Deštenské komando opět v akci

25.3.-??? 1997
Autor: Martin Koštůr

Někdy je to pech, super parta, dokonalá výbava, jasný plán …, ale cíle stejně nedosáhneš. Ale po pořádku.
Cíl byl jasný. Punta Dufour, nejvyšší vrchol Waliských Alp (4 638 m n.m.), nacházející se v masívu Monte Rosy, na pomezí Itálie a Švýcarska. Složení týmu rovněž: Jirka a Dušan Švejdové, Martinové Matyáš a moje maličkost, Tomášové Klinský a Urban, Venda Beznosek, Štěpán Hlaváč, samozřejmě Milanové Mazánek a Kačer a Láďa Klokočník. Den odjezdu byl stanoven na úterý 25.3.1997.
Ve stanovené datum nasedáme do dvou dodávek - VW transporteru zapůjčeném sponzorem - spol. CS a transitu, zapůjčeném od skibobistického svazu a vydáváme se směrem Rakousko. Poslední rozloučení s republikou trochu kalí Vencova noha uvízlá ve skleněné výplni dveří restaurace, ale Komenský na čele řeší všechny problémy a můžeme nerušeně pokračovat v cestě. Konec noci trávíme po trošce bloudění v kopcích nad Lago di Magiore a dopoledne 26.3. dorážíme do Alagny, vesničky na konci Valsesia.
Rychle zjišťjeme odjezd lanovky, Venca připravuje teplé jídlo, ostatní zkoušíme z již tak přebraných batohů odlehčit co nejvíce, převlékáme se do lezeckého a plížíme se na lanovku. Po dvojím přesedání za mrzkých bratru 40 DM jsme vyplivnuti na tzv. Punta Indren cca 3 400 m n.m. Slunce pálí, rozhled je nádherný, pomalu se začínáme potit, nasazujeme brýle, my s Tomášem i lyže (což se později ukáže jako slušná výhoda), mažeme si obličeje a postupně mažeme přes pláň na chalupu Rif. Gnifetti ve výšce 3 647 m n.m. Cestu jdeme asi pouze 3 hodiny, ale všichni jsme docela utaháni. Pouze Tom a Štěpán nemají ještě dost a jsou na rekognoskaci terénu na lyžích. Ostatní se na likvidaci jídla, kterého je přeci jenom dost. Po pohodové noci vaříme a vyrážíme, dost fouká a proto Martin otáčí, ostatní pokračujeme do col. Lys. Cestou přes ledovec bedlivě sledujeme trhliny - někteří - tedy Venda je zkoumají i zevnitř. Ale hrozivě vyhlížející příhoda končí šťastnou záchranou a navázáním se na lano. To nám lyžařům nehrozí, proto postupujeme rychleji a brzy pěšáky ztrácíme. Překonáváme col. Lys. a zdoláváme první vrchol (bohužel jediný) …… Odtud máme překrásný rozhled na Gornegradský ledovec, Lyskamm, Matterhorn a na obzoru i Mont Blanc. Nejvíce nás však zajímá vrcholový hřeben Monte Rosy, kde si již vyhlížíme cestu po pilíři a těšíme se na zítřek. To už na planinu docházejí i pěšáci, a tak sestupujeme a společně docházíme na místo 2. bivaku - Capanna Margherita 4 559 m n.m. Celý zbytek dne plánujeme vrcholové dvojice a třídíme matroš. Noc v takové výšce je pro mnohé dost krušná, takže se ráno ambice některých po prozvracené noci zužují. I přes větrné počasí vyrážíme na hřeben. Po překonání firnového traverzu se dostáváme na vlastní hřeben, současně viditelnost klesá na nulu. Vítr přihnal mraky a chumelenici, nevidíme na krok, takže z dalšího postupu nebude nic. Proto volíme ústup, Švejdíci, Láďa a já stejnou cestou, Mazánek, Tom a Štěpán přes vrchol.
Všichni v rojnici hledáme chalupu, pouze několik set metrů vzdálenou, což nám zabere asi 2 hodiny. Zbytek dne trávíme procvičováním mariáše, což se neobejde bez mocných kleteb na starnu normálně nehrajících outsiderů. Druhá noc je mnohem lepší než první, bohužel to samé se nedá tvrdit o počasí. Viditelnost je docela dobrá, ale vítr je tak silný, že hrozí sfouknout náš biváček do údolí. Přesto vaříme a trochu obměněná hrstka statečných se strojí do stěny a vyráží. Bohužel náš postup je zastaven již v zárodku, poryvy jsou tak silné, že se mám co ohánět, abychom se udrželi na nohou. Rozladěni se vracíme do chalupy a definitivně boj o vrchol vzdáváme. Nastupujeme zpáteční cestu, nám lyžařům je alespoň útěchou krásný sjezd s minimálně 2 000 metry převýšení. Na Gnifettě Martina již nestíháme, později se dovídáme, že byl záhy vyhozen z chaty a toulal se po údolí.
Dole opět vaříme, zušlechťujeme se a odjíždíme k noclehu do vodáckého tábora. Tam při sklence hodnotíme výpravu a ráno nastupujeme cestu zpět.
Důstojnou tečku našemu zájezdu dodává zastávka v HáBéčku v Mnichově a poté již nonstop domů.
Takže neúspěch? Ne, ne. Spousta zážitků a dokonce několik výškových rekordů, příště určitě zas.