Deštenské komando v Himaláji

23.9.-??? 1997
Autor: Martin Koštůr

V posledních letech se aktivita horolezeckého oddílu stále rozvíjí, nikoho příliš nepřekvapily úspěšné expedice na Matterhorn, Mont Blanc, Mont Rossu či zájezd na francouzský ostrov Korsika. Když však loni, právě na konci zájezdu do italských Alp Mazánek prohlásil: Příště do Himálají, většina z nás se pouze ušklíbla. Ne však všichni, zejména Stýv, tedy Jirka Švejda, zvedl hozenou rukavici a za pomoci Tomáše Klinského a Martina Matyáše začal shánět kopec a zejména sponzory tak, abychom na podzim mohli vyrazit. Nakonec padla volba na Hintchuli, 6 440 m vysoký vrchol vybíhající z jiihovýchodního hřebene Anapurny jih. Zbývalo shromáždit potřebné množství finančních prostředků a materiálu, za což patří dík sponzorům spol. CCS, Data Net, Gala prostějov, Lanex Bolatice, Vitana a dalším drobným, kteří posunuli naši vizi směrem k realitě. A tak se stalo, že dne 23.9.1997 v odpoledních hodinách nasedáme do staré Dakoty bangladéšské společnosti BIMAN a s malou dušičkou, jestli vydrží, se vydáváme vstříc dobrodružství.
Po téměř 24 hodinách strávených v letadle, Dháce, opět v letadle, se všichni ve zdraví vynořujeme na letišti v Kathmandu. Kupodivu dorazila i naše bagáž, a tak po přesedlání z deštivé Evropy do subtropické Asie se pomocí autobusu a rikš přepravujeme do hotelu.
Kathmandu je zajímavé obrovským dopravním ruchem, jízdou vlevo, smogem, množstvím pouličních prodavačů, žebráků, krámků, špíny a křivolakých uliček, množstvím památek budhistických i hinduistických a také hlavně úžasným množstvím turistů, všech národů, ras, věku i pohlaví. Tento mumraj na vás dolehne a Evropan, zvyklý přeci jen na poklidnější způsob života, rychle pospíchá pryč. Stejně tak i my, vyřizujeme formality, nakupujeme potraviny a další potřebnosti a po krátké prohlídce mizíme autobusem do Phokary, východiska našeho putování.
V Phokaře, vzdálené cca 340 km od hlavního města, domlouváme nosiče, dokupujeme potraviny a již druhý den vyrážíme pěšky z nedalekého Phedi my - tedy Jirka Švejda jako vedoucí, Vašek Beznosek jako proviantní zástupce, Martin Matyáš jako manažer, Tomáš Urban a já (Martin Koštůr) jako lékaři, kameraman Zdeněk Zvonek a členové Tomáš Klinský, Štěpán Hlaváč, Milan Mazánek, Pavel Kačer, Láďa Klokočník a nejmladší Dušan Švejda a našich 20 nosičů směrem k Anapurně. Po 4 dnech cesty pralesem s mohutnými dešťovými přeháňkami, pijavicemi, puchýři od sandálů, nezbytným průjmem z domorodé stravy se dostáváme do základního tábora ve výšce 4 200 m n.m. Již večer můžeme pozorovat náš vrchol, který se vyjímá i mezi mnohem vyššími chlapáky, či spíše dámami - Anapurnami I - V, Anapurnou jih a dle mého soudu nejkrásnějším kopcem oblasti, tajemnou pyramidou Machhapuchhare - sídlem boha Ganéše se sloní hlavou, syna Šivova. Na tento vrchol zatím lidská noha nevstoupila a nepálské úřady se tomu vehementně brání.
Ihned po příchodu začínáme budovat tábor, seznamujeme se s terénem a aklimatizujeme se. Tomáš, Štěpán a Milan budují cestu ledopádem pro zajištění vrcholu Hintchuli, my ostatní podnikáme cesty přes údolní ledovec směrem k Tharpachuli a Singuchuli. Zde postupně budujeme tábor ve výšce cca 5 100 m n.m. a při dalším pokusu v bouři zdoláváme vrchol Tharpachuli - 5 650 m n.m. dne 11.10.1997. Na druhé straně i přes nepřízeň počasí budují kluci v těžkém terénu tři výškové tábory, druhý je záhy zcela zničen lavinou, naštěstí nedošlo k žádnému poranění. V ledovci pod Hintchuli natahují cca 300 m fixních lan, aby byli zastaveni širokou trhlinou s kolmou ledovou stěnou, ve výšce těsně pod 6 000 m n.m., jejíž zdolání by zabralo více času, než máme k dispozici. Tím se bortí naše naděje na úspěch a po sbalení zbylého materiálu nystupujeme cestu zpět do údolí.
Zde se dovídáme o tragédii našich slovenských kolegů a ihned telefonujeme blízkým. Zbylý čas do odletu vyplňujeme dvoudenním raftem na řece Sethigandhaki, přesunujeme se zpět do Kathmandu, kde doplňujeme zásoby Budhů, kukri nožů, masek, santalových sošek, náramků a podobných nesmyslů, vstřebáváme již bez stresu životní styl Nepálců a rozšiřujeme si vědomosti o nepálské kultuře. Navštěvujeme největší hinduistický chrámový a klášterní komplex Pashupatinath na břehu posvátné řeky Baghmati, cíl pouti většiny hinduistů v zemi. Zde na speciálních místech se pořádají kremace zesnulých a jejich ostatky jsou poté svrženy do chabého proudu řeky. Její vody jsou považovány za posvátné a léčivé, z nás však tuto terapii nikdo neriskoval.
Konečně po dvoudenním putování přistáváme ve Frankfurtu. Subtropické 35 stupňové vedro vystřídá čerstvý vánek s teplotou kolem nuly, známé tváře, rodina a opět rychle do práce.
Vrchol vytoužené hory jsme nezdolali, je těžké říci, zda vinou počasí, nezkušenosti či příliš náročného cíle. Příčinou bude zřejmě od každého trochu. Na druhou stranu jsme se bez větších problémů pohybovali ve výškách přes 5 500 m n.m. a většina z nás si utvořila výškový rekord. Největším úspěchem však je, že i tak nezkušené družstvo si v tak extrémních podmínkách dovede poradit a že jsme se vrátili všichni a zdraví. Nikdo z nás si taky nemyslí, že to byla naše poslední příležitost.