Matterhorn - Zmuttgrat

8.-9.3.1997
Autor: LeToš Dvořáček

V březnu roku 1997 jsme se Svinčou podnikli úspěšný druhý pokus na normálce Matterhornu. Během tří dnů (3.-5.3.) se nám podařilo vystoupit švýcarským hřebenem na vrchol Matterhornu (4478 m) a toutéž cestou také sestoupit na naši základnu v chatě Hörnli. Po následném jednodenním odpočinku přicházejí naši kolegové ze severní stěny – Meky a Fery. Vrátili se už ze spodní části stěny, protože letos bylo ledu opravdu málo. Meky má ještě chuť něco vylézt, a tak se dohadujeme na společném výstupu Zmuttským hřebenem. Svinčo s Ferym se celkem rádi smiřují s následným odpočinkem na chalupě.
Ráno 8.3. vyrážíme s Mekym brzy. Nabaleno máme i na následné bivaky, moje zřejmě první, v horách. Nastupujeme stejnou cestu jako kluci před pár dny do severky. U jejího úpatí si plně uvědomuji její velikost a rozlehlost. S ranním sluncem pokračujeme stále k západu. Přicházíme k úpatí SZ hřebene. Ledovec plynule přechází v ledovou stráň o sklonu asi 50°. Převazujeme se na přeložené poloviční lano a začínáme lézt po 25-timetrových délkách. Nejdříve vede několik délek Meky, abych se měl čas aklimatizovat na tento vzdušný postup. Asi od poloviny už se pravidelně střídáme ve vedení. Celkem mě tento styl lezení oslovil. Zabráni do lezení nabíráme výšku a dolézáme na sněhový hřebínek. Tady Mekymu padá rukavice, ale zůstává kupodivu na sněhové pláni zachycena za skalním výběžkem. Meky neváhá a slaňuje si pro svoji výstroj. Dolézá zpět a pokračujeme pozvolným hřebínkem ke skalní stěně. Čím více se k ní přibližujeme, tím více nechápu, jak a kudy budeme pokračovat. Meky vypadá klidně, zřejmě tuší nějaký traverz. Docházíme rozbitým hřebenem až ke kolmým pasážím stěny. Tu si uvědomujeme, že se proklatě rychle přiblížil večer. Hledáme vhodné místo k noclehu. Je to slabota, všude samé šikmé poličky. Jednu z nich nakonec vybíráme a Meky zatlouká zajišťovací skoby. Krámujeme věci, opatrně zalézáme do spacáků a žďáráků a nakonec i cosi kuchtíme. Je krásná jasná noc, a proto i slušná kosa. Neustále se probouzím, protože ujíždím po šikmině. Vždycky se leknu, když zabere lano v sedáku a chvíli mi trvá, než si srovnám, kde to vlastně jsem. V podobném stylu nám pomalu uteče noc.
Už v bdělém stavu čekáme na rozednění. Zlátnoucí protější Dent Blanche je naším ranním společníkem. Sluníčko k nám jen tak nezavítá, a tak se musíme rozhejbat sami. Pořád lepší nějaká činnost, než to nekonečný čekání na rozednění. Balíme věci a rozhodujeme se, co dál. Nakukujeme doleva, doprava, ale nikde žádná rozumná výstupová linie. Všude poctivý skalní lezení. Meky to nakonec zhodnotí a rozhoduje sestoupit. Jsem jenom rád. Známou cestou se vracíme dolů. Něco slézáme, něco slaňujeme. Meky tam na slanění nechal docela dost matroše. Nicméně po poledni jsme šťastně na ledovci pod severní stěnou. Meky mi cestou zpět ukazuje, odkud se vraceli letos i kudy lezli při svém prvním pokusu v severce před dvěma lety. Kocháme se pěkným dnem a okolními kopečky. Pomalu traverzujeme k chatě Hörnli. Najednou, kde se vzal, tu se vzal Fery. Říkal, že se byl na nás podívat a uviděl nás sestupovat. Tak nám šel naproti. Vzal nám jedno lano a v jeho stopách jsme bezpečně došli až na chalupu. Tam nás uvítal Svinčo se spoustou čaje a vyhřátou kuchyní, kde jsme společně krafali až do pozdní noci.
Ráno už jenom zbývalo sestoupit do Zermattu a dlouhým přesunem ve Frantovo kočáru se přemístit domů. Zase jeden pěkný výlet do hor skončil.