Vysoké Tatry - Brnčála
07-08/1998
Autor: LeToš Dvořáček
Počátek srpna roku 1998 byl pro naši pětičlennou skupinku (Petra, Vlaďka, Míla, Svinčo, Letoš) termínem naší letní dovolené. Místem byla vybrána Brnčálka se svými obrovskými možnostmi letního tatranského lezení.
Po noční cestě železnou dráhou a nástupu k chatě se potkáváme s našimi společnými známými Pítrsem a Romanem, kteří přijeli pouze na víkend a hodlají zde také něco vylézt. Slovo dalo slovo a je domluven společný zítřejší výstup Diretissimou Malého Kežmarského štítu.
Cesta slaví tohoto roku 35. výročí vzniku a jejími autory byli tatranští klasikové J. Ďurana, K. Hauschke a J. Unger-Zrůst. V současnosti se těší obtížnostní klasifikaci 7-, oproti původní VIA2. Vstáváme kolem páté hodiny ranní a vzhledem k blízkosti nástupu už v 6 hodin začínáme s lezením. Jdeme se Svinčou první a celkem rychle nabíráme výšku. Jde opravdu o klasickou, pestrou, tatranskou túru. Hlavní lezecké obtíže totiž rostou úměrně s rostoucí výškou stěny. Snažíme se najít optimální směr a neházet klukům nic na hlavu. Asi v polovině stěny přichází na Sviču tlaky, a tak je nucen sundat sedák a po vytraverzování ze směru vykonat svoji potřebu. Kluci nás mezitím dolézají a společně studujeme další postupovou linii. Potom nás čeká jedno z těžkých míst: komín přecházející do koutové spáry. Zde si s batůžky fakt užijeme, ale to hlavní v podobě ,,traverzu ležmo“ nás teprve čeká. Zřejmě klíčové místo stěny, kde si opravdu ustelete. To už jsme téměř na Německém žebříku. Tam se vyloupneme přesně v poledne a spokojeně jím sestupujeme dolů k chatě. Po zbytek dne si už jenom vychutnáváme dobrý pocit z výstupu.
Namlsaní předchozím dnem vyrážíme na další vyhlášenou cestu, a to Červené previsy 7+ na Jastrabiu vežu. Tato lahůdka je z dílny ,,Pavouka“ Pavla Pochylého a J. Unger-Zrůsta (původně VIA4) ze dne 24.8.1967. Zdoláváme první dvě délky, které jsou zřejmě nejtěžší z celé cesty, ale na dolezení dnes už nemáme ani sílu, ani morál. Slaňujeme s prusíky, protože už nevěříme vlastním rukám. Hlavně Svinčo v této cestě odvedl skvělou práci. Odcházíme si zvednout náladu do pivnice na Brnčálku, což se nám nakonec daří.
Dalšího dne vyrážíme pro změnu opět do stěny Malého Kežmaráku. Tentokrát je naším cílem Weberovka 6 – klasika klasik od pana Stanislawského a spol. z roku 1932. Tuto cestu si opravdu užíváme a je velkou satisfakcí za včerejší šrám na duši. Následujícího dne se jdeme rozloučit s Jastrabkou, a to cestou Gálfyho – Pravou polovinou JV stěny 5. Celkem pohodová záležitost.
Po těchto zážitcích v dolině Zeleného plesa se přesouváme se Svinčou na Lomničák, kde máme již dva roky zavěšené sako v podobě Hokejky v Západní stěně. Na Lomničák se přesouváme celodenním pochodem. Seznamujeme se s místním lanovkářem, který nás zde nechává přespat a ještě nás provede po celé stanici. Dalšího dne vyrážíme dost brzy, čeká nás perný den. Hodláme vylézt Hokejku! To se nám také daří a dokonce v dobrém čase, takže přidáváme ještě Orlowského a Stanislawského. Nadmíru spokojeni odpočíváme k večeru na terase stanice lanovky. Přichází partička Moraváků s plány na Hokejku, ale přináší s sebou změnu počasí. Z lezení pro příští dny nebude nic. Nám to však nevadí, svoje máme vybráno, a tak spokojeně sestupujeme v tomto hnusném počasí do doliny. Výlet se podařil, tyto Tatry byly opravdu úspěšné!