Jizerské hory - lezecký vandr

31.7.-3.8.1997
Autor: Pavel Suchopárek

Účastníci:
Petra a Pavel Suchopárkovi, Ája a Mony Maňáskovi
 
Čtvrtek: Cestování drahami je velice vzrušující. Až do Bílého Potoka přesedáme pětkrát. Navíc tam dojíždíme za tmy a prší. Opouštíme co nejrychleji civilizaci a hledáme místo na přespání. Nakonec stan stavíme v nevelkém hájku poblíž nějakého dětského tábora s nějakým ohromným stanem opodál.
Pátek: Ráno zjišťujeme, že tábory jsou všude kolem nás a velký stan je mamut. Normální mamut. Naštěstí se chová klidně, asi nás nevidí. Vracíme se do vsi nakoupit nějaké poživatiny. Žijí tu neobyčejně ochotné prodavačky. Dokonce nás litují, jak máme těžké batohy. Kdyby tak věděly, že nás to baví!
A stoupáme na Frýdlantské cimbuří, kde máme u Nosu sraz s Maňáskovejma. Černý potok pěkně burácí a stoupání je příšerné. U Nosu nikdo, a tak pokračujeme na Cimbuří, kde se s těmi kašpárky setkáváme. Skály však volají, tudíž se poddáváme onomu neodolatelnému vábení.
Již jsme v Jizerkách něco vylezli, a tak začínáme rozumně – od dvojek. Zdoláváme věžičku Polední zub Normálkou a poté dáváme na Pohovce Krátkou spáru za III a Jižní stěnu za IV. Ale to už se do jizerskohorských hvozdů vkrádá soumrak, tak stavíme stany. Holky něco klohní do žaludků a my jdeme do daleké kaluže pro vodu. Pohodu u táboráku nám překazila až nenadálá průtrž mračen.
Sobota: Počasí moc nerozumím. Po probuzení vyjuknu ze stanu v naději na jasný den. Všade se však kutálí neproniknutelná mlha, a tak opět uléhám. O čtvrt hodinky později už je úplně jasno. Paráda. Vytahuji Péťu trochu násilně ze spacáku a musíme na vyhlídku.
Po návratu se již hrabou ven i ochrapkové Maňásci. Po snídani se už i s věcmi přesouváme na Frýdlantské cimbuří, kde jsme si včera vyhlédli takovou doslova Normální cestu. Zprvu vypadá pohodově. Začíná z předskalí morálovým krokem nad údolkou, pak traverz doleva a přichází širočina. Nahoru, dolů, jištění sem, jištění tam, ale nakonec po boji trojkovou! cestu zdolávám. Snažím se Pétě naznačit, aby to nechodila, ale není třeba, posílá prozíravě Monyho. Naučil jsem se dost nových sprostých slov. Ve vrcholovce není moc zápisů, které nejsou od Prachtela.
Po poledni se vydáváme hledat Hájní kostel a Kazatelnu. Vláčíme se pralesy, přelézáme kmeny, brodíme se potoky, kutálíme se ze srázů, načež se do nich zase škrábeme, abychom zcela vyčerpáni stanuli na vyhlídce Hájního kostela. Na Kazatelnu lezeme krásnou Normálku. A zanedlouho už nás Mony zase vláčí dál, prý na Hlídače koutu. Holky však začínají stávkovat, až se zasekly docela. Jsem docela rád. Nakonec tedy táboříme u potoka. Holky se vykoupaly a najednou jsou veselé a hravé. Zkouším se vykoupat též, ale žádný zjevný povzbuzující účinek se nedostavil. Akorát je mi zima.
Neděle: Po nezbytných ranních úkonech sestupujeme do civilizace, v Liberci se loučíme a uháníme každý na opačný konec vlasti.