Mont Blanc

25.-29.7.1997
Autor: Bronislav Bandas

Je pátek 25. července 1997. V celé České republice zvolna doznívá šok a mizí pozůstatky po povodních způsobených vytrvalými dešti. Přesto, nebo spíš právě díky našemu přesvědčení, že všechna voda z nebe už musela spadnout, nakládáme poslední kusy výzbroje do auta a vyjíždíme za naším velkým cílem. Vlastně v Evropě nejvyšším, protože máme v plánu klasickou cestou z Chamonix vystoupit na Mont Blanc.
Pršet zase začalo dřív, než jsme dojeli do Chebu a pak nás celých 1050 km cesty na Norimberk, Stuttgart, Bern a Chamonix déšť věrně doprovázel. Při krátké procházce k domu horských vůdců už v nás moc optimismu nezbývalo, ale podle vyvěšené předpovědi se mělo počasí lepšit. Nezbývalo nic jiného než čekat. Zaparkovali jsme v Les Houches (990 m n.m.) na velkém parkovišti u stanice lanovky a v pochmurném šeru pod nízko visícími mraky zkoušeli dospat noc.
Bylo už skoro poledne a my za sebou měli mít kus cesty, ale pořád drobně mrholilo a zdálose, že kolem nás ani nejsou hory a vrcholy, protože všechno kolem bylo utopené v hustých mracích. Po krátké poradě jsme se rozhodli zkusit své štěstí a vystoupit aspoň k Le Nid d´Aigle, kde končí ozubnicová dráha. Zpoždění způsobené deštěm jsme dohonili pomocí lanovky a 56 franků, díky nimž jsme za 10 minut vystoupali na Bellevue do výšky 1 800 m.n.m. Pěšinou ve svahu a podél kolejí jsme stoupali stále výš. Tunel ve skále s obrovskými plechovými vraty znamenal konečnou stanici zubačky, ale díky zimě a silnému větru byla stanice opuštěná a solární gril nám jen chmurně připomínal hezčí dny. Pokračovali jsme po vyšlapaném chodníku kolem chalupy Baraque Fovestiere, (tzv. Ruina 2 808 m.n.m.) a protrhávající se oblačností začali namáhavě stoupat lámavým kamením. Netrvalo ani půl hodiny a nad námi se otevřelo modré, jasné nebe. V nezměrné výši nad námi se stříbrně třpytilo obrovské sněhové plato a uprostřed něj byla vidět malá, černá tečka - cíl našeho prvního dne výstupu - chata Tete Rousses (3 167 m n.m.). Postavili jsme stany, uvařili a vychutnali si nádherný západ slunce. Radost z tolik očekávané změny počasí nám nemohl pokazit ani rozbitý zip vchodu našeho stanu a několik pořádných ran prutem, které schytal od větrem prohýbajícího se stanu Bohouš.
Do dalšího výstupu jsme vyrazili hodně brzy ráno, abychom přešli sněhový kuloár vyhlášený častými sněho - kamennými lavinami dřív, než se do horních partií stěny opře slunce. S využitím nataženého fixního lana jsme kuloár postupně přetraverzovali a začali dost strmě stoupat po kamenném chodníku k chatě Gouter. Slunce jasně svítilo a hřálo a my proto pokračovali stále výš po ledovci Gouter hluboko vyšlapanou stopou až k chatě Vallote (4 362 m n.m.) O spaní se v této kovové boudě postavené na vysokém skalním prahu nedalo mluvit. Vpodstatě celou noc někdo přicházel a odcházel a většina příchozích se po kovové podlaze procházela v mačkách.
I my jsme vstali hodně brzy. V mrazivém ránu pomalu vycházelo slunce a teploměr se začal šplhat od minus 10°C do dalšího krásného dne. Kousek nad námi byl vidět plochý vrchol - měli jsme ho jako na dlani. K našemu velkému a nemilému překvapení se směrem k němu pohybovala fronta lidí, neskutečně dlouhý had turistů, kteří na povel svých vůdců vyrazili ve čtyři ráno z tepla chaty Gouter a teď nás brzdili a ještě to vypadalo, že můžeme být rádi, že nás mezi sebe vůbec pustili. I když většina z nich postupně viděla úsměv medvídka Matyáše, který se díval do údolí z vrcholu Lucčina batohu,přesto se nás na vrcholu tísnilo asi čtyřicet. Ale i tak to byl hezký hezký pocit. Dokonalý kruhový rozhled nás přesvědčil, že je skutečně nejvyšší a myslím, že vrcholové foto jsme si zasloužili. Odpoledne už nám při opalování u tzv. Ruiny jen občasný pohled nahoru připomínal, že tam kdesi ve výšce ještě mnoho lidí dobývá ten "svůj Mont Blanc".
29. července 1997 vystoupili na vrchol Mont Blancu členové Horoklubu Chomutov:
Bohumil Dvořák, Martin Lendvorský, Ivoš Koza, Lucka Havelková, Broněk Bandas.