Policejní anabáze

aneb Trnitá cesta do Orasína

???

Autor: Pavel Suchopárek

Počasí mizerný, času nadbytek, a tak přicházím na nápad dát si pár kreací na ukloněných vlhkých orasínských plotnách zvolna zarůstajících mechy a lišejníky. Lezení po oklouzaných zelených krystalech se nic nevyrovná. Koncentrace musí být maximální. Člověk se tak oprostí od malicherností všedního dne, zapomene, že zítra zase musí do zaměstnání, že účet zeje prázdnotou, popř. že už se tam toho víc nevejde, že je třeba vymalovat, že bin Aladin hrozí dalšími útoky, že ...

... na to je Orasín ideální. V posledních dobách však není jednoduché se k těmto nádherným skalním útvarům dostat. Alespoň ne kolmo či pěšmo přes Jirkovskou přehradu, kudy je to nejblíže a cesta tudy je nejkrásnější. Pod hrází totiž sídlí povoďácký strašidlo zvaný Strašnej hráznej. Není radno ho ani spatřit, natož se s ním pouštět "do řeči".

Ale popořádku. Časně z rána balím lezačky, foťák a svačinu. Sic mírně mží, vyrážím. Bez problémů dojíždím pod hráz a začínám stoupat po betonce nahoru. Ještě nejsem ani ve třetině a už slyším startovat multikáru. Povoďácký strašidlo mne zaměřilo, je mi jasný, že problémům se nevyhnu.

Multikára mne předjíždí a zablokovala mi cestu, tak slézám z kola. Z vozu vyskakuje divý mužík a bez pozdravu se na mne obořil, kamže to jedu a aniž bych mu stačil odpovědět, ihned hřímá, ať okamžitě vypadnu. Snažím se mu vysvětlit v klidu, že jsem jen prostinký sportovec a že jen projedu kol přehrady a nikterak ji neporuším. Chlapík však začal vyskakovat jak tasmánský čertík, zbrunátněl a dosti nevybíravým způsobem mi sděluje přehršel nesmyslných informací: jako, že musí vyhazovat kdejakého pobudu (myslíce tím zřejmě turisty a výletníky), aby mu něco nenasypali do přehrady (zřejmě v souvislosti s teroristickými útoky), že je za to vyhazování placen a že dělá jen svou práci (nutno říci, že ji dělá poctivě, leč zbytečně, páč pokud bude někdo chtít něco do vody umísit, přijde v klidu od Květnova či Orasína), že si mám vyjednat povolení od ředitele (což zřejmě udělám) a ať okamžitě vypadnu nebo že zavolá policii a ti že mne budou dva dny vyslýchat. To už je i na mne moc, tak mu sděluji, že mám zrovna dva dny volno. Chlapík zbrunátněl ještě brunátněji a že jede pro policii, načež mu říkám, ať už jede, že já pryč nepojedu.

Práskl dveřma, až se multikára div nerozpadla a jel se na hráz otočit. Přemýšlím, co dál, zřejmě to myslel vážně, ale představa, že bych měl jet do Orasína tím krpálem přes Boleboř, mne ničí. Vzpomínám na své traperské mládí a už se drápu s kolem do svahu nad betonkou. Rychle ukrýt v křoví a už se z hráze vrací rachotící multikára. Nechávám hráznýho dojet k domku, slézám v klidu na betonku a vystupuji na hráz. V duchu si představuji, jak hřejivý pocit má chlapík, že vyhnal ze "své" hráze dalšího pobudu a provokativně pomalu přejíždím hráz.

Jak mne zahlédl, rozeběhl se opět k multikáře. Dlouho neotálím, nasazuji adekvátní převody a uháním, co to dá. Doufajíc, že neodbytné strašidlo zmatu, uhýbám na cestu do Květnova. V hlubokém blátě však stopu zřejmě spatří. Po 100 m seskakuji na tvrdší cestě z kola a opět do svahu ukrýt se mezi vývraty. Klesám i s kolem do prohlubně a už vrčí multikára k mému překvapení následována plným policejním vozem. Míjejí mne a uhánějí ke Květnovu. Je mi jasný, že pokud mne tady v květnovském údolí nedostihnou, budou se zpět vracet od Orasína Telšským údolím. Mám tedy chvíli čas, a tak pro jistotu nastoupávám až na vrcholek svahu. Zaléhám do listí a svačím.

Asi za 20 minut přijíždějí oba vozy podle plánu od Orasína a zastavují na křižovatce. Všichni vystupují, chvíli přešlapují v blátě, asi čtou ze stop. Poté policisté nasedají do vozu myslíce si o hrázném zřejmě své a odjíždějí. Aspoň na chvíli vypadli z džungle velkoměsta a mohli se obdivovat kráse podzimních hor. Strašnej hráznej ještě chvíli setrvává v tichém mlčení drbajíc se na kštici. Poté i on odjíždí vykonávat to, za co je placen.

Pro jistotu ještě půlhodinku setrvávám v úkrytu, pak sestupuji do květnovského údolí, vystupuji do svahu k Najštejnu, odkud se kochám pohledem na Jirkovskou vodní nádrž. Nádhera. Věčná škoda, že drtivé většině "pobudů" (občanů Chomutovska) je tento skvostný výhled znemožněn existencí povoďáckého strašidla. Nebo ještě spíš nesmyslnými příkazy z vyšších míst.

K orasínským skalám dorážím pro toto drobné zdržení takřka navečír. Trochu mne mrzí, že si již neužiji oněch pověstných slizkých stupů a chytů, ale zato jsem přelstil povoďácký strašidlo. A to se cení.

A tak, kdož máš pro strach uděláno, víš, kam se vydat.