Jizerské hory na běžkách

30.1.-2.2.1997
Autor: Pavel Suchopárek

Účastníci:
Roman Tik Maňásek, Pavel Suchopárek, V. Štork, J. Chosé Šťastný
 
Čtvrtek
1. skleróza
Prásk!! Bouchnu dveřmi, nahazuji krysu na záda a zlehýnka si vykračuji směr nádraží. Za lávkou potkávám Láďu a koukám, že má běžky. V tu chvíli si uvědomuji, že jsem zapomněl lyže doma za dveřmi!
2. kondiční běh
Předávám bágl Láďovi a mastím zpět k domovu pro lyže. Velká šance, že vlak stihnu není, odjíždí za 8 minut. Z domova utíkám tedy rovnou na zastávku Chomutov město v naději, že vlak stihnu tam. Ujel mi rovnou před nosem. Naštěstí za deset minut jede osobák do Mostu. Nasedám do něj a v Mostě doháním zmeškaný rychlík do Děčína. Paradox.
3. zbytek dne
V Liberci potkáváme Maňáska a pokračujeme přes Raspenavu do Bílého potoka. V lokálce je automatický průvodčí a z reproduktorů se v každé stanici linou hloupé řeči o zavírání a otvírání dveří. A to i přesto, že jsme ve vlaku sami a jedeme na konečnou.
V Bílé Vodě je zima a tma. V čerstvém prašanu stoupáme až na chatu Hubertku, jež zeje prázdnotou. Rozbíjíme tedy stany a v poklidu usínáme, když ticho prořízne křik VSTÁVAT, POLICIE, POHYB! Chvíli nás orgáni podrobují podrobnému výslechu, načež nám sdělují, že jsme negativní. Chválabohu! Pak už je do rána klid.
Pátek
Probouzíme se do příšerné ranní mlhy a po nezbytných úkonech začínáme stoupat na Smrk. Stopa žádná. Na rozcestí pod Smrkem zanecháváme krysy a nahoru jdem nalehko. Je děsná siberie. Smrk (1124 m). Sjezd po Nebeském žebříku je tak strmý, že to sjíždí akorát Láďa. Dále pokračujeme po červené na Smědou, poté po zelené na Pytlácké kameny a k večeru již značně vyčerpáni sjíždíme do Jizerky. Malebná víska. Pobýváme zde několik hodin v příjemném prostředí u kulečníku. V noci jdem stanovat kousek za osadu.
Sobota
Milé překvapení - modrojas. Najíždíme na lyžařskou magistrálu. Cesta po ní je příšerně otravná, je tu stopa a mrak lidí. Ze Smědavy jsou dokonce čtyři stopy a osm mraků lidí. Už aby zas bylo hnusně. Naštěstí Na knejpě opouštíme dálnici a již v osamění se vydáváme po Štolpišské silnici. Až do Ferdinandova samé klesání, skály, ledopády, naše pády, zkrátka paráda.
Neděle
Počasí opět nádherné, mrazivé a noc studená. Navíc spíme v údolí, kam paprsky ani v pravé poledne nedopadnou, aby zahřály náhodného pocestného. Dlouho se tedy nezdržujeme. Bomba došla už včera, tak ani nevaříme a hurá za sluníčkem. Valíme po Viničné cestě do Oldřichovského sedla. Cesta je to klikatá, ale veskrze po vrstevnici. Zastavujeme jen u Viničné plotny a v poledne jsme již v sedle.
Hřeben Jizerek měří cca 45 km 363 m.