Jak přežít bez katastrof výlet s Katastrofami

Barbucha

Že se Svinčovi nechce na služebku do země naftařských magnátů, to je každému nad slunce jasné. Nikdo by však od tohoto sveřepého lezce zřejmě nečekal, že bude ochoten zabránit této, pro něj nemilé povinnosti, stůj co stůj. Třeba i za cenu života.

Všechno to začalo loni na jarní metodice, když jsme s Martinou ze zvědavosti šly vyzkoušet několik “atrakcí”, které nachystali pro nováčky naši milí metodici. Začaly jsme Bohoušovo “Dülferem”, kde se Martina přesvědčila, že tričko se sexy velkým výstřihem nebude to pravé. Sexy rudá spálená stopa na krku, přes klíční kost až kdoví kam, byla toho důkazem.

Když pak po pár hodinách bylo volno u chytání pneumatiky, nastoupily jsme i na tuto “atrakci”. Toho času tam odborný dozor vykonávali LeToš se Svinčou a několik rozumů ochotně přidal i Pepíno. Martina měla trošičku nahnáno, protože při chytání pneumatiky v tělocvičně praskla lano, a tak postrčila dopředu mě, ať jdu dnes pro změnu první já. Pneumatika letí a RUP! “Trhačko lana! Ničitelko!”, slyším odevšad. Hm, ta dnešní lana vůbec nic nevydrží... Po chvíli nastupuje Martina. S napětím očekávám, co se bude dít. A děje se! Martina utíká a utíká a utíká, už je skoro v řece, ale pneumatika pořád padá, nenásleduje žádné trhnutí lana zpět. I pneumatika už je skoro v řece a koulí se volně po zemi směrem ke skupince přihlížejících lidí. Naštěstí ji kluci pod stromem zastavili, jinak by možná byl i malý Šimonek v řece i Radka, tehdy ještě s bříškem, by byla v řece. Je to vážně hříčka osudu, když celý den pneumatika létá nahoru a dolů, pak přijde Martina a pneumatika se vycvakne z karabiny a spadne na zem. Od té doby nám Svinčo neřekne jinak než “Dvě Katastrofy”.

Nevím, co po loňských zážitcích vedlo Svinču k tomu, že se rozhodl vzít Dvě Katastrofy, zdůrazňuji OBĚ NAJEDNOU, s sebou na skály. Snad touha po dobrodružství? Lezení s osvědčenými lezci už je zřejmě nuda, chtěl být celou neděli na adrenalinu? Nebo, jak ho podezřívám já, chtěl se nějakou nečekanou událostí vyhnout služební cestě?

Každopádně, slovo dalo slovo a po letošní jarní metodice jsme v hospůdce u pivka domluvili velmi nebezpečnou expedici s názvem “Jak přežít bez katastrof s Katastrofami”. Původní záměr byl vyvézt Martinu na písek, aby okusila také něco jiného než Perštejn a umělou stěnu. Po zvážení všech faktů: počasí, málo času, blížící se Svinčova služebka, jsme nakonec jako cíl naší expedice zvolili Bořeň. Svinčo si pro nás vybral několik lezeckých lahůdek, abychom na něj mohly, po dobu jeho nepřítomnosti, dlouho vzpomínat. Počasí si ale stejně udělalo své, takže jsme nakonec, místo na Bořeň, podnikli malý výpad na Mravenčák a odpoledne šupky dupky na umělou stěnu do Kadaně.

Myslím, že Svinčo záhy litoval svého rozhodnutí. Velmi brzy zjistil, že přecenil své síly a vzal si opravdu velké sousto. Dvě Katastrofy jsou příliš i na jednoho velkého malého muže, ač sveřepého lezce z nejsveřepějších. Nasvědčovalo tomu jeho zoufalé volání o pomoc mobilním kamarádům. Nikdo však nepřispěchal Svinču zachránit. LeToš pro jistotu, slyšíc, že se jedná o Dvě Katastrofy, tvrdil, že je na Moravě a Broněk zase nemohl opustit svoji pračku.

Když jsme Svinču, plného zbytkového alkoholu z pátečního večera, prohnaly v nástupu a pak šťastně všichni dorazili pod skály na Mravenčáku, z překvapené Martiny vylezlo, že si myslela, že jdeme jenom na procházku, že vlastně vůbec nemá sedák. Kdo by to byl tušil, že na Mravenčáku jsou skály? A vůbec, vždyť se přeci neleze, když prší a je mokro. No nic, organizace není vždy stoprocentní. Naplánovali jsme příliš mnoho variant pro případ nepřízně počasí, že jsme vlastně nikdo pořádně nevěděl, co se ten den bude dít.

Ještě funící Svinčo na sebe nejprve navlékl všechny vrstvy, které při stoupání statečně odhazoval. Poté předal svůj sedák Martině a jal se vázat na dračáka. Jo, jo, už chlapec také leccos pamatuje. Pro mnohé je to jen vyprávění starých vlků a on takhle ještě lezl.

Následuje kulturní vložka - Martina, navlékající se do Svinčovo sedáku. Já se samozřejmě bavím o to škodoliběji, protože to tentokrát nejsem já, komu zlí skřítkové zamotali nohavičky. Ale už je tu všudypřítomný a velmi, velmi ochotný Svinčo, který Martině pomáhá s úpravou a následným nastavením velikosti nohaviček přímo na jejím těle. Sodoma Gomora, Pane, Ty to vidíš!

Konečně se Ti dva vypořádali s nástrahami sedáku, poprali se s přezkami a jinými udělátky, takže hurá, jde se lézt. Skála se nám drolí pod rukama, nohy v pohorkách nemají příliš jistoty, prsty zebou a vítr fouká. Lehoučké čtyřkové cesty, které nám Svinčo vybírá, jsou v tu chvíli extrémně těžké. Martina připomíná někoho, kdo se přehrabuje v knihovně a nepotřebné knihy odhazuje na zem. S prohlášením: “Vždyť beru ty samé chyty co vy.”, postupně odstraňuje všechny volné kameny v cestě, hází je za sebe a vytváří novou cestu.

A dějiny se opakují, Svinčo musí poskytnout první pomoc, když si Barbucha - Katastrofa utrhne otisky. O sterilitě jeho náplasti se však dá silně pochybovat vzhledem k její zašedlé barvě. “Zlatý Broňa.”, pláče Barbucha.  Jestli snad trošku ta náplast sterilní byla, tak určitě ne po Svinčově zásahu, kdy ji odpižlával kouskem střepu. “Zlatý Broňa.”, pláče Barbucha podruhé. A tak pan doktor Svinčo za asistence sestřičky Martiny odřežou kousek náplasti a připlácnou to Barbuše na prst. “Zlatý Broňa.”, pláče Barbucha potřetí.

A leze se dál. Den pěkně utíká, počasí je vcelku milé - neprší, jenom je zima. Svinčo dokonce uspokojí své lezecké choutky vytvořením dvou nových cest: pětkové “Katastrofální” a trojkové cesty, zatím bez názvu, jejíž obtížnost jsme si zvýšili transportem batohů na zádech. “Cha, to budou LeToš a ostatní Kvakošové čumět, až jim řeknu, že už mám letos prvovýstup. Okamžitě nastartujou kola a vyjedou oblejzat kdejaký šutr v okolí.”, směje se škodolibě Svinčo. - Blázen! Dělat nové cesty s Katastrofami. Sebevrah.

Velmi příjemné odpoledne zakončujeme na umělé stěně v Kadani, kde se hodláme pořádně dodělat. A jak řekli, tak udělali. Zrušili jsme se tam strašným způsobem. Ne snad, že bychom na stěně trhli nějaké rekordy, my už na tu stěnu prostě dodělaní přišli. Svinčo se navíc neprozřetelně dostal do rukou Šárce, která vždy ukázala na cestu se slovy. “Tahle je pěkná, tahle je taky fajn, do téhle běž.”, a on jí hlupáček uvěřil a nalezl si do ní. Pak ho už jen bylo vidět, jak někde s vytahanýma rukama visí a pláče jako želva.

Co dodat? Svinčo asi bude rád, že nás Dvě Katastrofy teď nějaký čas pohromadě neuvidí. Bude mít vcelku dlouhou dobu na rekonvalescenci na písku v Saudské Arábii. Takže: Milánku, nějak to tam vydrž a ať jsi brzy zpátky.

Prilohy:

mraven1.jpg “Doktor Svinčo a sestřička Martina"

mraven2.jpg "Já su tak šťastné..."

mraven3.jpg "Sodoma Gomora"

mraven4.jpg "Bez batohu za 3 s batohem za 6-"