Gross Glockner

přechod: NORDOSTFLANK - 500/50°,NORDWESTGRAT - III, NORDOSTGRAT - II
24.-27.7.1998
Autor: Milan Svinařík

1. den - 24.7.1998
V pátek večer před desátou dorazil Leoš rovnou z práce ke mně. Tentokrát máme pohodlí. Jedeme v autě sami dva, a tak věci nemusíme nikam pěchovat. Zakrýváme jimi tři kanystry benzínu, celkem 60 litrů. To by se celníkům asi nelíbilo. Z Plzně vyrážíme za bouřky a silného deště. Předpověď počasí na víkend není příznivá. Pokračujeme notoricky známou trasou přes Železnou Rudu na Mnichov.
Za Mnichovem na parkovišti na půlhodiny pospáváme v autě na sedačkách. Potom pokračujeme dále na Salzburg a těsně před hranicí odbočujeme z dálnice na Lofer. Trochu jsme kufrovali. Z Loferu už jedeme najisto na Zell am See. Rozednilo se a přesto jsme se práskli asi 25 km na Insbruck. Vrátili jsme se na správnou trasu a podél směrovek míříme na Glockner. Na malém parkovišti doléváme benzín z kanystrů přes improvizovaný trychtýř z láhve od Fanty. Projíždíme hlubokým údolím, kde na hřebenech zlátne vycházející slunce. Je krásně jasno. Konečně jsme u kasy, kde platíme 350 ATS za vstup na Glocknerskou silnici. Začíná úsek 41 km dlouhých serpentin a krásných rozhledů do hlubokých údolí. Každá serpentina má své číslo a cedulku s nadmořskou výškou. Hned na první vyhlídce fotíme bezejmenné kopce naproti nám. Silnice se vyšplhala až do výšky 2 400 m n.m. Míjíme cyklisty, auta a hospody podél celé trasy. Z nejvyššího bodu fotíme Glockner, který je od nás ještě 21 km, čemuž nemůžeme uvěřit. Klesáme po silnici a smrdí nám brzdy. Tak brzdíme motorem a poslední úsek na výšinu Franze Josefa je to už zase do kopce. Vjíždíme do patrového parkoviště do prvního patra s vyhlídkou na náš kopec. Je 8 hodin ráno. Hned nám zkazil radost chladič, který málem explodoval a vyprázdnil svůj obsah v podobě páry. Balíme narychlo věci na výstup a krátce svačíme. Jsme rozlámaní po cestě a probdělé noci, ale chceme vyrazit hned do bivaku. Začínáme tradičně blouděním po lanovce. Až na třetí pokus v 10.00 jsme narazili na cestu, která vede k ledovci. Cesta na Hofmanku je zavřená, prý ji strhly přívalové deště, což nám řekla jakási parta Slováků. V těsném závěsu za nimi sestupujeme 200 výškových metrů morénou na ledovec Pasterze. Ve skeletech se šlape dost blbě. Navíc Leoš má malej batoh, a tak musí mít téměř všechny zimní hadry na sobě. Je dost vedro. Kolem je spousta turistů v šortkách a tričku. Závidím jim. Na ledovci si nazouváme mačky a překročením půl metru široké trhliny začíná náš pochod ledovcem. Je to pohodová trasa bez trhlin se spoustou ledovcových potůčků. Máme v plánu vylézt Palaviciniho žlab a vzhledem k počasí, které zrovna panuje, a pěkně ubíhající cestě, hýříme optimismem. Míříme azimutem k ledopádu pod severovýchodní stěnou Glockneru. Na skalnatém ostří, které se jmenuje Glocknerwandkamp, by měla být bivakovací bouda s nadmořskou výškou 3 200. Ani nám nedošlo, že nás čeká 1 000 výškových metrů. Odbočujeme přímým azimutem přes morénu k úpatí ledopádu. To byla chyba. Moréna je halda pohyblivé suti, ve které se blbě šlape. Měli jsme jít co nejdál po ledovci, který má pevný povrch. Zničehonic se zatáhlo a začalo mrholit. Čekáme pod převislým balvanem a když to přešlo, pokračujeme dál. Po cestě nacházíme zbytky výzbroje předchůdců, kompas, skobu, helmu, stan, kost a nějaké papírky či co. Z dálky je vidět stopa obcházející ledopád zprava po sněhových polích. Jdeme po ní až přes odtrhovou trhlinu. Já pak zabočuji na skalní pilíř a Leoš pokračuje podél pilíře po sněhu. Pilíř je lámavý, ale jde to rychleji než po sněhu. Sleduji nezřetelnou stopu v bahně a serpentinami s výšvihy stoupám k bivaku. Cesta je nekonečná a v závěrečné fázi, kdy už vidím chatu, mě napadá myšlenka, že krutost posledních metrů je bezbřehá. Leoš je hluboko pode mnou a plahočí se dál ve sněhovém poli. Udělám tři, čtyři kroky a odpočívám. Jsem úplně grogy. K chatě vede lezecký výšvih asi tak za III jen pět metrů vysoký. Doslova jsem se na něj vydral. Otvírám chatu a nikdo tam není. Pak ještě otevírám okno, aby bylo vidět, a zhroutil jsem se na palandu. Okamžitě jsem usnul a až po půlhodině mě vzbudil příchozí Leoš. Ten vzápětí taky okamžitě do jedné minuty usnul. Překonávám lenost a vařím pití. Na horní palandě jsem se pak uhnízdil a na 13 hodin jsem usnul. Měli jsme v plánu o půlnoci vyrazit do Pallaviciniho žlabu. Jenže se zkazilo počasí a téměř celou noc pršelo. Tak s Leošem dospáváme deficit. Byli jsme na nohou přes 30 hodin v kuse.
2. den - 25.7.1998
Ráno na sebe koukáme jak vyorané myši. Venku je mlha a občas prší. Dohadujeme se, co dál. Nejbližší plán zní prozkoumat nástup ke žlabu. Kupodivu je to prima cesta po ledovci, kde je jen jedna menší trhlina a ta se dá přeskočit. Nepříjemné na psychiku jsou však neustálé kamenné laviny ze stěn nad ledovcem. Není to zrovna dobrej nápad, mrcasit se ve střeleckém poli v pravé poledne. Čekám na Leoše pod odtrhem vedoucím do žlabu. Mezitím proletěl jeden slušnej budr a za ním pár menších. Mrazí mě z toho v zádech. Zkouším led. Je měkkej jako tvaroh, láme se. Asi proto, že přes něj teče voda. Navíc je dost teplo i v noci. Konečně je tu Leoš a dohadujeme se na nástupu. Já to vidím zprava a natraverzovat pod skalním žebrem, Leoš to vidí zleva po skalách a pak šikmo do žlabu. V tom vidím Leoše, jak začíná utíkat směrem ke mně pod odtrh a rychle se schovávám pod převis. Proletěl další slušnej budr a s ním pár menších. Dopadl se svistotem asi 5 metrů od nás do dolní hrany odtrhu. Vyděsil nás až až. Pak provedl Leoš zdrcující výpočet, že co půlhodina, to jeden velikej bonbón letící do našich tlam. Odmítám do toho vlézt a navrhuji žlab úplně vpravo od Pallaviciniho. Je kratší a širší, takže se kameny nesoustřeďují do výstupové linie. Leoše to rozmrzelo, ale pak uznal, že je to asi rozumnější. Vytrvalý déšť uvolnil spoustu balvanů ve stěnách žlebů a ty se pak řítí v jízdních drahách středem žlebů dolů do údolí. Některé jsou jako holubí vejce a některé jsou jako telefonní budka. Prohlížíme nástup do vyhlídnutého žlebu jen z dálky. Očima sledujeme trasu vedoucí po ledové stěně do Untere Glocknerscharte. V průvodci je tato cesta napsána jako Nordostflank. V překladu Severovýchodní úbočí. Pak nás čeká ještě Nordwest Gratt na vrchol a z něj Nordost Gratt dolů. Takže trasu máme nakoukanou a čekáme, co udělá počasí. Chceme vyrazit o půlnoci. Na cestě zpět do bivaku jsem onu jedinou trhlinu přeskočil a prošlápl jsem pravou nohou okraj. Dovnitř jsem však nezhučel. Na chatě vaříme kvanta vody a obnovujeme pitný režim. Pak se válíme na palandě. Já v erárním spacáku, Leoš pod dekou. Venku se rozpršelo a je bouřka. Co by se asi stalo, kdyby to prásklo do téhle plechové bivakovací krabice. snažíme se spát, filozofujeme nad vším možným a taky jíme. K večeru v nejhnusnějším počasí dorazila čtveřice rakouských horolezců. Jsou promoklí na kůži. Tvrdí, že na neděli je perfektní předpověď. Zmáčkli jsme se a na ploše 3x3 metry vegetí ve dvou vrstvách šest horolezců. Já večer tavím sníh, abychom měli co pít při výstupu. Leoš chrní. Pak zase vaří Leoš polívku. Kolem deváté večer jsme usnuli. Ve 23.30 zvoní budík. Vstávat se nechce, ale venku je krásně jasno, nebe plné hvězd. Začínáme krámovat a před chatou se navlékáme do zbroje.
3. den - 26.7.1998
Je přesně 0.00 když se loučíme s chlapama v chatě. Známým terénem šlapeme přes ledovec k nástupovému odtrhu. Je umrznuto a sníh dobře nese. Máme radost. Po firnovém kuželi dorážím k místu, kde se dá přelézt okrajová trhlina. Je to sice jízdní koryto kamenů, ale jinudy to nejde. Leoš nandavá novou baterii do čelovky a pak vyrážíme. Kolmý třímetrový výšvih je z porézního ledu. Pospíchám a těším se, až bude firn. Stěna se pokládá tak na 50°, ale místo firnu jen porézní led. Zvolňuji tempo a se sevřeným zadkem klofám vzhůru smířený s tím, že to bude čistě ledové. Nakonec jsem našel asi 50 metrů dlouhou firnovou nudli tak na jednu ruku a nohu. Pak už jen samý led. Lýtka bolí, a tak úseky lezené v kuse se krátí. Odpočívám v podřepu visíc za poutka u cepínů. Leoš leze paralelně vedle mně, protože když lezl pode mnou, padaly na něj ledové hroudy. Ještěže nevidíme tu hloubku pod sebou. To bych to sólo psychicky nezvládnul. Už takhle seru magi v kostkách a soustřeďuji se jen na přežití. Leoš fotí z boku moje stoupání. Já nemám na podobné aktivity pomyšlení. Nesmím udělat chybu. Tak zasekávám zbraně co to dá, někdy až po závaží. Je to sice tutovka, ale jdou blbě vytáhnout. Tak mě bolí za chvíli i ruce. Malý kužel světla nám umožňuje vidět jen kus ledové stěny kolem nás. Leoš mě předlezl a tlačí se doprava. Podle okolních ramp ve stěně odhaduji naši výšku. Konečně jsme na konci prvního ledového pole. Musíme natraverzovat přes pilíř doprava do dalšího žlábku. Leošovi se moc nechce, rád by pokračoval sněhem dál, ale tam jsou pak nelezitelný mixy. Tak se na rozlámaném pilířku navazujeme a já po paměti lezu v kolmé suti, jinak se to nedá nazvat, plných 50 metrů šikmo vzhůru do dalšího žlábku. Na celý délce bylo jen jedno tutové jištění. Zbylé dvě byly morálovky. Opět balíme věci do batohů a pokračujeme zase sólo po ledovém žlábku do štrbiny. Žlábek je úzký, a tak lezeme za sebou. Já jsem dole a padají na mě ledové hroudy. Fakt nepříjemný. Odpočinky přichází čím dál častěji, někdy už po pěti krocích. Fyzicky jsem docela vyčerpán, když vtom Leoš radostně zavýsknul. Je ve štrbině a mně chybí už jen deset metrů. Ještě dvakrát odpočívám a už taky stojím na pevné zemi ve štrbině. Lýtka a tricepsy dostaly zabrat. Je 4.00 a my máme za sebou sólo 500 metrů dlouhou ledovou stěnu asi tak s 50° sklonem. Přebalujeme věci a svačíme. Začíná se rozednívat, obzor růžoví a zlátne. Leoš se pouští do první délky hřebene. Chceme z jižní strany obtraverzovat věže až do Grogerschneid. Skála je lámavá, ale výstup je jednoduchý. Druhou délku traverzuji, já ale po 10 metrech dobírám Leoše a jdeme současně. Dorazili jsme po 20 metrech na ostří nevýrazného pilíře. Traverzuji cca 50 metrů jeho boční stěnou až ke sněhovému poli. Rozednilo se a je vidět vrcholový kříž. Opět balíme krámy a nazouváme železa. Po stometrovém firnovém poli stoupáme od jihozápadu na Grogerschneid. Tam se fotíme na exponovaném hřebínku a nastupujeme do první délky hřebenu Nordwest Gratt - III. Jdu první délku. Je to kompaktní a velmi hezký, exponovaný hřeben. Sem tam je po cestě skoba nebo nýt. Leoš táhne druhou délku stejným terénem pod strmý výšvih. Já jdu další délku přes pravděpodobně klíčové místo, strmý výšvih přes hranu plotny kolem skob až na chodecký terén k nýtu. Leoš pak táhne předposlední délku v lehkém terénu pár metrů pod kříž. Já jsem koženej, a tak radši ještě na laně táhnu posledních 20 metrů ke kříži. Je 8.16 hod a jsme na vrcholu. Akorát odchází nějací lezci, kteří přišli normálkou. Fotíme se, jíme apijeme. Postupně dochází kvanta lidí normálkou na vrchol. Tak po krátké kochačce sestupujeme normálkou Nordost Grat -II dolů. Cestou se všemožně vyhýbáme turistům. Jsou na štandovacích tyčích nalepený jak vosy na bonbóně. Nakukujeme do Pallaviciniho žlabu. Je odtátý hodně hluboko pod hřeben a nikoho tam není vidět. Počet lidí stoupá, a tak slaňujeme za tyče které jsou bokem od trasy až na sněhový hřebínek. Tam se opět přebalujeme a po firnovém poli scházíme dolů. Když se svah položil, sjíždíme po zadku kolem vykulených turistů dolů. Na chatě Ernest-Johan Hüte jsme v 10.00. Jelikož máme žízeň a hlad, dáváme hodinovou pauzu. Roztápím z posledního plynu sníh a dělám pití. Je to sice plný brouků a bordelu, ale lepší něco nežli nic. Potkali jsme též chlapy z našeho bivaku. Vylezli sem ledovou trasou přes Untere Banhof a jejich kámoši jsou prý v Pallavicinim. Slunce pálí a my v 11.00 hod vyrážíme směrem dolů na ledovec. Opět nasazujeme mačky. Míjíme poslední turisty a každý sám sbíháme ledovcovými pláněmi dolů. Po cestě bylo pár trhlin s mostama, a tak jsme se bez problémů dostali až za ledopád na suťovou morénu. Balíme železa a klesáme serpentinama až na ledovec. V potůčkách smáčíme hlavu a pijeme. Téměř jako roboti šlapeme po ledovci Pasterze k výšině Franze Josefa. Těch 200 metrů stoupání kolem vykulených turistů šlapeme v kuse na pokraji zhroucení celkem půl hodiny. Je 13.30 hod a my stojíme na parkovišti mezi tisíci turisty. Máme za sebou 13 a půl hodinovou makačku. Nabíráme vodu na záchodě a jdeme k autu. Leoš si ustlal před autem a já sedím s jedním lahváčem tři hodiny v autě a odpočívám. Takhle vyčerpanej jsem už dlouho nebyl. Mezitím se na Leoše, jak spí na zemi, bylo podívat asi tisíc turistů. K večeru jsme se zmátořili a po občertsvení u kamenného stolu a prohlídce místního krámku plného plyšových svišťů jsme vyrazili domů. Auto zvládlo serpentiny dobře, a tak po známých cestách jsme zamířili na Mnichov. Na parkovišti u dálnice před Mnichovem jsme hodili bivak na lavičkách.
4. den - 27.7.1998
Vzbouzíme se kolem šesté a pokračujeme po dálnici domů. Ještě na parkovišti proti atomové elektrárně Issar snídáme a pak pokračujeme až do Železné Rudy. Mírně jsme zakufrovali, pak jsme si počkali ve frontě na přechodu, zase jsme vařili vodu v chladiči, ale nakonec jsme bez úhony dorazili kolem poledne do Plzně.