než vysvitlo sluníčko a než jsme se na něj doplácali, tak byla fakt docela kosa. Potom už jsme se, pro změnu, sluníčka nezbavili až do sestupu. Z původních plánů vystoupit postupně na oba vrcholy, jsme kvůli stavu našich fyzických fondů museli lehce slevit. Nicméně v 11 hodin (po jednom planém poplachu) jsme zjistili, že na západním vrcholu Elbrusu (5 642 m n.m.) již výše na těch lyžích opravdu nemůžeme. Vrchol poznáte podle žulovýho patníku. Sestup (o sjezdu bych se měl stydět psát) také neodpovídal našim původním představám. Roztavená kaše + naše únava + všudypřítomné vedro – doplácání se do našeho campu a po jeho následné likvidaci dále dolů až na Mir. Zde jsme se zjevili něco před 17–tou hodinou. Vzhledem k našemu času jsme ještě stihli sjet lanovkou do Terskolu, následně taxi-stopem (pěkně nás ten Ivan natáhnul) až do base campu. Následující den byl zaslouženě odpočinkovým.

Po provětrání skialpů, jsme chtěli okusit taky to, kvůli čemu jsme sem vlastně přijeli, tedy lezení. Z našich konzultací s náčelníkem horské služby Vladimirem Gončarem, vyšel vítězně SZ hřeben na Ulukaru (ruské klasifikace 4B), kam jsme se druhý den vypravili. Dlouhá procházka údolím Adyl–su a následně po ledovci Kaška–taš, byla prověrkou fyzických, ale i psychických sil. Tohoto dne jsme si ustlali v bivaku „u rezavých skal“, kde jsme již v popisech od pana Pecolda pozorovali jakés takés odlišnosti, kterým jsme nevěnovali velkou pozornost. Další den jsme prostoupili až do horních pater ledovce Kaška-taš, tedy přímo pod nástup našeho hřebenu. Při konfrontaci plánků omalovaných Karlosem v horsácké knihovně s popisem pecoldovským, jsme byli dost zmateni. Připočtu-li náš vrozený orientační nesmysl, bylo jediným řešením v dané situaci použití plánu B. Ten spočíval ve vylezení SV kuloáru a následně východního hřebene na protější kopec Bžeduch. Túra sice o něco jednodušší (3B dle USSR), zato evidentního směru. A představa, že projdu místy, odkud Míra Lanč v roce 1987 odstartoval jeden ze svých prvních letů na padáku na Kavkaze (při jehož přistání si zlámal nohy), byla taktéž velmi lákavou. (Když jsem to pak viděl, klobouk dolů, Míro!) Karlos v zásadě s plánem B také souhlasil, takže druhý den ráno ve 3 hodiny budíček. Po ranním rituálním krámování a přesunu pod stěnu nastávají příjemné délky v kuloáru o sklonu asi 50/55. 

Jdeme na střídačku sólo, každý jednu zbraň do ledu a jeden ice fifi hák (tajná to zbraň ruských ledoborců). Asi v polovině kuloáru si beru od Karlose i druhý hák a měním za svého Grivela. S háky to jde jedna radost, problémem je pro mě udejchat rychlost postupu při jejich vzdušném použití. Zhruba na konci kuloáru nás zastihuje sluníčko, vyhoupnuvší se nad protilehlé hřebeny. Jsme spokojeni s rychlostí postupu a pokračujeme dále východním hřebenem, několika exponovanými úseky až na vrchol Bžeduchu (4 270 m n.m.). Zde nás čekají parádní panoramata a chvilka zaslouženého odpočinku. Obzvláště krasavice Ušba se nám předvádí ve vyzývavém hávu. Škoda jen, že leží celá v Gruzii a tím je pro nás pro tentokrát nepřístupnou. Snad někdy příště. Čas ale běží a čím více nám do sestupových JV partií svítí, tím méně se nám chce jimi prostupovat. Naštěstí pro dnešní den všechny ty nastartované kredence plné sněhu zůstaly na svých místech. Náš sestup tedy proběhl bez představení na téma: „Já jdu dolů, kdo jde se mnou?“ V 11 hodin jsme už balili camp a tradá do doliny. Na sestupu jsme potkali partičku ruských horských turistů (zároveň jedinou, nepočítám-li cepry na Elbrusu). Řádsky ušlí jsme se vzpružili až kousek před BC, a to koupelí v ledovcové řece a následující porcí šašliků, salátu a pivíčka. Snad kromě Karlosovo hadrů (sednul si na nezaschlou, čerstvě natřenou lavici) to nemělo vůbec žádnou chybu.

Po dalším z odpočinkových dnů - 12.7.2002, využíváme možnosti svést se Kudrňáckým busem, který jede pro většinu navrátilců z Elbrusu a vystupujeme do deštivého dopoledne ve vesničce Čeget. Zde se na chvíli ukrýváme před deštěm do jedné ze šašlíkáren a potkáváme partičku ze Severu Čech. Hodlají nějak zajímavě prožít zbývající dny před odjezdem do vlasti. Doporučujeme jim trek naším směrem k jezeru Donguzorun. 

Se sluníčkem vyrážíme všichni vzhůru. Naši noví známí po vlastní ose, my lanovkou na Čeget a odtud traverzem až k jezeru Donguzorun. Zde, jak již víme od Kudrnovců, sídlí pohraniční posádka. Na návštěvu jsme se zodpovědně připravili a z útrob našich loďáků vylovili vhodné „padarky“ (salám, cigarety, slivovice), i když nakonec nejvíce v kurzu byly vlastní vizitky. Hlavně náčelníka si potřebujeme naklonit pro náš zamýšlený podnik. Tím je pokus o prostoupení severní stěny Nakra-tau (cestou pana Abalakova z roku 1946 – 4B) a s následným sestupem přes Gruzii a zpět do Ruska. Jelikož do sedla, jímž hodláme sestupovat míří nepřetržitě hlavně kalašnikovů těchto pašáků, pokládali jsme za vhodné se náležitě uvést a představit. Po formalitách a krátkém sblížení (ta píše, co?), nám bylo velitelem požehnáno. Dokonce nás sám dovedl až k moréně ledovce Donguzorun, kde jsme na pohádkovém místě rozbili stan. (Jeho jedinou zátěží na cestě byl vlastní kalašnikov, a tak není divu, že jsme mu se svými batůžky ani trochu nestíhali. Na rozloučenou ještě posílil náš optimismus zprávou, že s těmi Georgiany to poslední dobou není už tak zlé, takže se případného našeho únosu a následného výkupného – naše cena 50 000,- USD – už tolik bát nemusíme.

13.7.2002 jsme s námořnickou rozvahou (cca šestá) vyrazili do ščány. S bivakem jsme tak jako tak počítali (těch 1 600 m je skoro dost), pročež jsme se náležitě vybavili (1 ks žďárák, 1 ks spacák, 1 ks karimatka). Pominu-li prásknutí se hned na vstupu do stěny (moc nechybělo a navezli jsme se přímo do středu stěny jako pan Kuchař a spol. – taky klobouk dolů), počáteční partie docela odsejpají, a tak úměrně tomu sílí i náš optimismus. Pouze však do doby, než se jasné nebe zatáhne a sešle nám hodnou dávku tekutin přímo z oblakou. Tento pozdrav nás zastihnul, dle mého názoru, v klíčové pasáži stěny (skalní, místy převislá bariéra). Zde jsme ztráceli drahocenné minuty (nebo hodiny?) na mokrých skalách. Traverzy sem - tam, pokusy a návraty ze slepých uliček, pro zpestření i vzduchem (co, Karlosi?) a metry nepřibývají. Zato voda ano. Už jsme totálně prochcali, začalo se výrazně smrákat a vidina příjemného bivaku nikde. Nakonec to odnesl žlábek – polokomín, sice plný vody, ale pro nás v této chvíli asi jediná uskutečnitelná cesta vzhůru. Naštěstí vystačilo lano až do lehčího terénu, kde jsme již totálně potmě připravili sněhovou závěj pro náš první nocleh v této stěně.

Ráno po bouřce naštěstí ani vidu, ani slechu, tak rychle cosi uvařit a tradá vzhůru. Našich 600 m, co jsme ukroutili první den nám jasně naznačovalo, že dnes bude ještě třeba pořádně zabrat. Hodiny běžely velmi rychle, terén až na několik pěkných skalních hřebenů připomínal lavírování suťoviskem, či ledosněhy pofidérní kvality. Nicméně i tento den měl své zajímavé chvíle. Třeba, když jsem na Karlose na štandu shodil asi z 5 metrů šutr přímo na prsa. Naštěstí jenom bolest a modřina, bez trvalých následků. Přes den nás taky jednou intenzivní přeháňka přikovala pod jakýsi převísek (zřejmě trénink na následující bivak). Ke konci druhého dne jsme ukroutili zase asi 600 m a s nocí na krku jsme pátrali po místečku, kde složíme hlavu. Rozhodl za nás opět déšť a natemoval nás pod šutr velikosti stolu, kam jsme se vedle sebe vešli pouze na bobek, nebo v pololeže na boku (výborná záležitost – 3 hodiny na levém boku, 3 hodiny na pravém boku). Ještě před usnutím parádní představení v podobě nadstandartních Eliášových ohňů, sršících po celém okolí. 

Další den ráno nevlídně, mlha se převalovala kolem vrcholu, kam zbývalo asi 400 m. Karlos se pěkně zahřál a rozhejbal hned na první lezecké délce (byl jsem rád, že jsem si ji vychutnal jenom na druhým) a pak fofrem, co to šlo, k vrcholu. V poledne 15.7.2002 jsme v mlze zjistili, že teď už můžeme jenom dolů, ale kudy? Po několikerém kličkování a naklesání se přeci jenom viditelnost zlepšila, ale náhle jsme neměli pocit, že to byla ta největší výhra. Když jsme totiž uviděli ty kilometry sestupu, smích pomalu přecházel. Zřejmě hlavně nechuť dalšího bivaku nás dokázala vybičovat k takovému výkonu, že jsme se (sice kožený jak opratě, ale přece) před devátou večer vyloupli u našeho stanu plného dobrot, pod nástupem stěny. 

Následující dopoledne probíhalo ve znamení sušení věcí, vlastních kožichů a likvidace zbytků zásob. Při sestupu kolem ruské posádky, přišlo pozvání na oběd a následné gratulace. Pro vojáky jsme v předchozích dnech byli příjemným zpestřením jejich půlročního pobytu. Velitel prohodil, že tou stěnou minimálně pět let nikdo nelezl. Myslím, že jsme byli oba rádi, že nám to řekl až nyní. Pak už srdečná loučení, výměna suvenýrů a rychle do údolí, protože na tento večer byla dohodnuta pro celý zájezd společná místní sauna před odjezdem.

Vyhřát kosti jsme opravdu toužili. Stop z Čegetu se nám však nějak nezdařil, takže jsme saunu stejně nestihli. Rozlučková pařba u Bábušky v režii průvodců Kudrnovců taky nic moc. Myslím ale, že tyhle věci šly stejně tak nějak kolem nás, my byli ještě naplněni zážitky a dojmy z předcházejících dnů. Pak už jenom otupěle vydržet tu očekávanou čtyřdenní cestu do Čech a máme vyhráno!

Horám Zdar!

PS 1: Klobouk dolů před pány: Abalakovem a spol.!

PS 1: Klobouk dolů před pány: Kuchařem a spol.!

PS 1: Klobouk dolů před pány: Šmídem!

PS 2: Klobouk dolů před Karlosem!