Čundr na růžovou horu

Milan "Svinčo" Svinařík

Čtvrtek 26.12.2002

                Dosť bolo cukroví, bramborového salátu, řízečků a televize. Dle krizových instrukcí se na Štěpána setkáváme v konspiračním bytě u Kozla. Tedy Leoš, Kozel a já. Torzo loňské vlčí smečky. Počasí je náš nepřítel číslo jedna. Sníh je nedostatkové zboží a v celé Evropě střídavě prší a mrzne. Máme jasně na vybranou. Buď do lavinézních sněhodeštivých Alp nebo do slunečných, ledem glazurovaných Tater. Tento konkurz vyhrály Alpy. Jsou vyšší, je to dál a kdo by nechtěl měřit tvrdost sněhových desek v praxi, že? Cíl číslo jedna je Monte Rosa (Růžová hora) a když to půjde dobře, tak i Lyskamm a Breithorn. V šest večer vyrážíme Kozlovo feldou důvěrně známým směrem - Zermatt. Cesta do Chebu byla zkouškou Kozlových řidičských schopností. Namrzlá silnice, déšť se sněhem, tma. Těchto 100km nám zabralo pouhé 2 hodiny. Prima vyhlídka na následujících cca 900 km. Za hranicemi však zmizel sníh a náledí jako mávnutím kouzelného proutku a tak Kozel zapnul forsáž a podle itineráře kormidloval až kamsi do švajcu k nějakému tunelu pod průsmykem Furka, kam jsme dorazili něco po páté hodině ranní. Spíme v autě asi tři hodiny, než pojede první vlak.

Pátek 27.12.2002

                První vlak jsme zaspali. Takže jsme se navagónovali až na druhý kolem půl deváté a ten nás bezpečně i s autem dostal na druhou stranu průsmyku, který je v zimě uzavřen. Stojí to sice kolem 20 frantíků ale objížďka po dálnici kolem Ženevy je nudná a dlouhá. Na druhé straně průsmyku se klikatíme po fantastických serpentinách centrálním údolím na Visp. Po sněhu ani památky. Vypadá to na brzké jaro než na vánoce. Kocháme se malebnou krajinou a vyhlížíme vrcholky hor, kde se to přeci jen krapet bělá. Ve Vispu odbočujeme do postranního údolí na Zermatt. Autem se do Zermattu nesmí a tak končíme v Taschi. Se zklamáním zjišťujeme, že je zde méně sněhu než v Chomutově. Vlakem pokračujeme do Zermattu, odkud se již dá pokračovat jen lanovkou nebo po svých. Volíme první variantu a za nekřesťanský peníz se necháváme vyvést zubačkou na Gornergrat o 1000 výškových metrů výš. Spolu s námi jede i spousta lyžařů, což je nezvratná indicie, že sníh nahoře přeci jen je. Vystupujeme stanici před Gornergratem. Trošku maturujeme u turniketů vedoucích z nástupiště na sjezdovku, ale jsme přeci kluci chytrý a vyzráli jsme na ně. Sníh, mlha a nárazový vítr nás rázem budí z letargie. Zakuklujeme se do svých goretexových skafandrů, nazouváme skialpy, nelehké bágly putují na hrb a hurá proti větru, vstříc výšinám. Naším cílem pro dnešek měla být chata Monte Rosa na druhé straně údolí, v létě vzdálená asi 2 hodiny chůze. Sjeli jsme tedy podle popisu do jakési štrbiny na návětrnou stranu úbočí. Vítr se do nás opřel plnou silou, že nám dělá potíže stát. Následující hodinu se probíjíme traverzem v úbočí asi 200m nad ledovcem. Svah nabírá čím dál víc na expozici a vítr sílí. Místy si musím proti němu téměř lehnout, aby mě nepovalil. Celou dobu mi vrtá v hlavě, jak Kozel může těma hůlkama dělat takovou pěkně rovnou, spojitou rejhu v tom svahu (o den později mi došlo, že to byl lavinézní odtrh, způsobený naší vahou). Nedělám si iluze o lavinovém nebezpečí a o možnosti zabrzdit čímkoliv, kdybych se rozjel po držce do údolí. Jediná obrana je nespadnout. Když jsem se napřímil po jednom obzvláště silném poryvu a rozhrnul kapuci, vidím Leoše asi 20 m přede mnou jak leží ve svahu a kolem něj jede malá lavina. To byl náš break point – bod zvratu, jak by řekl Jarek Nohavica. Za hodinu nervydrásající dřiny jsme ušli jen 500 m traverzu, navíc proti větru a v lavinézním svahu. Leoš na čelbě měl tu čest uvolnit malou lavinu a vyskočit z ní dřív, než ho svezla dolů na ledovec. Takže jeho slova: „Seru na to! Dál nejdu, za to mi to nestojí!“ byla pro nás vysvobozením. Chvíli se dohadujeme co dál. Jestli přímo nevylézt asi 200m na vrchol úbočí, kde je konečná stanice Gornergratu. Jenže Leoš se bez lyží zabořil po pás do sněhu. Takže nás čeká zase ten kokotyho traverz ale v opačném směru, tentokrát s větrem v zádech. Jenom já jsem si lajznul udělat čelem v zad s lyžema na nohou. Díky za lyžařský výcvik na ZŠ. Poryvy větru v zádech se ukázaly být horší než proti ksichtu. Jak si tak šlapu a přesvědčuju sněhové desky, že by nemusely nikam jezdit, najednou mě někdo kopnul vší silou do batohu a já padám po hlavě dolů.  Musel jsem udělat kotoul s výkrutem, protože jsem skončil hlavou dolů tváří proti větru, nohy do praku, ruce rpzpažené a díky  přilehnutým hůlkám nehybné. Vítr mi žene přímo do nosních dírek sníh takovou silou, že mám pocit, jako by se někdo snažil oholit mi kníra tryskací pistolí. Těch pár vteřin bylo ukrutně dlouhých. Postavit se zpět na nohy zabere zručnému jedinci celých 5 minut. Znamená to uvolnit si ruce z poutek na hůlkách, odepnout batoh, překulit se i slyžema do normální polohy po směru jízdy, (občas je třeba i sundat lyže a to se člověk pak zaboří až po pás), nandat hůlky a postavit se zpět na nohy, vyndat sníh ze slipů, nandat batoh, mezi tím vším ustát další poryvy větru a pokračovat v krasojízdě do dalšího pádu. Než jsme se po hodině traverzování dostali do výchozí štrbiny, tak jsme si každý tuto proceduru vyzkoušeli na vlastní kůži vícekráte. Už v okamžiku, kdy jsme to otočili, jsme každý v duchu mysleli na malou dřevěnou boudičku stojící kousek pod štrbinou. Teď stojíme u ní a shledáváme že je to bouda švýcarské akademie věd sloužící pro výzkum ledovce a že je zamčená na petlici. Jenže stačí z kloubové petlice vyndat zřejmě jinými horolezci narafičený čep a bouda je naše. Sotva jsme do ní vlezli, venku se setmělo. Bouda o rozměrech 5x3 m skrývá nevídaný luxus. Dřevěné palandy s dekama, osvětlení napájené ze solárních baterií, hromada lezeckých časopisů, spousta jídla a chlastu od předchozích expedic, plně vybavená kuchyň. Myslím, že je to hojně využívané útočiště, jedno z těch luxusnějších. Tak si postupně rozmražujeme omrzlé ksichty, diskutujeme o tom jaký jsme debilové a při tom popíjíme kořalku a pojídáme zásoby. V takovémhle prostředí má každá minuta úplně jiný náboj. Venku zuří marast a my si užíváme horkej čaj. Jak málo stačí ke štěstí. Avšak jen někdy.

Sobota 28.12.2002

                Počasí si z nás dělá legraci. Když jdu kolem šesté ráno vyhňácat Carlose, je jasno a přímo před námi se otvírá panorama na Monte Rosu, Lyskamm, Breithorn. Jsou na dosah a přece daleko přes ledovec, kterej je asi 200m pod námi. Slunce za horizontem obtahuje kontury protějších vrcholů zlatou stuhou. Pastva pro oči ale zima mě zahání zpět do tepla spacáku. Jako náplast na včerejší nezdar chceme vylézt aspoň na Riffelshorn 2912 m.n.m., což je brdek kousek za chatou. Takže času je dost a tak nepospícháme. To se mi s Leošem často nestává, že do ščány nastupujeme kolem desáté.  Nalehko jen ve zbroji stoupáme k hřebeni. Na začátku hřebene v jedné štrbině to najednou pod náma křuplo a v okruhu 5 m kolem nás se zjevila trhlina. Hrklo ve mně a hledám, kam bych eventuelně zatnul čakan. Leoš za mnou mazácky pronesl uklidňující větu: „To je v pohodě, to si jen sedá.“ „Jen aby si to nesedlo s náma do údolí.“ Opáčil jsem mu a popohnal Kozla na čelbě, abychom se odsud rychle vykýblovali. Záhy jsme dorazili k prvnímu asi tak desetimetrovému Hillaryho výšvihu. Jdu do čelby a silně zasněžená skála mě dává pěkně zabrat. Sníh vůbec nedrží a skála je samá šikmina. Chtěl jsem klukům hodit lano, ale nebylo třeba. Na hřebenu se nám otevřel pohled na Zermatt a na nedaleké sjezdovky plné lyžařů. Delší položený úsek hřebene přehradil další asi sedmimetrový výšvih. Tak tady už jde o regulérní lezenici. Kozel se přikurtoval k jakémusi balvanu, Leoš na sebe navěsil matroš a jal se sápat vzhůru. Já jsem fotil. Leoš totiž předváděl pár chvatů z Omédovy kolekce. Místy vypadal silně na pád, ale dal to, pašák. A tak my na druhém konci lana si bezpečně vychutnáváme tu mixovou pasáž. Moc pěkný! A zase chvíli rovinka a pak závěrečný tentokrát 30 metrů vysoký vrcholový výšvih. Jdu do čelby a je mi jasné, že cesta vede komínem, který ústí do zasněžených ploten. Kozel se opět kurtuje k čemusi relativně pevnému a já užasle zírám na exponovaný nástup do komína. Ze sněhového jazyku navátého ve strbině musím nakročit doleva dolů do ojíněné stěny. Ze štrbiny vede dolů na ledovec dech beroucí skluzavka a tak si dávám záležet, abych si ho neprohlédl z blízka. Někde v časáku jsem okoukal nějaké ty mixové pózy, jako že viset cepínama na sokolíka je normálka a s ksichtem už méně normálním se nořím do hlubin komína. Komín je naštěstí chytovatý a navíc jsou v něm vklíněné balvany a tak se tradičním lezením úspěšně dostávám až na jeho konec. A tady jsou ty zapeklité sněhové plotny, kde to bylo spíš za odvahu, kterou jsem sbíral asi dýl, než se sluší. Na konci ploten je terasa a nad ní už jen pár metrů snadného terénu a jsem na vrcholu. A taky v prdeli, protože tu není kde zaštandovat. Nakonec jsem vyhrabal pár balvanů a mezi ně zaklínil zbraně, jinde jsem zahrabal frienda a pořádně jsem se zapřel, když jsem na Leoše volal: „Pojď“. Po chvíli si s Leošem podáváme ruce a fotíme se. Rozhled z vrcholu – mlha přede mnou, mlha za mnou. Kozel tento výšvih odmítl s tím, že už je moc hodin. Zpět ke Kozlovi jsme se dostali jen díky Leošově vytrvalosti a manuální zručnosti. Podařilo se mu na kraji výšvihu zatlouct skobu, přes kterou jsme slanili. Ta skoba rozhodně nepatřila mezi tutovky. I ostatní výšvihy jsme slanili a utrmácení jsme se soumrakem dorazili k naší boudičce. Zkonstatovali jsme, že tento brdek zas tak zadarmo nebyl a že to byla celkem vydařená lezenice. Dalším programem večera je požírání zásob, protože se nám to nechce vláčet na hrbu dolů. Chystáme se totiž zítra vrátit zpět do

civilizace k televizním obrazovkám.

Neděle 29.12.2002

                Přes kopce se už zas valí mraky ve velkým a tak s posledními slunečními paprsky opouštíme poměrně brzy ráno naši boudičku, kterou jsme ještě uvedli do původního stavu. Narafičili jsme petlici tak jak byla, aby zde další nešťastníci mohli štastně složit hlavy. Od chaty jsme kousek vystoupali, což s batohama není moc příjemné a pak už se jen vezeme na lyžích po sjezdovkách s dalšími desítkami lyžařů do náruče údolí. S tím báglem je to docela šichta. Ale sjezdovky jsou krásně upravené. Jen ti lyžaři masňáci se tu motají jak vítr v bedně. Ten výškový kilometr jsme sjížděli přes půl hodiny. V Zermattu jsme hodili lyže na rameno a hurá na nádraží. Leoš ještě hledal hroby prvovýstupců z  Matterhornu na místním hřbitově. Já jsem z průvodce věděl, že nedaleko nádraží je jejich pamětní deska a nechal jsem se u ní tajně vyfotit s tím, že to Leošovi pak dám jako suvenýr. Začalo pršet. Teplý májový deštík v prosinci a navíc v Zermattu. To není globální oteplení, to je globální bordel. Vlakem se vracíme do Tasche, kde jsme přebordelili věci do auta a pak střídavě kormidlujíc tuto bárku, se vracíme do naší domoviny prožít konec roku s našimi drahými, méně drahými či levnými polovičkami.

Leonardo da Svinchi