Vysoké Tatry - Teryna

24.-30.6.1997
Autor: Pavel Suchopárek

Účastníci:
Petr Ribýz Rybář, Jaroslava Jája Poulová, Vláďa Štork, Jana Vítovcová. Markéta Nováková, Petra a Pavel Suchopárkovi
Výstup z Hrebienku na chatu má dle ukazováčků trvat 2 a 3 hodiny. Jája doráží nahoru dvě a Péťa tři minuty pred limitom, já s Ribýzom dvě minuty po limitu a Láďa s harémem pět minut po večeři. Chatár Miro je v jádru dobrý chlapík. Dal nám pokyny, ako že ceprou máme z kyčinky vyhadzovať a podobné. Činíme tak. Večer jdeme prozkoumat, čo dáme. Nič jsme nevyzkoumali a děsně fučí.
Chystáme sa s ženou na Baranie rohy, což je takový kopec (2586 m). Ribýzi se chystají také na ty rohy, tak vyrážíme spolu. Nástup je pouhou hodinku od chaty. Cestou kolem nás sviští svišti a pobíhají kamzíci s kamzicemi a kamzíčaty.
Vybrali jsme si cestu Pravou stranou prostředního pilíře za 4 z r. 1954. Vzhledem k tomu, že se všade kutálej mračna a na plese ráno leželo sklo, túra dostatečná. Vcelku pěkné lezení v pevné skále s božskou expozicí. Kolem poledne již kráčíme po typické suťové plošině a na vrcholu čekáme ukryti v závětří na Ríbezle.
Je docela krut a Ríbezle nikde, tak sestupujeme do Baranieho sedla, kde se s nimi potkáváme. Nechápu, že jsme se na vrcholu nepotkali. Dolů sestupujeme společně a na chatě čekáme na cepra Láďu se svým harémem. Ti se vydali cez Priečne sedlo na Zbojandu, odtud na Hrebienok a zpět na Terynku. Prichádzajů na večeru.
Počasí, že by psa nevyhnal. Všade hmla a vichor. Přemýšlím, zda vůbec někam jít. Nakonec vyrážíme na Priečne sedlo s tím, že dál se uvidí. Cestou se však vyčasilo a náladoměr leze nahoru. Ríbezle nás dohánějí v sedle a pokračují na Zbojandu. My pokračujeme rovněž pod sedlo do Velkej studenej doliny a hledáme nástup na Motykův pilíř na Široků vežu. To už opět duje tatraňák a viditelnost je mizivá. Vůbec se mi v tom nechce lézt, ale žena mne přemlouvá a přemlouvá … a tak jó.
Pod nástupem už klepou kosu čtyři Slováci. Klepeme tedy s nimi a vymýšlíme, co dál. Vybrat se to asi nehodlá, na pilíř to rozhodně není, naštěstí vedle vede cesta JZ roklí (rokle Kormanických). V Kroutilovi se píše: "pěkný, divokou scenérií vedoucí výstup". Scenérie je skutečně pěkná, akorát ji pro hustou mlhu nevidíme. Navíc nás Slováci ukrutně zdržují a cestou je musíme dokonce krmit zrním. Ve dvě jsme na vrcholu, ale rychle prcháme, co to dá zpět do Priečneho s. a dále na chatu.
Co se děje? Svítí žblunce. Miro však tvrdí něco o odpoledním dešti, tak něco krátkého. Volba padla na Korosadowitze na Žlutku za 5. Nástup co by kamenem dohodil (a zbytek došel pěšky). Pohodička, nikam nechvátáme. Až pod stěnou zjišťuji, proč mám tak lehký bágl - zabudol som lano. Som to pekný somár. No nic, není to daleko, tak se pro něj vracím k všeobecnému veselí všech na chatě.
Pak už jde vše podle plánu a zanedlouho jsme nahoře. Krásná cesta. Na vrcholu vyhledáváme závětří a vychutnáváme panoramata. Sestup je ovšem děsivý kamenolom.
Večer vši boulderujeme za chatou.
Lézt už nikam nejdeme, a tak se celé dopoledne plácáme kolem chaty. Cesta domů - klasika.