2. zimní táboření mládeže
Bohouš Dvořák
11. a 12. ledna 2002
Vše bylo dlouho dopředu plánované. Účel - seznámit mládež se zimní výstrojí a výzbrojí do hor a s podmínkami, které jim připraví zimní hory. Stany, karimatky a výzbroj jsme zapůjčili z kroužku, jen spacák si musel každý přinést, čím lepší, tím lépe. Jako obvykle, z 8-10-ti avízovaných účastníků prožili krásnou zimní noc nakonec tři (starší - Iveta, Jarda, Pepa) a dva (mladší - David a Kuba). No a my tři dospělí (Bohouš, Franta, Honza). Broněk přišel také, ale na ten počet jej již nebylo třeba.
Pod kopec auty, na kopec pěšky, do tmy postavit stany. Sněhu nebylo tolik, ale Frantovi na uvíznutí auta v závěji to stačilo, lopatování a hrubá síla pomohly. Pak jsem bodoval já, když mi věnec buřtů a pecen chleba přetrhl igelitku a rozběhl se po sněhu. Ale co, hovínek večer hořel a buřty prskaly rozkoší, pivo (dvě) teklo proudem. Vydrželi jsme klábosit u plamenů hluboko do noci. Pak spát. My dospěláci ve Žďárského pytlích, mládež ve stanech. Toto je vždy krásná ložnicová scéna, kdy ve sněhu pod bíle obsypanými borovicemi, se před svým spacáčkem nabalené postavičky postupně odhalují a odhalují (bylo jen asi -5°C). Jemná intimní scéna končí zasunutím (zakuklením) bource lidského do zámotku spacáku. Ještě hadříky sbalit a buď k sobě nebo do batohu. Já dal boty i hadříky i zbylé buřty a chleba do sněhu pod batoh. Jo, jo, celou noc jsem pak poslouchal, jak mi za hlavou křupou zoubky myšičky dobývající se k buřtům. Ale ráno jsem potěšen - nedohryzala se. Také někdo (Dvořák) prý chrápal celou noc. Jiní zase (Pepa, Iveta) v noci zoufalým plácáním do podlahy stanu měnili proleželý obtisk těla v hlubokém sněhu (chtěli se otočit na druhý bok, ale formička nepustila).
Ráno bylo krásné, vše pokryté čerstvou noční sněhovou nadílkou. A do té krásy se začaly líhnout postavičky malé i velké a nutily svá těla k životu. Táborník Pepa, poté co si zanadával na jak kámen zmrzlé kožené pohory, pojal úmysl znovuoživit oheň, což se mu díky Pepu lehce zdařilo. Největší ospalec Honza vařil i snídal v poloze skoroleže, jsa zarostlý ve spacáku. I já jsem přesvědčil své tělo, že by mělo něco dělat, i začal jsem bádat nad obsluhou benzinového vařiče, jat chtíčem rozpouštět sníh na vodu a posléze na čaj a polévku. Byl to nerovný boj se ztuhlou sklerózou, ale pomalu, ale přeci jen jsme zvítězili.
Již ve sluníčku se nasnídali a zabalili. Řádně uhasili oheň a odcházeli k autům naplnit další denní program. Stádo černých divočáků pod námi pod skalní hranou bylo zpestřením. Ještě, že nepřišli v noci. Druhé stádo jsme potkali na cestě dolů. Křižovali naši cestu, jako kdybychom my byli vzduch.
U aut jsme na sebe hodili lezeckou výzbroj a šli na kopeček nacvičovat. Obout mačky, chůze v mačkách a po sněhovém svahu, jištění cepínem, sjezd a zastavení. Také „pád“ do „ledovcové trhliny“ a vysvobození parťáka. Jeden po druhém mladí zjišťovali, že když neumím, tak to stojí třikrát více fyzické síly - až se potili.
Myslím, že zimní stanování splnilo očekávání., bylo bez problému, jen těch účinkujících mohlo být více. Ale ti, kteří byli, snad zase něco získali, jednak ke svému sebevědomí, ale hlavně vědomostem a zkušenostem.
Ved.horolezeckého kroužku
Bohouš Dvořák
P.S. Díky patří všem dospělákům, instruktorům Horoklubu, kteří se na této akci podíleli.