Horal

Miloš Hlíza

víkend 21. - 22. 7. 2001

Uplynulý výkend nezačínal moc dobře, ještě v sobotu ráno lilo, ale odpoledne jsem již vyrazil.

Již druhý týden mám totiž ROP (rodinné opuštění posádky) a v plánování stráveného místa a času mám absolutní volnost (krásné).

Jel jsem za kamarádem (spolužákem, horolezcem, běžcem, bikerem) Rudou Klímou. Na kraji Dvora Králové předělávají „chaloupku“ po babičce. Ale tak, že ji celou zbourali a to co tam roste to nemá obdoby. Poloroubenka na břebu Labe u rozbouřeného splavu (silně ve Špindlu odpouštěli), s obří půdou - skladištěm, hangárem či ubytovnou nejmíň pro jeden horolezecký oddíl.

Vláčkem s bikem jsem dojel do St. Paky a odtud kolem 17. hod, jsem pomalu silničkami okolo hradu Pecka dojel do Verdeka (okraj Dv. Králové).

K jejich „domečku“ jsem přes vzedmuté kalné Labe projel po staré, dřevěné, zastřešené lávce a zarazil u stavby. Nebyl jsem si jist, zda je to ono, protože chaloupka před 20-ti lety zde vypadala úplně jinak. Ale byl jsem správně. Hanka mě hned zvala ke stolu v přírodě - střecha přesahuje tak, aby pod ní byl plac pro sezení venku u jídelního stolu, za chvilku pak přijel Ruda.

Při prohlídce díla komentoval: „Jistě víš, že základem u našich předků byla velká kuchyň, ve které bylo teplo a kde se žilo i spalo. Udělal jsem tedy roubenou kuchyň a k ní ten zbytek a z toho vyšel ten velký půdorys. Jinak přes většinu roku stolujeme venku, v zimě se topí jen v kuchyni".

Krásný večer. Vyprávění o všech našich přátelích, o horách, o skalách, o cestách i o „J-201“. Pak ohýnek, kytara, buřtíky, pivečko ze soudku z kamenného klenutého sklepa. „Ten jediný jsem zachoval“, řekl Ruda je tam teplota jak na „pátém schodu“. (nebo kolikátý to byl ve filmu?)

Nedělní ráno jak vymalované, snídaně venku u Labe, a Ruda povídá: „Asi bych s Tebou kousek jel. Dnes by to chtělo vrchol - bude dobrý rozhled“. Vezmem s sebou ještě mladého (asi 15-letého synovce, co u nich s tetou též byli na návštěvě.)

Chystal kola. Svoje horské dal synovci a sobě nachystal starého, železného favorita, s řazením na dolní štangli se silničními plášti. „Pojedeme po rovině?“ - zeptal jsem se naivně. Ale né, odvětil s úsměvem, podívej se, mám tam ňáký převody. Měl na tom stroji vepředu trojtác a vzadu sedmikolo z horáka (asi Altus).

„To ty máš ňáký pěkný kolo a vzadu tolik pastorků - to zřejmě projedeš všude!“

Vyjeli jsme po lávce přes řeku s cílem - vrchol Zvičina (671m), pod nímž jsem včera projížděl (telekomunikační stožáry na vrcholu a taky lyžařský vlek).

„Vezmem to po zelené - ta je jedlejší“, řekl Ruda. Z obce Bílá Třemešná se to začalo nějak prudce zvedat. Na okraji lesa se můžem rozhlídnout, pak se to začíná zvedat. Už teď jsem dost hvízdal a jel vzadu na 28 zubů (devítikolo končí 32 zubama, ale ty skoro nepoužívám!)

Zastavili jsme a triedrem pozorovali Krkonoše - nádherně před námi, už i Sněžka vykoukla za Černou horou.

Po chvíli nás došel synovec a Ruda povídá: „Tak jak se ti šlape?“ Neodpověděl, sedl si a do nabízeného triedru k rozhlédnutí se ani nepodíval.

„No, pojedem dál, to víš Ti mladí dnes nic nevydrží“, poznamenal Ruda. Lesní cesta se zvedla. Začátek byl asi tak jako můj druhý výšvih, ale délkově 3x delší. Ke konci jsem odevzdaně přeřadil na 32 zubů a zvýšil frekvenci, ale s problémy jsem držel kolo na zemi.

Ruda na svém silničáku vpředu řekl: „Teď je chvíli voraz a pak to začne!“ Po výšvihu se strmost zmírnila (přeřadil jsem na 28 zubů). Po asi 50 m to začlo. Ruda pevně sevřel berany svého železňáka a nastoupil. Bylo to příliš drsné! Zdvihlo se to asi tak, jako je strmá dolní část výjezdu ze Světlé na Pláně, ale tak to pokračovalo nepřerušovaně furt. Jel jsem na doraz na těch 32 zubů a když se mi začly dělat mžitky před očima, musel jsem z kola. Asi 3 min. jsem se opíral o strom a hvízdal nevídaně a teprv po chvíli jsem pomaloučku tlačil bika vzhůru. Z toho nestrmějšího úseku jsem vyjel asi do poloviny.

Dotlačil jsem bika na vrchol stoupání na okraji lesa na hřebeni, kde již Ruda čekal. „Odtud po hřebeni je to už kousek.“ Protože jsem mu nemohl odpovědět, chvíli počkal, až se vydýchám. Pak teprve jsem mu mohl vyjádřit obdiv a taky nad tím, na jakém stroji to vyjel. „Víš, ono až tak na kole moc nezáleží, spíš je to v člověku.“ Drsná pravda.

„A co synovec“, ptám se, když ani po 1/4h nikde ani noha. „Jdu mu naproti“, řekl a sjel zpět ten strašný stoupák! Čekal jsem hodnou chvíli a pak šel dolů taky naproti. Ale v tom Ruda podruhé vyjížděl ten smrtelný stoupák a nahoře pak pravil, že mladej to zabalil a jel asi domů...

Dojeli jsme na vrchol Zvičina a prohlédli postupně celý obzor (neobsáhne se z jednoho místa). Na závěr mně ukázal Krkonošskou stranu. Nádherně před námi rozvinutý hřeben Krkonoš od Pomezních, Černá hora, uprostřed Sněžka, Studniční, Vysoké Kolo, Kotel, pod ním vepředu Žalý s rozhlednou. Fakt úchvatné, jiné než z Ještědu, či Studnice, takhle ty Krkonoše viditelné od úpatí byly větší...

Pak jsme dali zasloužené, pokecali a ještě jsem osobně z vrcholu pozdravil Jollyho (mobilem, zrovna se chystal vyzkoušet své nové supersedlo).

Kousek pod vrcholem jsme se rozloučili a Ruda pravil: „Tak se měj a na J-201 ahóóój!“

Jel jsem dle jeho doporučení po červené - pokosenými lukami a poli až do obce Pecka. Zde až na hrad, ale dovnitř jsem nešel a jen pod hradbami přemítal o lidské nicotnosti. Pak lehký oběd, při kterém jsem zlenivěl a do St. Paky jel potom jen po silnici. Ne tedy, jak mi původně Ruda doporučil po zelené velkolepé, krajinově i výživné cestě do Paky (to až někdy příště ...)

Pak už jen kodrcání vlakem domů, lehká večeře, koupel a zasloužený spánek.

Byl to zas další naplněný víkend a navíc se skutečným horalem! Jsem rád, že ho znám (již 20 let). A jsem též rád, že bude na J-201. Bude tam i více takových ...

Miloš Hlíza