Letošení I

září 2001

Autor: Bronislav Bandas

Výlety s Letošem mám moc rád. Pokaždé s ním přinejmenším zavěsím pytel, a tak mi nechybí motivace k lezení: je-li co shazovat ...

Před časem se nám zalíbil střechovitý převis vpravo od Velikonoční cesty na Hlavním masívu v Perštejně. Nějakou dobu nám v cestě visela smyčka, takže jsme v září zákonitě skončili pod nástupem. Ve chvíli, kdy jsem si celý zoufalý připínal na zadek maglajz coby psychickou berličku, se přiřítil Siki na kole a jal se kibicovat. Už čtvrt hodiny jsem cestoval na hranu převisu (kontrola mikrofrienda) a zpátky pod střechu (rozpor a vyklepání rukou). Na holeních mi zvolna zasychaly krvavé šrámy a začínal sem sakrovat. Tak znova! Nevím, jestli to způsobila podpora maglajzu nebo Sikiho, ale já to dal! Dva kroky přímo přes převis a lehký dolez - parádní pocit. Oddechuju a přemýšlím, jak cestu pojmenovat, když Siki ležérně hlásí: "No, nic moc." Takže euforie je v tahu, ale název cesty mám.

No, nějaký zbyteček euforie i sil zůstal, a proto se hned přemisťujeme na Skalky. Už dobu uvažujeme o variantě Únikové cesty, která od druhého nýtu uhýbá doleva, ale přímo nahoru se rýsuje docela pěkná linie po nevýrazném pilířku. Nalézám do Únikové a po cvaknutí druhého nýtu pokračuji přímo. Trochu to vyhazuje a vyklápí, ale už jsem pod pilířkem a snažím se založit frenda do spárky, která odspoda vypadala tak pěkně. Ale ouha. K prvnímu mikrofriendu zakládám ještě jednoho menšího, ale před dlouhým přešahem nad hranu a přítahem s jemným krokem doleva bych radši cvaknul něco tutovějšího. "Kruh, dva friendy to je kruh," volal na mě Letoš ve snaze dodat mi morálu. Dost dobře totiž odspoda ten "kruh" neviděl. Asi jsem vypadal dost sebejistě, protože Siki odjel s tím, že už se nic zvláštního dít nebude. Třikrát zdvih do pilířku, přešah a třikrát zcouvat, abych do toho jištění neulítl. Ubralo mi to dost sil, a tak jsem si zkusil aspoň odsednout, ale divné křupání ve spáře dalo mému odhodlání tvrdý direkt, po kterém mně začala vibrovat noha a na rukách vyrazily potůčky potu. "Lepší živý zbabělec, než mrtvý hrdina," znělo mi v uších. Kdo mi to jen sakra říkal? Asi Meky. Zavolal jsem na Letoše, že už na to nemám, ať mě opatrně spustí dolů a zkusí to dolézt. Zatížil jsem frendy: držely a křupání se už neozvalo. Pomalu jsem byl spouštěn a když jsem míjel ten horní nýt, pomyslel jsem si, že bych si do něj mohl cvaknout odsedávku, protáhnout lano a slanit. No, ale když to vydrželo až sem, tak ... V příští vteřině jsem dopadl na paty vedle překvapeně zírajícího Letoše a závity lana s friendama mně kolem krku utvořily vkusný náhrdelník. Dvojka vedle lezoucí se zájmem sledovala, jak s Letošem vesele plkáme o pádovém faktoru ostružin pod nástupem a po vzájemném ujištění o dobrém zdraví Leoš vzlíná dobývat pilířek. Asi po půl hodině balíme. Něco si musíme nechat na příště. Jedna věc je ale jistá - jestli se nám podaří tu variantu pěkně odspoda dodělat, bude se jmenovat Na paty.