Skotsko

22.8.-12.9.1998
Autor: Pavel Suchopárek

ÚČASTNÍCI: Pavel + Petra Suchopárkovi, Roman + Ája Maňáskovi
 
1. den
Do těch vzdálených končin valíme 15 let starou škodovkou 120 jménem Drakouš. U Kolína nám ulétl na dálnici kryt z přední kapoty, nu což. Někde před Belgií začalo pršet a otvorem po krytu nám zateklo do elektriky, načež přestaly jít stěrače a dobíjet baterka. Dvě hodiny se šťouráme v pojistkách, načež zjišťujeme, že jich máme mraky náhradních, ale všechny slabší. Naštěstí přestává pršet, stěrače nepotřebujeme, a tak uháníme dál. Trajekt v poho a imigrační úředníci vcelku taktéž. No a ráno v devět, po 27 hodinách, už zevlujeme po Oxfordu. Mony tu vlastní nějaké kamarády, u nichž se hodláme dát do kupy. Spíme asi do dvanácti na koberci, který vysavač ještě neviděl. Naštěstí máme karimatky. Odpoledne máme sraz se Sally – další z Monyho kamarádů. Takovej poděs neidentifikovatelného věku a nemít bujné poprsí, tak i pohlaví. Celé to odpoledne s ní pálíme na zahradě staré papíry, tady je to asi zvyk. Když jsme k večeru konečně spálili poslední list, ztratil Mony klíče od auta. Po hodině se našly u Sally v kapse. Za tmy se loučíme a vyjíždíme. Nejedeme však dlouho, asi po 5 minutách vaříme. Vynikající! Stojíme uprostřed mostu a do pozdních nočních hodin spravujeme termostat.
 
2. den
Přímo v Oxfordu je autorizovaný servis proslulých vozů Škoda, tak tam Drakouše odvážíme. Závadu však žádnou nenašli. Do večera pak dojíždíme až někam ke Glasgowu, kde nocujeme na jednom z všudypřítomných a oplocených soukromých pozemků. Hnus.
 
3. den
Celý den valíme po západním pobřeží Skotska a obdivujeme nádherné bezlesé hory. Až navečír dojíždíme do oblasti Glen Afric, kde bychom chtěli nějaký čas působit. Bereme věci na 4 dny a konečně vyrážíme do hor. Bez mapy, jen tak, kam nás nohy ponesou a terén dovolí. Zanedlouho se již seznamujeme se skotskými mokřady a obávanými miges (dále jen midžis). Midžis jsou taková skotská specialita. Vyskytují se vždy, když vydatně nefouká, nebo neprší. Je jich hodně, sou mrňavý a sviňsky koušou.
Za dvě hodiny na hřebeni rozbíjíme v bažině tábor. Maňásci už mají puchýře a my jsme musili vyhodit celé večerní menu. Vydatně jsme si osolili brkaši pískem z Tisé. Bože, jak se té soli podobá. Vynikající kanadský žertík.
 
4. den
Snídáme ve stanu, neboť vydatně neprší, ani nefouká. Pokračujeme po nádherném hřebeni neznámo kam. V odpoledních hodinách znenadání přichází mlha, vítr a déšť. Už to chceme vzdát a sestoupit do údolí, když se před námi zjevuje asi 70-tiletá skotská babička v krátkém rukávku, vesele se zubíc. Žádný ústup se nekoná a zarputile stoupáme na Ciste Dhubh (3218 stop). Z vrcholu je nádherný výhled na Glen Afric a všude okolo, ostatně jako z každého kopce. Žádná cesta do gundolí Africu nevede, a tak sestupujeme močálovitými svahy až dolů k řece. Zcela náhodou objevujeme nádherný vodopádek a zcela náhodou je opodál i suchá vyvýšenina na stany a dokonce i jediný stromek v celém údolí. Je rozhodnuto.
 
5. den
V boji proti těm mrchám midžis se pomalu zdokonalujeme, avšak obávám se, že vždy budou mít navrch. Ukrutnými bahnisky putujeme k Afric river a dále ke Glen Africu. Řeka vytváří nesčetné meandry a podemlívá vysoké břehy. Totální divočina. Roste zde neuvěřitelné množství masožravých rosnatek. Prastaré borovice kolem jezera vytváří dojem pravěku, jen ti dinosauři tu chybí. Zato přebývá midžis. Celý večer trávíme ve stanech, neb vylézt se nedá.
 
6. den
Opět vyrážíme za bzukotu havěti. Pokračujeme kousek kolem jezera, až narážíme na jakousi pěšinku, o níž se domníváme, že by mohla vést do údolí, kde máme Drakouše. Cestička pomalu stoupá slábne a nakonec mizí ve vřesu. Stoupáme až na vrchol hřebenu a nakonec zjišťujeme, že jsme úplně jinde, než bychom chtěli být. Jsme na jiném hřebeni a nezbývá nám, než sejít do sedla, vystoupat na další příšerný hřeben a pak snad…
Večer dorážíme totálně zdecimovaní na protější hřeben. Maňáskům i nám došla bomba na vaření, za což děkuji panu Pelcovi zvanému Pelcík. Znamenitě nám pročistil ventily a to tak, že plyn samovolně unikl do ovzduší. Po 11 hodinách chůze v prachmizerném počasí zalézáme do stanu a se ženou se dělíme o jedno sousto lovečáku a Fidorku. Večeři zapíjíme studenou bahnitou vodou a usínáme. Maňásci jsou na tom obdobně.
 
7. den
Nic už nemáme, a tak se vydáváme rychle na cestu. Stoupáme na Sgurr nan Conbhairean (3634 st). Těsně pod vrcholem cestička kopec obchází. Mně s Monym to však nedá a nalehko stoupáme na samý vrchol. Těch pár výškových metrů stačí, abychom se vyhoupli nad mraky a vychutnali si nádherná panoramata.
Poté postupujeme dále po hřebeni a po poledni sestupujeme bočním hřebínkem k silnici. Sprchujeme se v nádherném vodopádu a Mony jde stopovat, aby přivezl x majlí vzdáleného Drakouše. Nedaří se mu, čemuž se nelze při jeho vizáži divit, a tak ho po hodině střídá Ája a za chvíli už se veze.
Ještě jednou se koupeme v jezeře, převlékáme se do čistých šatů, načež Mony na bahnitém břehu uklouzl a zajel celičký do kluzkého blátíčka. Sranda k popukání.
Odpoledne ještě přejíždíme na bývalý ostrov Skye. Bývalý proto, že dnes už je s pevninou propojen mostem na němž se vybírá mýtné 5 liber a 60 pencí, což činí asi 300 Kč. A to při cestě tam i zpět. Skye má být perlou Skotska a jezdí sem každý. Míříme do pohoří Cullin Hills. Mony tu vyhlédl nějakou pěknou hřebenovku.
Drakouše zanecháváme u hotelu Sligachan a ač už je skoro večer, dáváme se na cestu podél stejnojmenné řeky a asi po 3 majlích odbočujeme do údolí řeky Allt na Measarroch a za tmy docházíme po nekonečném stoupání do sedla Mám á Phoibuill. Narychlo stavíme stany.
 
8. den
Mně a Áje je nějak mizerně. Přesto se dáváme na cestu a po úpatí Marsca přecházíme ovčími pěšinami do sedla Am-Fraoch-Choire. Počasí je taky prachmizerný, tak už po poledni opět stavíme stany. Fičí poměrně čerstvý vítr, tak kotvíme snad poprvé Jurka na všechny pomocné šňůry. Péťa s Monym jdou prozkoumat náš zítřejší hřeben – Garbh-bheinn a Péťa vystoupala solo až na Druim Eadar (489 st).
Večír už je mi celkem fajn, Ája se cítí také tak. V 9 hodin zalézáme do stanů s úmyslem řádně se prospat na zítřejší túru. O deset minut později se dolinou ozvalo mohutné kvílení a do stanů se opřel silný poryv větru. Tyčky stanu se zlověstně ohýbají a plátno hrozí roztržením. Zpočátku podpíráme ještě tyčky od stanu vleže rukou a nohou. První hodinku ještě s Maňasama komunikujeme v humorném duchu. Pak už nekomunikujeme až do rána vůbec. Hodiny míjejí a vítr je stále silnější, intervaly mezi poryvy kratší a kratší. Poryvy zesílily tak, že už oba sedíme a držíme stan vlastním tělem. Asi 10x se nám ohnula tyčka od předsíňky do pravého úhlu. A stále to hůůůů, fíííí, uáááá dolinami a pak mohutný náraz. Od čtyř už bije do stanu nepřetržitě. Stále se modlíme, aby stan vydržel alespoň do svítání. Nám prakticky vydržel, ale Maňáskům ne. V šest ráno k nám vtrhnul Mony a řve do větru: „Párci jdeme k vám, roztrhl se nám stan“. Začínáme tedy rychle cpát do batohů, co se dá, abychom se sem vešli. Už jsou tu! Narychlo a možná trochu ukvapeně jsme se rozhodli sestoupit zpět k hotelu Sligachan. Právě svítá. Cesta je nekonečná. Snídáme až u Sligachanu a po probdělé noci přejíždíme do Kilmarie, kde opět necháváme auto a pěšky jdeme na výlet do zátoky Camas Fhionnairich, bývají tam prý vidět tuleni. Je to asi 5 km opět příšernými vřesovišti. Nějak mi to nešlape. Bez spánku to stojí....nestojí za nic. Ostatní jsou v pohodě, to nechápu. V zátoce je písčitá pláž a neuvěřitelný svinčík. Jediný, co tu je k vidění, je skotský horský skot. Na tom jsem nechal dost snímků, jsou to nádherná zvířata. Navečer se vracíme k autu a opodál stavíme stan. Celou noc prší.
 
9. den
Opouštíme prý perlu Skotska – Skye a míříme dál na sever na opuštěný poloostrov Applecross. Pohybujeme se stále po pobřeží a kocháme nádhernými panoramaty. Auto necháváme odstaveno u silnice a scházíme k moři po kluzkých šutrech. Za to jsme odměněni nádhernými, obrovskými mušlemi. Hlavně Péťa je ve své sběratelské vášni k nezastavení. Maňásci jako obvykle sbírají kamení. Nakonec docházíme na malou pláž s pískem barvy antuky. Je moc pěkná, i hezké místo na spaní tu je. Problém je v tom, že se nacházíme v areálu NAVY (jak jsme se dozvěděli na ceduli o kus dál). I tak se rozhodujeme zde přespat v naději, že britští vojáci nejsou tak cimprlich jako ti naši. Celou noc vydatně prší.
 
10. den
I ráno vydatně prší, tak nevstáváme. Až pozdě, téměř k poledni se počasí náhle umoudřilo a vylézá slunko. Necháváme oschnout stany a fotíme na pláži. Tehdy se na nás přiletěl podívat vojenský vrtulník. Vítr od vrtule nám suší stany poněkud rychleji, než jsme si představovali a pilot je z toho docela vysmátej. Po chvíli odlétá, my balíme a razíme najít auto. Poté pokračujeme podél pobřeží směr Torridon. Cestou vidíme poprvé v životě na moři ponorku. Tedy krom Maňáska, ten už ji viděl. No, je starší, viděl toho už víc. Dál pokračujeme několik kilometrů krokem za ohromným stádem ovcí bezstarostně jdoucím po silnici a pozorujeme speciálně vycvičené psy, jak udržují celé stádo pohromadě a ještě si ho směrují, kam potřebují. Stačí na to dva.
V okolí Torridonu se tyčí nepříliš dlouhé, ale krásné hřebeny: Liathach a Beinn Eighe. Dlouho dumáme, který jít, nakonec se rozhodujeme pro Beinn Eighe. Pod nástupem nacházíme krásné místo u potoka a rozpadlého stavení. Působí to tu velice příjemným dojmem. Nakonec se však stalo snad nejstrašnějším místem noclehu. Už při stavbě stanu nás trochu otravují midžis, ale stále je to v normě. Dokonce se i koupu. Pak začínáme vařit. Už máme zkušenost, že midžis přitahuje teplo vařiče, a tak s tím zalézáme do stanu. Za chvíli slyšíme zvenčí Áju, jak panicky pobíhá sem a tam a vykřikuje něco ve smyslu, že tohle ještě neviděla a že se nemůže dostat do stanu. Nakonec utichla. Buď se dostala do stanu, nebo... nebo zhynula! V klidu dojídáme a já si říkám, že to přece nemůže být tak hrozný. Chyba!!!! Slovo „hrozný“ tu není na místě. Kolem obou stanů je mrak midžis, že ani není vidět, jakou má stan barvu. Jak jsem vylezl, hned se na mne vrhli. S obrovským vypětím umývám ešus a přemýšlím, jak se dostanu do stanu. Stahuji goráčovku a točivými pohyby si vytvářím jakýsi prostor. Na povel pak Péťa otvírá vnitřní stan a já tropiko a i s botama vpadávám dovnitř. Se mnou i stovky midžis. Padají sem i přes moskytiéru ve vrcholu kopule. Vše se musí hermeticky uzavřít. Další hodiny je vybíjíme uvnitř stanu. To se prostě musí zažít.
 
11. den
Celou noc ty mrchy náš stan neopustily. Ráno vytváříme opačnou strategii. Vše mimo potřeby je třeba vykonat ve stanu včetně obutí. Poté naráz vybíháme i s batohy do bezpečné vzdálenosti. Vždy přiběhnout, vytrhnout pár kolíků, či provést jinou operaci a opět se vzdálit. S tropikem i vnitřním stanem pak běžíme až k silnici snažíc se těm sviním uniknout. Pryč odtud.
Odjíždíme do Kinlochewe a dumeme, zda se vydat na túru na hřeben. Počasí nijaký. Nakonec všechny přesvědčuji a vyrážíme. Hřeben je nádherný, pěkně ostrý a skalnatý. Škoda jen, že není pro mlhu nic vidět. Stoupáme nekonečným hřebenem až na vrchol Ben Eighu. Původně chceme přejít celý hřeben, ale to by znamenalo putování do pozdních nočních hodin. Vzhledem k tomu, že ani nejsou panoramata, vracíme se. Vidíme tu první a poslední upravenou horskou pěšinu ve Skotsku.
Ihned po sestupu k „silnici“ nám zastavuje symplastická Skoťanda. Máme zpropadený štěstí, vzhledem ke zdejšímu provozu. Natahali jsme jí do vozu neskutečný množství midgesů a bláta. I přesto je stále až podivuhodně příjemná.
A míříme dále na sever. Na chvíli zastavujeme v přímořském městečku Gairloch. Ochutnáváme tu skotskou specialitu – Huggis, což jsou všemožné vnitřnosti z všemožných tvorů nacpané ve střívku. Mony se tváří, že mu to chutná. My ostatní se držíme trochu zpátky. Trochu víc!
Blíží se večer, a tak zíráme do mapy a vybíráme možné místo na přespání. Do oka nám padl nedaleký poloostrov s majákem na jeho nejsevernějším výběžku. Celý poloostrov je silně zemědělsky využíván, což znamená, že každý, byť sebemenší kousek půdy, je oplocen. Maják nezklamal. Ční majestátně nad kolmými skalnatými útesy v záři právě zapadajícího slunce. Idylka.
 
12. den
Po příjemné snídani se vydáváme na útesy, kde trávíme několik hodin lezením a pozorováním pobřežní fauny a flóry.
K polednímu se chystáme odjet, ale překvapil nás defekt. Rezervu máme prázdnou a pumpičku nevlastníme. Naštěstí nás zachraňuje majákmen.
Od této chvíle nám nejenže nejdou stěrače a vypalují se pojistky, ale celé „vozidlo“ se záhadně pohupuje a poskakuje. Jsme automobiloví analfabeti, ale asi to nějak souvisí s nevyvážeností kola. Při představě, že jsme společnými silami vyměnili kolo, které jsme ani nemohli najít a Mony navíc ví, kam se lije benzín a olej, mi není jasné, co bychom dělali při vážnější poruše. Pomalu se připravujeme na to, že zpět pojedeme alespoň část cesty stopem.
Přesto pokračujeme dále na sever. Odpoledne dorážíme do Kinlochbervie – vesničky v nejsevernějším výběžku Skotska na západním pobřeží. Máme namířeno na opuštěné písečné pláže, nacházející se zničehonic uprostřed nekonečných rozeklaných útesů. V Kinlochbervie končí silnice a dál už nic. Žádná civilizace. Ani pitnou vodu nelze sehnat. Domorodci nás odkazují nakonec na hřbitov. Opravdu je zde kohoutek, z něhož vytéká úplně bílá voda. Usoudili jsme, že je nasycena vápníkem z rozkládajících se kostí. Vápníku není nikdy dost.
Nekonečně dlouho jdeme po bizarních vysokých útesech. Navečír totálně vyčerpáni dorážíme k plážím. Dochází zde k neuvěřitelné změně krajiny. Vysoké, rozbrázděné a skalnaté pobřeží tu vystřídají na dva kilometry nádherné písčité pláže a za nimi poušť a sladkovodní jezero vzdálené od moře necelých 100 m a s rozdílem hladin necelý metr.
Idylka, rozbíjíme stany na pláži a asi 5 minut korzujeme v zapadajícím slunci. Pak se vyrojili midges, a tak se hermeticky uzavíráme ve stanech.
 
13. den
Nádherné ráno, modrojas, navíc jemně pofukuje větřík – velký nepřítel midges. Celé dopoledne provádíme průzkum pláže a fotíme. Na nejvzdálenější části pláže navíc objevuji pramen znamenité vody. V době odlivu se dá projít i na další, menší a uzavřené písečné pláže. Musíme se však včas vrátit. Trochu jsme se se ženou „zdrželi“ a máme to jen tak tak.
Večer posouváme stan blíže k moři.
 
14. den
Celé dopoledne lebedíme a odpoledne se vydáváme při odlivu k věži čnící z vody, která je dominantou celé zátoky. Cesta není nikterak snadná, přelézáme ohromné bloky rozpadajících se útesů. Jsou ukrutně kluzké a porostlé všelikou mořskou havětí, neb při přílivu jsou celé pod vodou. Najednou však kousek před věží cesta končí. Škoda. Pozorujeme tu alespoň stádo nádherných medúz.
Takřka za šera, když už jsme zalezlí ve stanech a vaříme, tak Ája vylezla z nepochopitelného důvodu ze stanu a hlásí, že přetéká moře, a že za nepatrnou chvíli zaplaví naše stany. Říkáme si, že se asi pomátla na rozumu, ale pro jistotu se jdeme na ten úkaz podívat na vlastní oči.
Moře skutečně přetéká. Opět tedy přestavujeme stany do bezpečnější vzdálenosti. Po chvíli se objevuje měsíc v ouplňku a nám je hned jasné, proč je dnes tak mohutný příliv.
Nádhernou opuštěnou pláž opouštíme daleko kratší a pohodlnější cestou, ovšem o to méně zajímavou. Stáčíme se opět k jihu, neboť víc na sever už to nejde. Projíždíme okolo jezera Loch Ness, kde je neuvěřitelně přeturistíno. Rovněž se pokoušíme cestou navštívit několik hradů, ale výše vstupného je natolik nepřiměřená, že to vzdáváme.
 
15. den
Míříme stále na jih. Odporně se zkazilo počasí, tak opouštíme i od plánu navštívit Hadriánův val a večer přijíždíme do Oxfordu.
 
16. den
Celý den couráme po Oxfordu.
 
17. den
Ve dvě ráno vstáváme a v šest hodin nám jede trajekt z Doweru. Jako naschvál jsou všade samý objížďky a natahováky. Jen tak tak loď stíháme a za pár hodin se vyloďujeme na starém dobrém kontinentu. Čím více se blížíme k domovu, tím více se nám auto kolíbá a v Německu nás i vytroubili z dálnice. No nevadí, stejně je šílená zácpa. Jenže ona je zácpa i na těch vedlejších a ještě víc vedlejších silničkách, ba i na polních cestách. Totální dopravní kolaps. Raději uléháme v pangejtu a na cestu se vydáváme znovu až v nočních hodinách.
 
18. den
V poledne zakončujeme akcičku v Plzni a už se těšíme, až se zapojíme do pracovního procesu.