Vysoké Tatry - Rysy

23.-29.6.1998   
Autor: Pavel Suchopárek 

Účastníci: Petr Ribýz Rybář, Maňásci, Pavel + Péťa Suchopárkovi, Vláďa Štork
 
Cesta vlakem byla veselá jako vždy. Ale ten konec na chatu se jde vždy po svých. Po chvíli stoupání narážíme na přístřešek s napytlovaným uhlím. Za jeden pytel slibují na Rysech jeden čaj. Váha nám nepřipadá až tak velká a sedlo Váhy nepříliš vzdálené, tak si každý jeden přidáváme do báglu s tím, že nejsme žádný mejdla. S přibývající výškou o tom začínám pochybovat.
Počasí je taky dost hnusný. Něco po poledni jsme nahoře, čaj jsme dostali a do večera se poflakujeme kolem chaty.
 
Je čtvrtek a je pod psa. Páč se nám ale nechce celý den hnít na chatě, rozhodujeme se pro SV hřeben Českého štítu ze sedla Váhy. Píšou 1 hodinu a II až III. Já jdu se ženou, kluci jdou ve třech a Ája pořádá fakultativní výlet na Hingisové plesá (jak si je přejmenovala).
Z celé cesty jsou lezecky hodnotné jen dva závěrečné metry, které zdoláváme po 5 hodinách lezení v dešti se sněhem a za vydatného větru.Teda já s Péťou, kluci jsou kdovíkde. Slaňujeme tedy za volný lokřík a po dalším mizerným slanění narážím na nevábnou skobku, z níž slaňujeme další padesátku a s námi i Mony, pro něhož prý vrchol přestal býti přitažlivým. Zanedlouho jsme na sněhu a do ohromného traverzu polem se pouští Péťa. Skousla si teda fest. Před večeří jsme na chatě. Nádherná hodinová túra.
 
Nádherný azuritový den. Cílem je Žabí kůň. Cesta k nástupu je neobyčejně dlouhá. Sestup dolů k reťazom a opeť nahoru nad Žabí sedlo. Tady jsme paf. Tedy jen my a Maňásci, Ribýz vzdává pro bolavý kotník 5 m od chaty a Láďa pořádá fakultativní výlet na Hingisové plesá (jak si je Ája přejmenovala). Štít je opravdu ostrý. Maňásci raději nabírají opačný směr a stoupají na Rysy.
Žabí kůň je nádherný, jedinečný a nikterak těžký. Asi 4 – 5 délek pohodového lezení. Slanění je dokonce vynýtované. A pak už jen sjíždíme po sněhu k Žabím plesům, kde si užíváme ve vodopádu. Pohodovej den.
Na chatě však nepanuje pohoda vůbec. Panují tu cejchaři předdůchodového věku z Prahy, kteří se sem přišli vožrat. Celou noc s nimi bojujeme, ale marně.
 
Počasí opět prachmizerné. Prší, mlží, fouká a z toho nic nekouká. Celé dopoledne trávíme na chatě s cejchaři, kteří se nemají k odchodu. Odpoledne vystupuji se ženou a s kolegou Ribýzem na Rysy, kde část života prožil i soudruh Vladimír Ilijič Lenin alias Uljanov. Hnusnej rozrachtanej kopec. Maňásci s Láďou pořádají fakultativní výlet na Hingisové plesá (jak si je Ája přejmenovala). K večeru ještě sólo vystupuji na Kopky. Cejchaři konečně odtáhli.
 
Opět azurit. Času však je málo, neboť večer nám jede ze Štrby vlak. Lezeme tedy na Dračie pazůry. Já jdu s Péťou a s Monym a druhý team tvoří Láďa s Ribýzem. Ája opět pořádá fakultativní výlet na Hingisové plesá (jak si je pojmenovala). Asi 3 délky, poté kousek po hřebeni a 50 m slanění. To však stojí za to. Ve spodní části projíždím uzavřeným komínem s báglem mezi nohama. Péťa sjíždí za mnou a jen Mony má problém. Přesně uprostřed komína asi 3 m nad zemí slyším Monyho klení: ….. doprdele!! Vjel mi šátek do osmy, já se asi uškrtím. Párku, podepři mne, dělej, doprdele. Ááá… já ho musim roztrhat….kr krr, …vono to nejde.. doprdele…… . Nakonec i Mony vorvanej jak samice šťastně dosedá mezi nás a tím naše účinkování zde definitivně končí.
Cestou zpět zapalujeme ještě na cintoríně Vlaďuli svíčku a večer už sedíme ve vlaku a uháníme k domovu.