Velká Fatra

18.-23.2.1997
Autor: Jířa Šťastný

Úterý 18.2. S Párkem se scházíme na hlaváku a v 19.32 hod nás již odváží Excelsior směrem ku Praze, kde přistupuje i Maňásek, takže naše výprava dosahuje kompletního počtu a můžeme směle vyrazit na Slovensko.
Středa 19.2. Jak už zjistili i kluci, cestovat na Slovensko lehátkem se rozhodně vyplatí, protože se člověk aspoň trochu vyspí a když v časných ranních hodinách vystoupí z vlaku, je schopen i něco podniknout. Tentokrát vystupujeme v Ružomberoku, kde nejprve chvíli bloudíme, ale pak už nabíráme ten správný směr a asi hodinu jdeme k lanovce, která nás za 80,- Sk vyváží na Malinné. Zde se převlékáme a přezouváme a již na běžkách se přesouváme k vleku, kterým jedeme (za neuvěřitelných obav kluků, že z něj určitě spadnou) kousek pod vrchol. Viditelnost nic moc, a tak sjíždíme podél chat na cestu, ze které po krátkém stoupání dobýváme konečně hřeben Fatry. Po stopě ani památka, ale za to začíná sněžit. Vyrážíme na přechod. Sněhu je dost, takže celou dobu prošlapujeme, ale dá se. Po poledni přijíždíme do Malé Smrekovice, kde potkáváme chlápka z HS, který jen pochvalně kýve hlavou, když mu sdělujeme náš úmysl a pak nám radí nejbližší otevřenou hospodu. Je to nějaká rekreačka. Když vcházíme do společenské místnosti, která zároveň slouží i jako bufet, všichni na nás koukají jako na zjevení. Po krátkém občerstvení opět nasadit velké bigy, běžky a opět na cestu. Ale že se Maňáskovi nechtělo. Následuje zhruba 1 km dlouhé stoupání šikmým svahem do sedla Skalné Alpy, které je v takovém množství sněhu dost únavné, ale už jsme tam, takže to byl vlastně moc krásný úsek. Po jakési traverzové cestě obcházíme nějaký vrchol, když už to trvá dost dlouho, nabýváme přesvědčení, že to musí být určitě Rakytov. Ale ten to ještě zdaleka není, a tak v nejbližším sedle ukecávám kluky, že tak pěkný místo na bivak už nemusíme potkat a že už je 16.00 hod, a tak nakonec sundáváme batohy a začínáme hrabat plošinu pro stan. Stále sněží. Když už jsme odházeli rukama i nohama alespoň dva kubíky sněhu, konečně prohlašujeme plošinu za dostatečnou a stavíme stan. Postupně do něj přemisťujeme všechny věci, karimatky, spacáky a nakonec i nás tři. Za chvíli je tma jako v pytli, ale to už spokojeně vaříme a jíme a vaříme a pijeme atd., až poměrně brzy usínáme.
Čtvrtek 20.2. Celkem brzy máme vyspáno, takže hned po snídani vyrážíme, což je zhruba v 9.00 hod. Asi po půl hodině dojíždíme do Severného Rakytovského sedla. Tyče však pokračují na Rakytov, kam se nám ale ani trochu nechce, a tak volíme raději neznačenou, zato traverzovou cestu kolem. Pár dalších (letních značek) ještě nacházíme, avšak zanedlouho se již neodvratně ztrácíme a dál postupujeme víceméně azimutem. Povedl se mi tak nádherný pád, že musím nejdříve sundat batoh, potom i lyže a teprve pak můžu vstát i já. Maňásek nás pobavil, když mu na větvi stromu, pod kterým jsme se prodírali, zůstala karimatka a on nádherně vypěnil, no, nakonec jsme Južné Rakytovské sedlo přece jen dobyli. Za Kračkovem začínáme vytrvale stoupat, zůstávám čím dál víc vzadu a když vidím kluky, jak na mě čekají u rozcestníku, jsem přesvědčen, že je to Ploská. Je hrozně silný vítr, sněží a my jsme teprve v sedle pod Ploskou. Hrozné. Výstup na Ploskou je šílený. Vidíme nejdále od jedné tyči k druhé, prudkým zledovatělým svahem stoupáme šikmými traverzy za čím dál silnějšího větru. Oceňuji Gore - Tex, aspoň mi není zima. V jednu chvíli Maňásek navrhuje Párkovi, že si tam nechá batoh a zítra se pro něj vrátí, za chvíli chce pro změnu vyfotit. Máme toho už plný zuby. Konečně jsme nahoře. Vichřice, sněžení a nulová viditelnost - opravdu zážitek. Sundáváme běžky, protože nechceme riskovat sjezd po zledovatělém svahu. I bez běžek několikrát padáme. Sestupujeme do sedla a v protějším svahu vidíme chatu pod Borišovom. Nádherný pocit, ještě aby byla otevřená. Poslední metry k chatě byly nekonečné, myslel jsem že už tam ani nedojdu. Je otevřeno, máme vyhráno. Chatár nás už viděl, a tak zatopil a uvařil nám čaj. To je pohoda, žádný vítr, sníh, zima, ale teplá kamna a horký čaj. Vždyť ono to horolezectví zase není až tak špatný sport. Vyndaváme Bechera, připíjíme s chatárem a vegetíme.
Pátek 21.2. Ráno vydatně snídáme a vůbec se nám z chaty nechce. Ale co naděláš, ... Cesta na Šoproň vypadá opravdu jako magistrála, dá se dokonce i běžet. Následuje fantastický sjezd po hřebeni a pak opět výstup, tentokrát na Javorinu. Za to odtud už musíme běžky sundat a místy po pás ve sněhu se prodírat místní džunglí. Nic moc. Chvíli jdeme opět na běžkách, pak je zase sundaváme, a tak pořád dokola. Následuje nekonečné stoupání, převážně s běžkami na ramenou a stojíme na vrcholu Štefanové. Přestává nás to bavit, opět sestup a prudké stoupání na Malý Lysec. Je už odpoledne a jak to tak vypadá, na Klak už asi nedojdeme. Navíc nemůžeme najít sestup. Podařilo se a právě se nacházíme v jakémsi sedle. Konstatujeme, že všeho moc škodí a velíme k ústupu. Nabíráme azimut směrem vpravo do doliny, kličkujeme mezi stromy, podél potoka až dorážíme na cestu. Po ní sjíždíme stále níž, teplota stoupá a sníh se nám lepí na lyže. Vyndavám svíčku a hned je to o něco lepší. Asi po hodině jsme na silnici v Lubochnianské dolině. Tou pokračujeme stále níž, asi 6 km a pořád žádné pěkné místo k přespání. Už se stmívá a pořád nic. Přijíždíme k rozcestníku, odkud vede cesta na Klak - tudy jsme mohli přijít a ejhle, kousek odtud je autobusová zastávka. Když trochu uklidíme, tak bude dobrá. Z nedalekého potoka bereme vodu, vaříme a je zase pohoda.
Sobota 22.2. Ráno je krásně, svítí sluníčko, a tak navrhuji, že si vyběhneme na Klak. Můj návrh však nebyl přijat, a tak po snídani balíme a pěšky vyrážíme do Lubochni, protože všechen sníh už na silnici roztál. V mapě se dozvídáme, že kráčíme nejdelší dolinou ve Velké Fatře, což nás vůbec netěší, protože to nebere konce. Chvíli odpočíváme u vleků, vyrobil jsem si nádherný puchýře, a pak už přicházíme do Lubochni. Na nádraží zjišťujeme, že vlak do Ružomberoku jede za necelou hodinu, a tak čekáme. Postupně likvidujeme zbytky zásob a za chvíli jede vlak. Batohy a lyže dáváme do úschovny a vyrážíme do města. Máme spoustu času, mohli bychom jít třeba do muzea. To je ovšem v sobotu zavřené, a tak jdeme do hospody na oběd. Ale co dál? V kině dávají Rasputina, jdeme tedy do kina. Stále máme dost času, což takhle večeři? To jsme ovšem netušili, jaký je problém najít na Slovensku otevřenou hospodu. Prošli jsme snad celý město a nic. V zoufalství jsme se rozhodli navštívit nádražní restauraci, ale co to - zadáno pro svatbu - neuvěřitelné. Rezignujeme a jen oddaně čekáme na vlak. Konečně přijíždí, sbohem Slovensko, zase někdy příště!