Vysoké Tatry

26.9.-4.10.1997
Autor: LeToš Dvořáček

Podzim téměř vrcholí, a tak je nejvyšší čas vyrazit do Tater a vyrovnat naší rok starou pohledávku v západní stěně Lomničáku. Po několika upřesňujících telefonátech usedáme v pátek 26.9. večer já a Petra do expresu na východ.
Kupodivu se v sobotu ráno setkáváme se Svinčou v Popradu. Nemeškáme a nasedáme do oprýskané šaliny směr Smokovec. Zde na stanici HS má pro nás ochotný horsák nepříjemnou zprávu - nad 2000 m n.m. je vše pod ledem. Jelikož nemáme ani brusle ani mačky, měníme plány a hurá na Zbojandu, kde, jak doufáme, můžeme alespoň něco vylézt.
Počasí nám docela přeje, a tak odbočujeme z trasy vynášky a míříme ke Strelecké veži. Dáváme Páleníčkův Kút v platniach IV+A0. Teď už to vím - bacha na Páleníčka! V neděli se počasí zhoršuje, a tak vyrážíme pouze na průzkumnou cestu do Priečneho sedla.
Zato pondělní ráno značí pěkný den. Brzy už nastupujeme pod Malý hrot. Naším cílem je Yosemitský kút VI A2. Podtrženo a sečteno 6 hodin tvrdého boje v téměř zimních podmínkách. Po tomto výstupu už nám sv. Petr mnoho nedopřál. Pouze nás důkladně zásoboval střídavě mlhou, deštěm, větrem a sněhem. Tímto byl náš lezecký program uzavřen, nepočítám-li ještě jeden výstup na Streleckou vežu v příhodném meziobdobí. Z Tater jsme opět odjížděli s nepořízenou, za to dobře odpočinutí.

No, takže, jdeme takhle na Zbojandu - kluci samozřejmě vpředu - a najednou je vidím, jak čekají a už už se chystají něco říct. Jasně, jdou hned lézt. Hm, tak je na mně zajistit ubytování na celý týden, vzhledem k tomu, že jsme si odřízli šikovně cestu k ústupu tím, že jsem zakoupili hned na nádraží jízdenky zpátky na příští sobotu.
Tak jsem teda došla na Zbojandu, zařídila nocleh a utábořila se ve společenské místnosti, ke byla strašná spousta turistů. Ale taky tam dorazil člověk, se kterým jsme se na střídačku předháněli po cestě. Vyklubal se z něj tatínek chatárky a projektant Gabčíkova, takže jsem měla o zábavu postaráno. Jenže doba pokročila, kolega se zvedl a řekl, že jde postavit stan a utábořit se k noclehu. Abych řekla pravdu, tak byla vlastně už tma, když kluci přišli a mně se docela ulevilo. Dali jsme si všichni pivko a utahaný se brzo uložili k nejlepší činnosti na světě - ke spaní. Ten den bylo ještě krásně.
Na druhej den si kluci něco vyhlídli - ale ouha. Ráno se vzbudíme, všude mlha, déšť - prostě vyloženě príma počasí. Čekali jsme, jestli desátá rozhodne, ale nic. Po jedenáctý jsme s Milanem usoudili, že bude dobrý se aspoň projít, Leoš prohlásil, že nikam nejde - byl naštvanej na počásko. Tak jsme vyrazili do Priečneho sedla. Bylo pěkně namrzlo, ale když jsme byli v půli cesty, objevila se modrá dírka na obloze. A už jsme taky zahlídli oranžový kalhoty rázující rychle k nám. Milan se chtěl honem schovat, že prej Leoš chce lézt, ale vyměkli jsme a počkali na něj. Lézt sice chtěl, ale viděl, že to půjde vzhledem k vybavení dost blbě. Tak jsme aspoň pokořili Priečne sedlo a zase zpátky do tepla.
Třetí den už vypadal dobře a kluci taky hned nelenili a vyrazili lézt. Já jsem se prošla do sedla Prielom, duši až v kalhotách, když jsem slejzala dolu po namrzlejch balvanech, ale co, mám sedět na chalupě? A pak jsem objevila na chatě dalekohled a sledovala kluky v Yosemitským kútě. Teda - oranžová je vážně dobře vidět i bez dalekohledu. Přišli pěkně utahaný, ale celkem šťastný a celej večer jsme prohlíželi knihu prvovýstupů a kluci to konzultovali s průvodcem a chystali se na příští den.
Čtvrtej den vyrazili časně ráno a já šla kousek s nima, aspoň omrknout, kam jdou, abych je mohla sledovat. Hmm, po snídani jde všechno líp, takže hurá zpátky na chatu se najíst a pak někam pryč. Jenže Priečne sedlo je jednosměrný, Prielom má 20 cm tlustou krustu ledu, takže zvítězila válečka s knížkou a dalekohledem za chatou. Taky dobrý. Večer se opakoval jen s tím rozdílem, že jsme objevili starou kytaru a Milan trochu hrál a popíjeli jsme pivko.
No, ovšem další den bylo opět úžasný počasí - a vlastně vydrželo až do konce našeho pobytu stráveného na Zbojandě - mlha, sníh a hrozná fujavice, kdy nás to málem odfouklo i při cestě na záchod. Nějaký knížky jsme měli, šachy taky a doufali jsme, že se vyčasí. Ale jak už jsem řekla, nevyčasilo. Nás pěkně Zákopčaník vypek. Jenže za chvilku už nebylo co číst, knížky byly prostřídaný, šachy už nás nebavily a vznikala docela slušná ponorková nemoc. Ještěže jsme nebyli na chatě sami - mimo Novozélanďana s Francouzkou, se kterýma Milan pokecal, se tam objevilo polské komando rychlého nasazení - docela dobrý týpci - a bylo nějaký jídlo. Vařením jsme si krátili hoodně dlouhou chvíli.
Ale všechno má svůj konec, do soboty jsme přežili a hurá na vlak zpátky do Čech. Na nádraží ještě pár kousků a pak každej do svýho vagónu: Leoš a já do Chomutova, Milan směr Plzeň.
Mně se ta dovolená docela líbila.