Rafty - Rakousko

červenec 1997
Autor: LeToš Dvořáček

Rok 1997 byl bohatý na testování nových zážitků. Po paravýcviku v Mnichově Hradišti a účasti v survivalu v Budislavi mě a některé moje kolegy čekal křest vodou v podobě raftového víkendu na rakouských řekách Inn a Oetz.
Po dohodě s chomutovskou cestovkou Sport-S vyrážíme 25.7. odpoledne z Chomutova. Za kniplem stříbrného Tranzitu sedí, jako již mnohokrát Jířa, spolucestujícími jsou Drahuška, Peťáš, Kozel, Hamplík a Pepíno. Cestou nabíráme v Plzni ještě Svinču a pak již frčíme rovnou na místo určení. Druhého dne ráno se potkáváme se zbytkem výpravy - Frantou Kolářem a jeho společníky. V nastalém mumraji v prostoru cíle nacházíme konečně svého styčného důstojníka a lodivoda. Následuje krátká seznamka s naším plavidlem a trénink povelů a souhry ovládání člunu, prozatím na souši. Po vybavení vestami, neoprénem, přilbami a pádly jsme převezeni o několik kilometrů proti proudu svižně tekoucího Innu. Na seznámení s raftováním nám pořadatelé předložili tento úsek o obtížnosti 3-4 WW. Zážitek to byl skvělej, tolik vody a v takové rychlosti jsem ještě nesjížděl. To hlavní nás však teprve čekalo. Po občerstvení v podobě horkého čaje a vzájemného chaotického sdělování pocitů už zase přejíždíme na další trať. Jde o část říčky Oetz s obtížností 4-5 WW. Hukot vody, víření a obrovský válce už na samém začátku naší pouti, nás lehce znervózněly. Všechno však šlo tak rychle, že nebyl ani čas přemýšlet o strachu. Po pár minutách zuřivého pádlování nás čekají už jen klidnější úseky, a tak je čas i na srandičky našeho lodivoda v podobě naházení nás všech postupně do ledové vody. V cíli na nás čeká teplá sprcha a občerstvení v podobě kirsch-grogu. Úžasný zážitky z vody jsou trošku degradovány všudypřítomným mumrajem lidiček okolo. Nic naplat, extrémní sporty se stávají stále populárnějšími a to, co jsme zde viděli, byla vyloženě továrna na adrenalin.
Hodláme se trošku uvést do normálu, a tak se přesouváme do Jury za účelem zalezení na vápně. Přespáváme v přístřešku u Weissensteinu a následujícího dne zde i s většími, či menšími úspěchy i lezeme. Výrazným momentem tohoto dne se stal pád sólolezkyně asi z 8 metrů. Na počátku byl uvolněný kámen, cestou dolů pomohlo křoví a sklon svahu a na konci byl pouze šok a malé oděrky. Pro jistotu však Fery rozhoduje o okamžitém odjezdu do Čech a návštěvě lékaře kvůli možným vnitřním zraněním. Musím předeslat, že všechno dopadlo dobře, bez následků, ale toho dne už chuť na lezení nebyla. A tak jsme se seznámili s Maruškou.