Poslední slanění v Dubině

17.11.2001

Autor: LeToš Dvořáček

Pro letošní Poslední slanění vybral přípravný výkonný výbor vyhlášenou vodáckou hospodu v Dubině u Karlových Varů. Několik průzkumných návštěv a upřesňujících telefonátů a hospoda včetně sálu je zabukována na zvolený termín 17. listopadu. Přípravy trasy každoroční oblíbené bojové hry se na výbornou zhošťují Broněk a Párek. Šmejdí po okolí tak urputně, až nalézají všechna potřebná stanoviště na připravované disciplíny, včetně vhodného místa pro vlastní akt Posledního slanění. Tento ročník byl tématicky zaměřen na metodiku, ale nepředbíhejme. Hospoda v Dubině přímo vybízí k využití lodní dopravy na místo činu, čehož několik plnokrevných vodáků-horolezců také již v pátek odpoledne využívá. Zbytek suchozemských krys – těch bylo většina, doráží po silnici z obou směrů a postupně se trousí do knajpy. Co kdyby jim náhodou něco uniklo z přípravného pátečního večírku, který již tradičně patřívá k vrcholům celé akce. Zhruba dvacítka těch kovaných tedy už od pátečního večera testovala lokál, obsluhu i vlastní tělesné schránky. Noc byla jako vždy krátká, a tak už záhy po probuzení houfujeme nově příchozí na startu hry do dvou různobarevně zmalovaných družstev. Této dopolední veselice se zúčastnilo asi 60 členů a příznivců Klubu. První stanoviště a zde připravený úkol – sbalení lana do panenky, by neměl být pro horolezkující veřejnost žádným problémem. Kamenem úrazu však zde byla délka onoho lana. Tady na závodníky čekalo poctivých 200 m. Kdo jste někdy měli tu čest, tak víte, o čem to je. Úkolu se však na výbornou zhostili Meky Hajný a Honza Žižka a nezapřeli svoji vejškařskou minulost. Dalším úkolem, který celkem provětral mozkové závity zúčastněných, byl testík osobností Horoklubu. Vskutku vtipně zpracované otázky nám všem prodloužily život o několik chvilek. Na následujícím úkolu by také nebylo nic extrovního. Určení severu pomocí hodinek patří mezi základy topografie, ale co když jsou těmi hodinkami digitálky??? Vskutku velmi zábavné. Příští point opět přišla ke slovu už vyzkoušená 200 metrová lana. Lano v panence tu už bylo, tak co pro tentokrát zkusit zamotat panenku do lana? Taky velmi povedená taškařice. Obzvlášť vybraným děvčatům, určeným k omotání, se tato disciplínka musela velmi líbit, že? Další zastávka prověřila jak konstrukční schopnosti, manuální zručnost, tak brutální sílu přítomných. Úkolem bylo vyrobit z kusu kartonu, lepící pásky a smyčky plně funkčního hexcentra a následně ho vahou samotných výrobců i otestovat zaklíněného v rozsoše stromu. To bych fakt nevěřil, co takovej kus papíru unese. Myslím, že po tomto experimentu u většiny přítomných výrazně stoupla důvěra v používaný jistící materiál. Posledním společným úkolem celého družstva bylo natěsnat se do útrob jeskyně ve Skalkách skřítků, kam nás trasa hry nakonec dovedla. Kromě toho, že jsme během této disciplíny popřeli základy fyziky, učinili jsme i světový rekord v počtu namačkaných lidí v této jeskyňce. Potom nás už čekalo jenom zasloužené objevení zásob a ohně a obligátní poslední slanění klasickou metodou pana Dülfera. Po návratu na základnu na břehu Ohře nás čekal krásný candrbál při tónech vyluzovaných našimi kamarády z Albumu a Lochnesky, ve společnosti asi 150 dorazivších obdobně postižených.

Díky vám všem za pěkné ukončení jedné lezecké sezóny!