Belianské Tatry - Spišská Magurura - Pieniny

31.8.-6.9.2001

Autor: Jana Šifaldová

31.8.2001 jsme se s Ráďou na Hlavním nádraží v Praze vetřely do lehátkového vozu ve vlaku směrem na Poprad. Asi zapůsobily tři dvoustokoruny, se kterými si Ráďa pohrávala v ruce, že jsme dostaly soukromé apartmá v podobě prázdného kupíčka. Pak už následovala klasická otázka od správce vagónu: "Máte peníze? Kolik dáte?" Zacálovaly jsme 400,- Kč a za to jsme obdržely několikráte zdůrazňovanou radu: "Pozor, krade se tu, vážně, dávejte si pozor, hlavně v Ostravě."

Ráďa říká, že jedeme v kousku světa na kolečkách, ve kterým se bude dít spousta věcí. Těch obyčejných i těch jiných, čtení, kriminalita, sex a prý cokoli, co člověka napadne. Třeba Ráďule bude jíst koláček.

1.9. Poprad - prší, pak pomalu ustává a Tatranská Lomnice je bez deště. Ráďa chce do jeskyně, tak jdem po modré a lesem, ale nějak nám nehraje mapa s realitou. Nakonec ale přece šlapem po osmistovce schodů Bielanské jaskyně, kde každý druhý krápník připomíná krokodýla nebo palmu v zimě. Prohlídka trvá jednu hodinu, našlape se při ní přes kilometr a zdolá skoro 150 metrů výškových.

Po této odbočce za poznáním jsme konečně začaly zdolávat výšku Bielanských Tater. Šlo to ztěžka, ani nevím jak, ale dokráčely jsme dolinou Sedmi pramenů k chatě Plesnivec - n.m.v. 1290 m. Na to, že jsme si původně chtěly někde pod horama v úkrytu postavit stan a přenocovat, to byl takhle k večeru dost mistrovský kousek. Jenže my jsme šly a šly a nikde ani rovinka či vhodný plácek a pak najednou chata, která ani v naší mapě nebyla - asi to chtělo novou, aktuálnější. Večeře nad údolím stála za tu dřinu, nad náma jen skály, nebe a vesmírný odpadky. Černý potok, který nás k chatě přivedl, v mapě také tekl trošku jinudy.

2.9. Ráno na Plešivci. Nechali nás zde přespat v jídelně za padesát korun. Po snídani jsme se vydaly přes krpálek na Bielé pleso do Kopského sedla a přes Široké sedlo zase zpět dolů z hor. Stejně jsme ani neviděly, kudy jdem, viditelnost na pár kroků a ještě ke všemu začalo lejt. Proto jsme si i zdůvodnily zdolání cesty dolů zakázanou protisměrkou. Lidi, které jsme potkávaly a kteří si to šinuli proti nám do kopce, ani nenapadlo našemu sestupu bránit či nějak nám překážet v rozletu. Raději nám uhýbali z cesty. Při pohledu na rozjetý tank jménem Ráďa, který se řítil přede mnou se šátkem s lebkama na hlavě, se jim ani nedivím. Občas se nás někdo zeptal, jak je nahoře, jestli tam taky prší, při pohledu na nás ani nemusel čekat na odpověď. Stejně ten déšť měl jednu velkou výhodu, člověk nemohl sebou ani s batohem seknout o zem a vztekat se, že už nemůže. Když jsme sklouzaly po bahně až dolů do údolí, zjistily jsme ještě jednu věc. A sice, že zmizeli prodavači vstupenek na tu jednosměrnou naučnou stezku, kterou jsme s vypětím všech sil absolvovaly v protisměru a tudíž, že nám nikdo nebude nadávat.

Pod přístřeškem pro prodejce vstupenek jsme strávily ten největší liják, který mě osobně "suprácky" naladil. Pak ho asi Ráďa ukecala svým nezdolným optimismem a on přestal pršet. Tož jsme si vyšláply na hřeben Spišské Magury.

3.9. nocleh ve stanu za Magurkou, po modrý přes Bukovinu, Smerčiny, Magurské sedlo do sedla Toporeckého. Pak totální veget v Toporeckém sedle. Sušíme věci a usychá všechno kromě mých bot. Dáváme kafe a těšíme se na další cestu, času je dost, tak proč si trošku nezalenošit. Jenže... Hned po pár metrech při výstupu na Kameniarku kufrujeme, a to tak vehementně, že nám trvalo asi dvě hodiny, než jsme našly správnou cestu. Trošku pomohla buzola a pak, taky víc, známá Jeníčkova finta - ptačí perspektiva. Ovšem i další cesta po zpět nalezené modré vypadá, jako bychom tu letos šly první. Po pár, asi fakt dvou kilometrech, se neproniknutelná džungle náhle změnila na nádhernou scenérii zapadajícího sluníčka za Vysoký Tatry, jedinej, kdo to kazil, byly mouchy, který si nás asi spletly s mrtvolama a asi tam zrovna byly všechny, který tam být mohly. Ráďa se ptá, co by se stalo, kdyby mouchy nebyly, ale hned se omlouvá vlaštovkám. Bivakujeme na Plontaně 1040 m n.m., slibuji Rádě večeři tak dobrou, že nebude chtít, aby skončila. Myslím, že se mi povedla, a taky, že mi trošku nahrála hvězdná obloha, která tomu jídlu dala ten správný šmrnc. V noci je takový ticho, že slyším zvuky, který ani slyšet nemůžu, protože do tohohle světa rozhodně nepatří.

4.9. budí nás sluníčko a šeptá horskej vítr. Za celou dobu jsme na hřebenu Magury nepotkaly jedinýho člověka. Balíme stan a vyrážíme. Kolem hory, vyčnívající z inverze a z mraků, plánujem, kam všude půjdem, nebo spíš nikdy nepůjdem. Ráďa zas v horách filozofuje, říká, že žijem pro tyhle chvíle, trošku jí ubírám optimizmu a oponuju myšlenkou, že tyhle chvíle jsou pro nás odměnou za to, že žijem.

Po pár kliďáckých hodinách scházíme do Velkého Lipníka, kde jsme vpadly přímo do pohřebního průvodu. Sedíme v Lipníku u restaurace Tři koruny a pijem Tatrana. Naproti po chodníku pochoduje slepice a choděj babči ve smutečních krojích a v bílých teniskách (královny bílých tenisek).

Zvedáme se a po krátké rozpravě s místní paní na téma Československo, kráčíme opět vzhůru po červené do Pienin. Zpočátku moc hezká romantika, válíme se na louce a čučíme opět na hory. Ještě by to chtělo houpací křeslo a to bylo bájo. Pak zas nasazujem bágl, ze kterýho se pomalu, ale jistě stává můj nepřítel číslo jedna a jdem lesem, kde už nic moc není vidět. Dost upajdaný konečně k večeru docházíme do kempu v Červeném Klášteře, kde nikdo není, jen otevřené sociálky nám nabídnou studenou sprchu. Opečený buřtíky na břehu Dunajce jsou ale potom nejlepší.

5.9. Ráno balíme, kemp je prázdný a nikdo po nás nechce žádné peníze. Batohy si schováváme do kláštera a procházíme se kolem Dunajce mezi skalami. Kolem nás po řece proplouvají plťky plné nadšených turistů, asi z Němec, kteří zažívají svoje bezpečné dobrodružství.

Večer změna, čeká nás cesta do Rájeckých Teplic, a tak v naprosté tmě za dokonalého deště vystupujeme z autobusu na odbočce na Turie, kousek za Žilinou a jdem tou tmou směrem k tušenému kempu. Ráďa, jak jinak než zvesela, mě uklidňuje myšlenkou, že druhý den bude nádherně, neboť pára stoupá z hor vzhůru (druhý den bylo všechno možné, jen ne hezky). Situace málem zoufalá, ale jen pro mě, Ráďa se svou vidinou nádherného počasí hýří optimismem. A snad díky tomu dojdem do kempu, opět úplně prázdného, kde je jen noční hlídač, který nás ani nenechá postavit stan a otvírá nám chatku, kde nás nechá přespat za cenu stanu a ráno nás budí s uvařeným horkým čajem. (cena za os/stan 45/45, za chatku 500,-).

6.9. Rájecké Teplice. Zde se rozplynula má celotúrová vidina termální koupele, se kterou jsme chtěli zakončit náš pobyt na Slovensku. Termálné kúpalisko otvorené len o sezóne. Jdem na nádraží, přes které nejezdí skoro žádné vlaky a čekáme na ten, který nás odveze domů. To bysme se načekaly, radši jedem autobusem.