Švýcarsko - Eiger 3970 m.n.m.

Lucie, Venca, Kozel a Svinčo

2.-8.7.2000

Autor: Milan Svinařík

2.7. Neděle: Náš odjezd proběhl trochu netradičně, a to v neděli. Většina lidí jezdí v pátek, ale my na to máme. Kromě neskutečně pomalé obsluhy v restauraci v Boru u Tachova, šíleného pařáku při cestě po německé dálnici nás nic neobvyklého nepotkalo. Snad jen krátká návštěva Rýnských vodopádů, které jsou opravdu nesjízdné i pro rafty. Nutno podotknout, že prvním Čechem, který tyto peřeje projel (byť jen im memoriam), byl Jan Hus, jehož popel ty kurvy Švýcarský nasypali do Rýna. Pak jsme nekompromisně postavili stany na dálničním odpočívadle asi 10 km před Luzernem a v nádherné bouřce jsme usnuli.

3.7. Pondělí: Zákopčaník zatáhnul oponu a otevřel ventily natolik, že při příjezdu do Interlakenu kolem dopoledne byla tma jako před štědrovečerní večeří a stěrače nestíhaly. Nálada poklesla. Rozvíjíme alternativní plány, jež oscilují mezi Itálií, Německem a Kozelkou. Nakonec jedeme dál až do Grindelwaldu, kde se mraky trochu trhají. Nicméně prší furt. Zjišťujeme předpověď počasí, nabíráme info-materiály a jedeme se ubytovat do campu Aspen. Je to v podstatě jen rovnější hrbol na konci sjezdovky, ale k dispozici jsou záchody a teplá sprcha. Nekup to za 12 CHF za noc na hlavu. Takže zbytek dne se válíme ve stanech, žereme a jucháme radostí, když dírou v mracích uvidíme kus nějaké hory. Většinou prší a při dešti se dobře spí.

4.7. Úterý: Zákopčaník povysunul oponu kousek výše, nicméně pořád mrholí a při tom je děsný vedro. Jsme na vážkách co dál a tu Kozel náhle rozhodnul. Jdeme to aspoň zkusit. Tak s plnou polní vyrážíme odpoledne po spletitých cestičkách přes pastviny podél zubačky do pořádného krpoše. Celkem 3 hod nám to trvalo na Kleine Scheideg přes Alpliglen. Tam jsme dorazili k večeru, když všichni už odjeli zubačkou dolu. Pokračujeme ponurým večerem další necelou hodinku na Eigergletscher. Zde objevujeme za skalním ostrohem stan. Samozřejmě, že Češi. Kdo jiný by v tomto humusu mohl lézt, že jo. Hned je veseleji a tak také stavíme stan a připravujeme se na ranní útok. Lucie nemilosrdně okupuje toalety na nedaleké stanici zubačky. Já využívám protržení oblačnosti a konzultujeme s Kozlem a našimi kolegy cestu západní stěnou. Teda jasný to není vůbec. Chvílemi se objeví i masiv Mnicha a Jungfrau. V mlhou zahalených žlabech rachotí padající seraky. Toto stísněné údolí vytváří ponurou atmosféru, ve které se uchylujeme ve čtyřech do stanu pro tři. Hrozná mačkanice. Bubnování kapek deště a 1200 m převýšeni které máme za sebou nás uspává okamžitě.

5.7. Středa: Po hodinové proceduře - snídani, balení a hodnocení počasí konečně vyrážíme. Je 6.15 hod, mlha se válí dole v údolí a v severní stěně Eigeru, což nám může být jedno. Západní stěna je čistá a tak s heslem, že vrátit se můžeme vždycky, šlapeme levou částí údolí (podél hřebene Rotstock) k prvním fixům. Ani nejsou třeba. Asi za 40 min jsme na úpatí prvního skalního výšvihu. Hned na úvod musíme v mačkách přes stometrové sněhové pole k malému žlabu v pravé části výšvihu, kde visí staré fixy. To byla první chyba. Teče tudy voda, je nutno překonat odtrhovou trhlinu a navíc lezení je dosti kyselé (lezu sólo v mačkách a pak jistím ostatní). Na těchto 30 m jsme ztratili asi hodinu. Mohli jsme to obejit celé zprava po sněhu. Pak šlapeme plotnovým suťoviskem šikmo doleva k výraznému kuloáru v dalším výšvihu. Tentokrát je to lezeni delší a těžší, celkem asi 55 m až na další suťové pole. Tady začíná šlapanice v serpentinách podél mužíků a cesta se vine ke hraně. Cestou stavím mužíky snad po 20 m. Po několika stech metrech se dostáváme pod další výšvih, volíme cestu zprava. Bingo! Po 150 m traverzu se podél žlábku dostáváme do tzv. zamrzlého kuloáru (na skále je ledová glazura) kde jsou šipky a slaňáky. Opět nazouvání maček a pěkně zprava přes kuloár do úbočí, orientovaného k Mnichovi. Plotnovým suťoviskem se plahočíme 300 m doleva ke hraně kolem několika štandů. Tak tady u hrany je opravdu kosa. Nabaluji se a nakukuji do severní stěny. Pěkná díra! Čekám na ostatní a po nazutí maček se vydáváme podél hrany po sněhu a ledu vstříc posledním 200 m, což jsme ještě nevěděli. Sněhová pole jsou umrzlá na kost a tak utíkám do skály. Chvíli čekáme na Vencu, kterému se zula mačka. Pak pokračuji dál a vzhledem ke strmosti a tvrdosti sněhu se držím vpravo. Je 12.45 a já koukám na ukázkovou vrcholovou převěj přede mnou. Je nádherný rozhled a tak fotím jako o život. Volám na ostatní a po chvíli stojíme všichni na malém prostoru a pózujeme pro foťáky. Lucie má obavy ze sestupu, ale když zvládli tu ledovku nahoru, tak dolu to taky nějak půjde. Vrcholová sněhová pole trochu rozbředla a tak se dá jít občas vzpřímeně. Většinou však až k 1. slaňáku slézáme čelem ke svahu. Začíná slanění, kde se projevuje další chyba. Máme jen jednu padesátku. Tak nakonec Venca, Kozel a Lucka jedou na fix 50 m a já pak 2 x 25 m. Je to to nejrychlejší, co se dalo vymyslet. Terén se pokládá a asi po 5 slaněních náhle slaňáky končí a tak citem hledám cestu v suťovém úbočí. Mlha se zvedla a tak nevím kam přesně sestup směrovat. Tlačím se trochu doleva a místy čekám na Lucii aby viděla kde jsem. Každý musí vidět na každého, to je naše taktika. Mlha se zase rozplynula a já jsem zjistil, že jsem u zamrzlého kuloáru. To už je skoro vyhráno. Ranní glazura je nyní jen voda a tak slézáme postupně všichni do dalšího suťového úbočí doprava ke hraně a monotónně sestupujeme v serpentinách až ke hraně druhého výšvihu. Tady trochu s problémama nacházím slaňovací skobu. Lucka se blokla a nechtěla ke štandu slézt. Kozel měl taky výhrady ale byly to jen velké oči. Po dvou slaněních jsme na suťovém poli nad prvním výšvihem a teď už mazácky šlapeme dlouhým traverzem doleva až na sněhové pole, kterým tento práh obcházíme. Sníh je měkký a lepí se na mačky. Hned po pár metrech jsem uklouzl a ukázkově zastavil. Venca mě nechtěně napodobil. Po sněhu sestupujeme asi 300 m až k úpatí Rotstoku a podél fixů na dno doliny k vodopádu. Venca na předposledním fixu vytrhnul nýt a jen se štěstím to ustál. Nemají totiž zajištěné matice proti vyšroubování a tak oko v pohodě vypadlo. Je 18.15 hod a třeseme si packama u stanu. Nahoru 7 hodin a dolu 5 hodin makačky. Máme toho fakt dost. Lucka se šla na dvě hodiny zavřít na hajzl, my ostatní žereme a pijeme. Jako lahůdku si užívám širák pod zlátnoucími štíty a posléze pod oblohou plnou hvězd. Ostatní se dusí ve stanu.

6.7.Čtvrtek: Obloha je vymetená, budí mě kamzíci asi 5 m ode mě, kde svádějí boj o teritorium. Sestupujeme podél severní stěny tzv. Eigertrailem a okukujeme legendární místa. Závěr cesty do kempu šněrujeme jak jinak než azimutem přes soukromé louky a odpoledne se loučíme s Grindenwaldem a jeho horami. Máme namířeno zase do Handegu, kde si snad trochu zalezem. Parkujeme ve slepém tunelu a kupodivu večer přichází bouřka a prší. Jsme asi prokletý.

7.7.Pátek: I když drobně mrholí, tak jdeme lézt na Azaela beach. Vylezli jsme celkem 5 cest kolem 5 UIAA a všechny se vyznačovaly tím, že jedna byla jako druhá. Prostě lezení po střeše na tření. Ale furt lepší, než nic. Docela nám to odsejpalo, i když jsme byli v kombajnu. Nakonec nás spláchla opět buřina a kroupy. Tak boulderujeme v tunelu a hrajeme karty. V noci přišel takovej sajgon, že jsme totálně prochcali i v tom tunelu (aerodynamickém), takže ze spaní toho moc nebylo.

8.7.Sobota: Maňásek by řekl, že počasí je konstantní, a tak to balíme. Kozel se rozhodl, že ještě dnes bude mít k večeři řízek a taky že jo. Kolem páté odpoledne už baštíme ve Stříbře na náměstí. Tím se v podstatě skončil náš výlet na Kokořín.