Krušnohorská romance
-
Autor: Milan Svinařík
Jak je to dlouho, cos tu nebyl? Stojíš v hloubi temného lesa a kdesi v dálce mezi stromy tušíš ladné křivky jejích boků. Hlavou hrdě vztyčenou přezíravě přehlíží tvoji maličkost, ba i celý ten řád lidských osudů odvíjejících se v nekonečné pomíjivosti kdesi dole u jejích nohou za hranicemi jejího království. Její tvář ve své kamenné strnulosti vyzařuje klid a usmíření. Medově žluté vlasy splývající volně přes ramena jen podtrhují její gotickou spanilost. Je zahalena do smutečního hávu večerního šera a mlžným závojem cudně zakrývá svoji tvář. Ví o tobě. Sotva postřehnutelným gestem tě zve k sobě blíž. Tiše k ní přistupuješ a všemi póry do tebe proniká její pohled - němá výčitka. Jak je to dlouho, cos tu nebyl? Jak je to dlouho, co ses poprvé dotknul její koruny? Jak dlouho jste prokleti a jak dlouho ještě potrvá čas rozchodů a návratů? Uplynulo hodně zim, ale ona zůstala stejná. Zub času ji neublížil. Nemá nad ní moc. Žije svým vlastním životem a jen několika vyvoleným dovolí nahlédnout do komnat svých tajemství. Jsi jedním z nich, jedním z vyvolených, jedním z prokletých. Než se k ní přiblížíš na dotek, pečlivě vybíráš místo, kam ji připneš kovově lesklý, chladný šperk, tvůj malý dar na usmířenou. Teprve pak se tvoje prsty dotýkají důvěrně známých míst. Trochu neomaleně a zbrkle se snažíš navázat tam, kde jsi před lety skončil, když se náhle cítíš být ztracen. Lehký náznak odmítnutí tě na okamžik zmrazí, ale přece to nevzdáš. Ještě chvíli naoko vzdoruje a pak ti plně podléhá. V divokém objetí vrýváš nehty hluboko do její kůže a ona zas stahuje kůži z tebe. Vysává tě jako sukuba. Cítíš jak tě opouštějí síly, jak pomalu umdléváš, ale nakonec vítězíš. Nechala tě vyhrát, stejně jako vždycky před tím. Něžně se dotýkáš její koruny, posloucháš ticho zšeřelého lesa a ve vzpomínkách marně hledáš pomyslný začátek vašeho příběhu, příběhu bez konce. Topíš se v oceánu myšlenek a její doteky jsou pro tebe záchranným stéblem, mostem do jejího světa, majákem ozařujícím Cestu. Oblohu už dávno zdobí tisíce hvězd, když se ti jemně vymaní z tvého sevření. Oba víte, že je čas jít. Poslední ohlédnutí. V její tváři shledáváš novou vrásku - cejch, který si jí vypálil na tělo. Jediná vzpomínka na vášnivá objetí, na onu chvíli, kdys do ní vdechnul život, kdys ji vysvobodil z kamenného prokletí. Odcházíš z hloubi temného lesa a mezi stromy se ztrácí ladné křivky jejích boků. Navždy.