HORE ZDAR
Pavel "Párek" Suchopárek
- Pozdrav lidí na horách žijících či do hor přicházejících. Lidí, nalézajících v horách poučení, odpočinek popř. vzrušení.
- V kruzích horolezeckých termínem HORE ZDAR též označován první výstup v roce. Horolezecký zvyk, při němž skalní příznivci horolezectví snaží se zdolati první den v roce některou ze skalních věží.
Toliko Velký Oťákův horolezecký slovník z r. 1898, díl první a jediný A – Ž, str. 327.
Uplynulo již mnoho zim od doby, kdy jsem s tímto horolezeckým obyčejem setkal poprvé. Bylo to v Jizerkách. Od oněch časů rok co rok vyrážím první den v roce vykonat nějaký ten výstup a zapsat do vrcholové knihy to první, jedinečné Novoroční HORE ZDAR.
Píše se datum 3. ledna 2002 a je tedy nejvyšší čas. Zrána mne odváží autobus do Vysoké Pece, odkud ještě za tmy vyrážím na běžkách k údolní nádrži Jezeří, zbudované knížetem Moritzem Lobkowitzem v letech 1902 – 1904. Nedaleko takřka staleté hráze se nalézá skalní věž XXIII (viz. Průvodce Jezerka), na kterou hodlám uskutečnit svůj letošní „novoroční“ výstup.
Ku hrázi právě stoupá paní hrázná na pravidelnou obchůzku, tak se dáváme do řeči a stoupáme spolu. Ve dvou se to stoupá líp. Krom mnoha zajímavých informací o přehrážce se také dovídám, že na věži, kam hodlám vystoupit, žila po mnoho let kuní rodinka a hrázní jí proto dodnes nazývají Kuní skálou.
Teplota se pohybuje kolem -10°C a skalisko má sněhovou čepici, naraženou pěkně přes uši! V zimě se dá sólíčkem dostat nahoru pouze Kutílkovic Severní hranou. Již jsem ji lezl dvakrát, tak vím, co a jak. Nohy jakž takž, ale chyty jsou zaplněny nepříjemně kluzkým skupenstvím vody. Mnohokráte odskakuji z klíčového místa a pomalu se loučím s vidinou tak krásného prvního letošního výstupu.
Paní hrázná ukončila obhlídku a pomalu odchází. Mám poslední šanci dostat se nahoru s vidinou eventuální možnosti na pomoc při neřízeném odskoku z vyšších partií „stěny“.
No vida jak to jde, když padá sníh do bot! Ani nevím jak a stojím na vrcholu věže. Mávám paní hrázné a mé nitro zaplavuje nevýslovný pocit štěstí. Vím, že jsem tu letos první …. a také asi poslední. Na protějším svahu vytlačuje vycházející slunce temné stíny noci a probarvuje zasněžené stráně do ruda. Nádherná, neopakovatelná chvíle.
Vyhrabávám ze sněhu vrcholovku, pročítám zápisy a zkřehlými prsty doplňuji ten dnešní.
Je však třeba se zamyslet taky nad sestupem. Ten je i v příznivějších podmínkách dost obtížný. Teď je prakticky nemyslitelný. V zásadě mám dvě možnosti. Buď skočit do strmého protisvahu pokrytého půlmetrovou sněhovou pokrývkou, což představuje asi tak 5 m letu (velice hodnotný prvoseskok) nebo přeskočit na nepříliš vzdálenou, avšak poměrně tenkou větev mohutného boku a následně sestoupit po jeho kmeni. V létě bych asi bez rozmýšlení volil strom, ale v tom mraze si nejsem jist, zda větev vydrží.
Asi čtvrt hodinky „nenuceně“ balancuji na hraně skaliska a propočítávám letovou dráhu, vybírám dopadiště a mnohokráte se shýbám do podřepu že už skočím. Něco mne však vždy zarazí a tiše našeptává „ještě ne!“. Opět tedy uvolňuji křečovitě napjaté svaly a úkon opakuji do zblbnutí. Říká se tomu taky strach.
Po nějaké chvíli se přesouvám opět k větvi a začínám propadat jemné panice a litovat, že jsem si nevzal lano, že jsem sem vůbec lezl a že jsem idiot a HOP! Větev drží. Ještě ani pořádně ani nestojím na pevné zemi a už vím, že zase až tak velkej idiot nejsem, že lano je děsně těžký a že tenhle první letošní výstup stál ZA TO.
HORE ZDAR Párek