Vysoké Tatry - Brčálova chata

7.-13.2.1998
Autor: Milan Svinařík

1. den - sobota 7.2.1998
V Popradu na nádraží jsme se sešli v hojném počtu tří kusů. Leoš, Kozel a já. Máme za sebou jízdu nočním rychlíkem a naštěstí nás nikdo neokradl jako Rybíze vloni. Tak směle vyrážíme přecpanou električkou do Starého Smokovce. Horská služba nám doporučuje Brnčálu, kde je v okolí údajně spousta ledů a navíc jsou ochotni nás tam ubytovat. Autobusem jedeme do Bielej vody a pak slabě zasněženým, spíše jaro připomínajícím lesem stoupáme k Brnčále. Tak málo sněhu jsem v Tatrách ještě nezažil. Cesta je nudná, je vedro. Až když se objeví zasněžené štíty, jde se veseleji. Na chatu jsme dorazili asi za tři hodiny. Jsem utahanej a línej, ale krásné počasí a blízké ledy nás nakonec vytáhly do akce. Po rychlém ubytování na půdě vyrážíme bez Kozla na led ve svahu Svišťovky. Na dálku se zdálo, že je malý, a tak jsme si nevzali lano. Nakonec dvě ledové boule o celkové délce 25 m sólujem se sevřeným zadkem. První letošní klofnutí máme za sebou. Téměř katalogové počasí a prima led, ne moc tvrdej. Sestupujeme sněhovým žlabem podél turistické cesty. Leoš zkouší pády. Chata je plná. Liberecká lezecká parta zabírá dva velké pokoje. Vaříme ve společné kuchyňce, popíjíme pivo v hospodě a pak se uhnízďujeme na půdě.
2.den - neděle 8.2.1998
Počasí se klasicky zkazilo. Je zataženo a sněží. Vyrážíme kolem deváté do velkého žlabu do Malé zmrzlé doliny. Tamní ledopád údajně ještě nikdo letos nelezl. Po chvíli víme, proč. Leoš vyvádí první délku přes lámavé ledové boule a štanduje u skalní stěny. Při lezení mi ukrutně přemrzly ruce, až je mi do breku. Pokračuji další délkou přes lámavý tabulový led šikmo doleva k mixovému výšvihu. Vrtule jsou iluzorní a ve výšvihu mi psychicky pomáhá na jednoducho založená prusíkovací smyčka. Leoš střídavě jistil mě a Kozla, a tak bez zdržení stojíme všichni tři na prahu Malé zmrzlé doliny. Kozel nadává na svoje předpotopní motyky. Při jednom úderu mu upadl bodec od cepínu. Vypadá teď spíš jak zahradník. Co dál? Šlapeme sólo nazdařbůh SV stěnou Černého štítu po mixech max I-II na temeno hřebene. Protože počasí a čas nás tlačí, na vrchol nejdeme. Sestupujeme exponovaným žlábkem zpět do doliny a známou trasou do Malé zmrzlé doliny a slaněním přes ledopád k chatě. Leoš se snaží prosadit brzské vstávání, ale nečape se. Máme přece dovolenou, ne? Lidí na chatě přibývá. Dorazili další Liberečáci a je jich už dohromady asi patnáct. V takovém počtu se náš klub v horách nikdy nesejde.
3.den - pondělí 9.2. 1998
Chceme se trochu proslunit, a tak vyrážíme kolem deváté na jižní stěnu Kozího štítu. Zdolat zasněženou kosodřevinu v prahu nad chatou se téměř vyrovná extrémnímu lezení. Zvlášť, když tam člověk zapadne až po prsa. Dnes pro změnu nadáváme na to, že je hezky. Je nám totiž při nástupu ukrutný horko. Jižní stěna Žeruchových věží je doslova obsypána horolezci. Nejsme si jistý, kde je nástup naší cesty, protože náš orientační smysl není zrovna nic moc. Leoš nastupuje do prvního pěkného pilíře, kde uviděl skobu. Později jsme zjistili, že lezeme cestu "Jižní stěna 5". Opravdu první délka nebyla zadarmo. Pěkné plotnové lezení. Skála je suchá a teplá. Střídáme se ve vedení s Leošem. Kozel leze jako třetí. Místo tří délek, které jsme očekávali, zdoláváme po pilíři celkem 7 lanových délek až na vrchol. Naštěstí terén už byl tak max. za III, a tak to šlo rychle. Z vrcholu škrundáme po exponovaném hřebeni v mačkách do sedla u Jahňacího štítu. Z něj pak po firnových polích sestupujeme v pohodě až na dno doliny a stejnou trasou přes kosovku k chatě. Po likvidaci zásob potravin usínáme spánkem spravedlivých.
4.den - úterý 10.2. 1998
Liberečáci lezou jak o život v Malém Kežmaráku, a tak i my si tuto stěnu jdeme prohlédnout zblízka. Je opět nádherně a my vyrážíme do cesty "Levé Y 5". Jdeme společně k nástupu s klukama, co polezou diretku. Při přelézání mixového prahu do kotle jsem si prokopnul goráče i s nohou. Dobírám Kozla a na prvním štandu doháníme dvojku, která vyrazila o dobré 2 hodiny před námi. Kluk s přezdívkou Véča neměl moc morálu, a tak do ledových mixů poslal spolulezkymi Alenu (Stehlíkovou) a ta je přebušila v pohodě. Čekáme, až na nás přijde řada. První jde opět Leoš a hlásí, že ledy nejsou tak strašný, jak vypadají. Opravdu je to fakt spíš morálovka. Na dalším štandu jsme již sami. Alena je o 10 m vlevo a jistí Véču na skalním výšvihu. Véča si to vychutnává a hákuje tak za A2. Za notnou dobu to přelezl a dobírá Alenu. Jdu dopředu a hned první plotnový výšvih mně dává do těla. Ve zmatku jsem si cvakl cepín do postupové karabiny a musím se vracet. Ledová krusta je 5 mm silná, a tak visím za cepíny jak za skyhooky. Na pokraji pádu (tak na 99,9%) jsem se dostal přes plotnu k mezištandu. Dobírám Leoše a pokračuji dál do kolmého výšvihu. Lezu nadoraz. Cepíny vkliňuji tloukem i zobákem kam se dá, zakládám friendy a místo čoků, které nemáme, zandavám uzly. Leoš si oddychl, když zjistil, že už mu nemůžu spadnout v mačkách do klína. Terén se pokládá, ale o to je nepříjemnější. K jištění zbyly jen hroty - zamrzlé balvany a nakonec došlo i na skoby. Poslední metr ke štandu je opět na hranici tlamy, ale nakonec to mám a čistě. Jsem šťastnej jak blecha a dobírám Leoše. Podle jeho šklebu soudím, že je to ono. Pěkná bojůvka, jak později řekl. Leoš stoupá dál po sněhovém poli a já dobírám Kozla. Ten část cesty musí jümarovat. Leošovi došlo lano, a tak štanduje v zabodlém cepínu, což není nic moc. Asi 150 metrů sněhového pole vede na Německý žebřík, po kterém sestupujeme dolů. Občas to chce se nedívat dolů, kde zeje asi 250 m propast. Kupodivu jsme nezabloudili, a tak ještě za zapadajícího slunce jsme zpět na chatě. Máme za sebou svojí nejtěžší zimní cestu.
5.den - středa 11.2. 1998
Nějak jsme Kozlíka odvařili, a tak časné vstávání na Černý štít zastihlo jen mě a Leoše. Nástup je moc dlouhý, a tak vyrážíme něco po šesté. Přes "Flašku" stoupáme do horního patra doliny a střídavě razíme stopu. Místy se boříme až po pás, ale většinou je sníh tvrdý. Slunce nás zastihlo až při traverzu sněhové rampy pod jižní stěnou Černého štítu. Nechce se nám brodit lavinózním sněhem, a tak volíme cestu "Motykův komín 5". Píšou o tom, že je to jeden z nejkrásnějších komínů v Tatrách. Nastupujeme sněhovým polem přímo vzhůru k ústí komína. Sníh je rozbředlý a svah má u nástupu 60°. Převlíct se do matroše není jen tak. Jdu první délku a hned bojuji ve dvou po sobě jdoucích mixových výšvihách. Oproti včerejšku je to však dávačka. Štanduji v horní třetině úzkého žlabu ve staré skobě. Leoš pokračuje zbylý úsek žlabu a prokopává se do jeskyně pod vklíněný balvan. Dobírá mě a chystá se přelézt těžký mixový výšvih přes převis podél plotny vlevo. Při prvním pokusu uklouzl a zachytila ho sedačka, kterou zapomněl vycvaknout ze štandu. Druhý pokus byl dlouhý boj s plotnou téměř bez ledu pro mačky. Naštěstí do spáry mezi převisem a plotnou šly dobře friendy, a tak Leoš nakonec překlofnul hluchý úsek přes převis až do ledu nad převisem a brutálním přítahem to přelez. Bylo to však taky na tlamu (tak na 99,9%). Aspoň já to tak viděl. Já jsem se v tom úseku taky pěkně potrápil, ale dal jsem to. Následuje sněhový žlab s výlezem přes převěj na hřeben. Kus převěje jsem odkopal a kus pobral na sokola. Neutrhla se, a tak dobírám Leoše u tutového štandu. Další dvě délky jsou již lehké mixy II - III, na kterých se střídáme. Kolem poledne stojíme na vrcholu Černého štítu a vychutnáváme panorama na všechny strany. Po kochačce následuje sestup SV stěnou. Jsou to mixy max. II, ale v sestupu s mačkama je to o držku. Leoš vypnul hlavu a slezl, co to šlo až k úpatí hřebene, kde jsme skončili v neděli. Opatrně dolézám za ním a jsem celej vynervenej. Sestupujeme do Malé zmrzlé doliny po známé trase z neděle, odtud slaněním přes ledopád k chatě. Jdeme přes pleso a na několika místech prosakuje voda. Takže opět nervy, jestli se náhodou neproboříme. Docela šichta, ta dnešní túra. Tak u večeře plánujeme na zítra něco lehčího a kratšího pro odpočinek. Máme v merku Jastrabiu vežu.
6.den - čtvrtek 12.2. 1998
Budíme se do pěkný fujavice. Venku prší, fouká a přitom je teplo. Je jasné, že odpočinek bude intenzivnější, než jsme předpokládali. Ležíme a chroupáme zásoby. Kozlík kolem poledne zvedá kotvy a jede domů. Já doufám, že to přejde a že zítra něco vylezeme. K večeru se vrací Liberečáci z dvoudenního přechodu. Jsou mokří jak vodníci.
7.den - pátek 13.2. 1998
Počasí se neumoudřilo, spíš naopak. Tak balíme i my a kolem 10-té vyrážíme dolů. Pleso roztálo. Vítr je tak silný, že mě žene přes led před chatou jak plachetnici. Sestupujeme v dešti lesem bez sněhu vstříc jaru. Vloni v říjnu jsme viděli zimu přicházet a teď ji vidíme odcházet. Těsně před Lomnicí se udělala duha a mně se zachtělo vyrazit jen tak na vandr, bez báglu a bez matroše. V Lomnici jsme poseděli v nádražní hospodě a zjistili jsme, že i goretexové bundy někdy promoknou. V Popradě v nádražním baru pak čekáme každý na svůj vlak. Leoš do Brna, já do Chomutova.
 
PS1. V mačkách se dají ustát i hodně malé stupy, ale v plotně na tření si neškrtneš!
PS2. Dlouhý cepín daleko dosáhne!