Přejezd Krkonoš a Jizerek

27.-29.12.1997
Autor: LeToš Dvořáček

Nápad přejet Krkonoše a Jizerky spadá do ,,přejezdového“ období mého života, kdy postupné objevování krás našich hor bylo na pravidelném programu mých výletů. Silvestr tohoto roku byl naplánován ke Kozovi do Oldřichovského sedla, což bylo jedinečnou příležitostí spojit příjemné s užitečným a dopravit se na místo silvestrovské oslavy po vlastní ose přes Krkonoše a Jizerky.
Vyrážím 27.12. z Jirkova a za pomoci autobusů a vlaků se přesouvám během téměř celého dne do Podkrkonoší. V 15.30 mě autobus vyplivuje v Žacléři a já se vydávám na svou pouť. Je větrno a s nastoupanou výškou se i mírně ochlazuje. S povděkem přijímám možnost využít asi po 4 hodinách šlapání přístřeší Pomezních boud. Dávám pivko na doplnění energie a musím se notně přemáhat k opětovnému zavedení monotónního strojového tempa při pohybu do kopce. Navíc začínají ještě poletovat kapky deště, které jsou spíše demotivující. Pouze vidina romantického bivaku na Sněžce mě pohání stále dopředu. Kapky jsou vystřídány pevným skupenstvím vody a vítr v údolí nahrazen nárazovými poryvy, před kterými jsem nucen občas i pokleknout. Nicméně něco po půlnoci konečně dosahuji své vysněné mety a prohrabávám si cestičku návějemi do kapličky na Sněžce. Pár nacvičených pohybů a příprav a už usínám spánkem spravedlivých v závětří kaple na naší nejvyšší hůrce. V nohách mám asi 25 km a cca 9 hodin provozu.
Probouzím se do překrásného rána s modravou oblohou a všeobklopující námrazou. Něco málo posnídám, něco nafotím a pak už mě čeká bojovka v podobě sestupu namrzlou turistickou cestou v běžkařských botách. Za přispění řetězů jsem to celkem zvládnul. Potom už konečně přišly ke slovu běžky v pravém slova smyslu. Ukrajuju kiláček za kilákem z této pěkné hřebenovky. Na Stříbrném hřbetu pěkně vyfukuje, a tak se snažím rychle se někam uklidit. U Špindlerovky dávám za žebro a pokračuji dále panoramaticky vděčnou částí kolem všech možných kamenů. Ve 4 odpoledne sjíždím do Harachova. Překlapávám městečko, abych vzápětí zase mohl nastoupávat. Tentokrát již pod křídly Jizerek. Už je opět tma, a tak to stoupání tolik nebolí. Po osmé večer dorážím do osady Jizerka. Stavuji se na večeři v hospodě, kde je hned za okny jízdárna a tady taky dostávám tip na nocleh. Jde o proslavený Hnojový dům cestovatele a dobrodruha Ginzela. Za symbolický peníz jsem se vyspal komfortně pod střechou ve velmi zajímavé mezinárodní společnosti. Po ujetých asi 35 km a téměř 12-ti hodinách v pohybu jsem padnul jako sťatý. Jedinou očerňující vzpomínkou na tuto noc je fakt, že jsem zde přišel o svůj plynový vařič.
Ráno je mrazivé a krásné. Vím, že dnes už mě čeká jenom asi 30 km pohodové jízdy do Oldřichovského sedla, a tak není kam spěchat. Kolem 9 vyrážím do prosvícené, ale mrazivé krajiny. Jizerky jsou pro běžkaře rájem, a tak využívám existujících stop a v poledne již odpočívám v Bílé kuchyni (křižovatka Liberecké a Oldřichovské cesty). Nastávají však jiné potíže – není sníh. Nižší partie Jizerek jsou oděny do podzimního hávu. A tak znovu běžky na ramena a poslední úsek kolem Poledníku opět po svých. V půl druhý jsem šťastně v motorestu U Kozy a dávám zasloužené pěnivé životabudiče.
Sumasumárum asi 90 km během necelých dvou dnů.