Lilienstein, Labák

5.-6.8.2000

Autor: Jířa Šťastný

Když přišel Tonda s nápadem, že bychom mohli jet v sobotu lézt na Lilienstein, ihned jsem si vybavil Štěpána, který na schůzi vyhlašoval něco o laciných osmách v této oblasti, a tak jsem byl pro.

Jelikož Tonda měl v pátek ještě službu, vyrážím v sobotu ráno vlakem do Mostu a u nádraží na něj čekám. Přijíždí s drobným zpožděním a přesouváme se směrem k hranicím. V Hřensku máme sraz s ostatníma (Milan, Tonda 2 a spol.), ale jsme tu brzo, a tak parkujeme u Hudy Sportu a svačíme. Ostatní přijíždějí za chvíli asi v pěti autech a následují dohady, kdo s kým pojede a ve kterém autě. Nakonec tam nechává auto Tonda 2 a Milan a třemi auty postupně odjíždíme k hranicím. Je skoro poledne a před hranicemi šílená fronta. Krokem se suneme směrem ke Schmilce. Konečně jsme odbaveni a jedeme dál. Jelikož nevíme, kde jsou ostatní, vyndavám mapu a průvodce a naviguji Tondu na Lilienstein. Tam už čeká převážná část výpravy, ale schází ještě jedno auto. Nechce se mi čekat, protože už je hodně hodin, a tak jdeme s Tondou napřed. Přicházíme pod hlavní stěnu a zjišťujeme, že je na sluníčku a je dost vedro. Chvíli nám trvá, než se zorientujeme a v té výšce najdeme aspoň nějaké kruhy. Na rozlezení si Tonda dává nějaký VIIa a leze ho skoro hodinu - obdivuhodný výkon v tom vedru. Lezu za ním a žádné problémy nenacházím. Po slanění dávám vedlejší VIIc. První kruh je asi v 25 m, ale k němu to celkem jde. Pak ale začínají problémy, protože nad ním je docela slušný rajbák. Nejdřív to zkouším od kruhu zprava, kde jsou o něco lepší chyty, ale ty končí asi dva metry nad ním. Chvíli přemýšlím co dál a pak začínám couvat. Podařilo se. Odpočívám a zkouším to zleva. Dostávám se asi metr nad kruh a pak už nic nevidím. Nemám na to dost morálu, a tak to vzdávám. Tonda si to dává na druhým a pak stahuje lano a přesouváme se za roh, kde si vybral takovou hranu za VIIb (RP prý VIIc). Chvíli to nacvičuje okolo prvního kruhu, ale pak to dává v kuse až nahoru. Kromě toho jednoho kroku u prvního kruhu je to docela pěkná cesta. Jelikož slaňujeme dolů okolo toho zapytlenýho céčka, nedá mi to si ho nezkusit aspoň s horním. Ještěže jsem včas zcouval, mohl jsem hodit dobrou tlamu, protože ten krok nad kruhem je proklatě těžkej. Na závěr si dávám Lilienweg (údajně za VIIb). Je mi podezřelý, že na prvních deseti metrech jsou dva kroužky, ale další je standardně ve třiceti, a tak jdu do toho. Okolo prvního kruhu je to docela špóna, pak už to docela jde. Až na ty vytahaný ruce, takže dolez ke třetímu si při představě pádu docela vychutnávám. Ještě asi patnáct metrů a jsem na polici, kde je Milan a další naši, se kterými slaňujeme dolů. Balíme a mastíme k autu, protože Maruška bude čekat v 19.00 hod v Děčíně na nádraží. Přijíždíme včas a i s Maruškou jedeme ke Kosťovi do hospody. Je tu slušně narváno, a tak sedíme venku na batohách pod oknem a doháníme pitný režim. Zatímco ostatní zůstávají, já s Maruškou jdeme spát nahoru do bivaku.

Ráno je počasí nic moc, a tak se přesouváme přívozem na pravý břeh. Nad Ústím je slušně černo, a tak se nám ani nechce šlapat do toho kopce, ale zatím neprší, takže nám nic jiného nezbývá. Přicházíme pod Herkula a déšť pořád ne a ne přijít. Obhlížím Prazdroj a psychicky se na něj připravuji. Asi pršet nebude, takže jdu do něj. Tonda, když vidí tolik kruhů v jedné cestě, přemýšlí o tom, že by si taky vyvedl, ale takticky vyčkává, až to přelezu já a podám mu reference. Pro jistotu si cvakám první kruh od Levého Prazdroje, protože nevím, jestli vpravo půjde nějaká smyčka. Šla by, takže příště už čistě. Ke druhýmu je to v pohodě, a tak pokračuji dál. Mezi druhým a třetím si dávám morální hodinky, protože ke třetímu je to nejdál (odhaduji tak 7 m). Stojím asi metr pod třetím a čeká mě dost blbej krok, do kterého se mi moc nechce. Ale jiná možnost není, tak ho dávám. Nebylo to tak strašný, jako ta představa 15-ti metrového pádu. Od kruhu odlézám vpravo a zjišťuji, že tudy to asi nepůjde, takže couvám zpátky a zkouším to zleva. Je to podstatně těžší, ale pouští to dál pod převis. Přes něj jsou docela dobrý kyzy, ale nad ním končí a následuje pikantní rajbákový zdvih k pátému kruhu. Štanduji a dobírám Tondu. Rajbáky evidentně nejsou jeho hobby, na vyvedení už ho přešla chuť a je rád když ke mně po značné době dolézá. Původně jsem myslel, že by si to mohl dolézt, ale je tak vyřízenej, že pokračuji opět já. K šestému kruhu je to kousek lehký, nad ním jsou místama v rajbáku malý kyzy, který mě vždycky neuvěřitelně potěší, ale když pak dojdou, tak je to horší. Pod osmým kruhem je opět docela blbej zdvih - musí se nastoupat z dobrýho chytu bez rukou hodně vysoko - to celé asi čtyři metry nad předchozím kruhem. Docela chuťovka. Pak už jen posledních pár metrů a jsem nahoře. Až na to jištění je to nádherný výstup, navíc ten super rozhled ze shora, prostě to nemá chybu. Zatímco já se kochám, Tonda dobírá Marušku a pak postupně oba dolézají ke mně. Je to zhruba 60 lezeckých metrů přes osm kruhů a lezli jsme to celkem tři hodiny. Tomu říkám výstup. Při slaňování si prohlížím novou cestu, která vede v pravé části stěny. Pět krásně stříbrných kruhů na padesáti metrech vypadá lákavě a od pohledu lezitelně. Stahujeme lana, lehce svačíme a jdu do toho. První kruh celkem nízko, přes převis to jde, ale pod druhým někdo asi ulomil škrabku, ze které se kruh cvakal, takže jsem rád, když ho nakonec můžu lapit. Od něj se jde hodně zleva a je to dost těžký. Pak už se to docela pokládá, takže stoupám jako dým. Od třetího ke čtvrtému to jsou jenom tři metry, ale docela hukot. Prakticky bez rukou se stoupá po rajbáku jenom na tření - dost dobrý. Odlez od čtvrtého je zase docela hustej, ale postupně se to zlepšuje. Docela dlouho provazuji další hodiny, takže mě začínají bolet nohy v lezačkách. K pátému kruhu se kousek leze po hraně, potom okolo něj nejprve doleva a potom zpět doprava k sokolíku. Konečně pořádný chyt, takže za chvíli stojím u slaňovacího borháku. Přesně 50 m nádherného lezení. Začíná lehce mrholit, a tak dobírám doktora. Docela často sedí a celkově to leze déle jak já. Prostě běs. Mrholení houstne, nalézá Maruška. Docela jí to jde, takže za chvíli jsme všichni nahoře. Ve vrcholovce to napsaný není, ale kromě Prazdroje se ještě leze Cesta pro (???Lucii??? - už zase nevím), takže usuzujeme, že by to mohlo být ono. U jednoho zápisu je napsáno VIIc, ale přišlo mi to těžší než Prazdroj, ale lépe zajištěné. Jelikož už docela slušně prší, balíme a jedeme přívozem k autu a zpátky domů. Mám dobrý pocit z dobře vykonané práce a už se zase těším zpátky do Labáku.