Paravýcvik - Mnichovo Hradiště

červen 1997
Autor: LeToš Dvořáček

Vědomi si rady, že zkusit se má všechno, rozhodla se partička chomutovských horolezců, že si vyzkouší plachtit vzduchem o něco déle, než při svých občasných experimentech s gravitací při lezení. I nakontaktovali pana Kadlece z matičky Prahy, kterýžto jako majitel školy paraglidingu a parašutismu jevil se dostatečně schopným zprostředkováním námi požadovaných prožitků. Po několika telefonátech, lékařských prohlídkách a písemných přihláškách, spějeme v polovině června L.P. 1997 ku Mnichovu Hradišti vstříc adrenalinovému zážitku.
Pokusím se vyjmenovat zúčastněné: Jířa, Peťáš s Krahulí, Luďa s Hášou, Svinčo s Hankou a Letoš s Mílou. Po příjezdu a propátrání okolí letiště (jako kde ulehnout ke spánku, kde dát za žebro atp.), absolvujeme intenzivní výukové dopoledne. Jako správným rychlokvaškám nám musí přeci jenom něco do těch hlav nalejt a taky ukázat a prakticky si odzkoušet. Výuka probíhá rychle a intenzivně. Vypadá to, že už odpoledne budeme skákat. Svatej Petr je však jiného názoru a posílá větrno a tím pádem zákaz. No nic, alespoň trošku zalezeme naprotějších Drábských světničkách. To se nakonec daří a zdoláváme pár pěkných cest. Počasí však padáčkářům nepřeje ani následující den, a tak pro tentokrát odjíždíme s nepořízenou.
Asi po měsíci přišla zřejmě ta správná doba na dokončení naší započaté práce. Po dohodě s našima Para-Guru, vyrážíme v téměř stejné sestavě zkusit opět štěstí. Tentokrát to vypadá, že počasí vydrží. Na uvítanou něco zopáknout a odzkoušet, ale vzápětí už se připravuje první výsadek. Je to nějaká skupinka military týpků (maskáče, povely…). To hlavní, co si v jejich souvislosti vybavím, bylo nádherné převedení teorie do praxe. To jako když nám lektoři tvrdili, že pravděpodobnost použití záložního padáku je velmi mizivá. Jeden z těch chlapců si to na vlastní kůži vyzkoušel a troufám si tvrdit, že tím naše učitele pěkně zvedl ze židlí. Všechno naštěstí dobře dopadlo, jen my ve druhé várce jsme měli o čem dumat po čas, než nám zabalili padáky. Pak už to šlo ráz na ráz. Vybavit, ustrojit, překontrolovat, nalodit, nabrat příslušnou kilometrovou výšku ve vibrujícím monstru zvaném Andula a radostně?!? vyskočit. Byl to fofr, byla to paráda!! Než se člověk rozkoukal, tak už si kroužil jako okřídlenec vysoko nad pevnou půdou. Škoda jen, že nešlo zastavit, ten pocit byl příjemnej, ale zem se přibližovala nějak moc rychle. Takže trocha soustředění na přistání a hup (fakt jako ze stolu!) už zase stojíme každej nohama na zemi. Stálo to za to! Sdělování dojmů nebere konce. Prožitky jsou moc silné.
Po tomto podařeném výletu následoval ještě jeden asi o měsíc později, při kterém někteří zájemci využili možnosti dalšího seskoku za zvýhodněnou cenu ještě v době platnosti lékařských prohlídek. Při tomto posledním para-výletu se mně a Svinčovi podařil výstup na Taktovku, ale to už je z jiného soudku. Každopádně co se týká seskoků, myslím, že šlo o velmi intenzivní zážitek, který můžu každému dobrodruhovi jen vřele doporučit!