Zimní přechod Roháčů

2.-7.2.1996

Autor: Pavel Suchopárek

Účastníci: Pavel Párek Suchopárek, Antonín Pultar, (Petr Ribýz Rybář)

Cesta je v pohodě, z Prahy se vezem dokonce 1. třídou. Nad ránem nás přivítal Liptovský Mikuláš ozářený sluncem.

Dál jedeme autobusem. Bohužel místo do Jalovce do Jasné. Vždyť obojí začíná na "JA" a to se tak snadno poplete! A tak jsme navštívili i Nízké Tatry. Nu což, na otočku se vracíme zpět do Mikuláša, svačíme, píšeme vřelé pozdravy blízkým a v deset hodin už vezeme své batohy do Jalovce.

Jalovec je taková obyčejná slovenská víska s mnoha keři jalovce. Odtud zřejmě to jméno.

Hory trčí daleko na obzoru a sněhu je málo. Zhruba 2 km kráčíme po rovině, načež ji plynule střídá nakloněná rovina postupně přecházející v něco, co nemá už s rovinou vůbec nic společného. Stoupání na Babky nám dává řádně zabrat, zvláště závěrečný úsek (866 m převýšení). Dále nás cesta vede po širokém a nezáživném travnatém hřebeni přes Malou Kopu do sedla Predovrátie. Opět stoupání a klesání a před pátou už sekáme plošinu na stan v sedle Priehyby (1640 m).

Nastává nádherná pohoda. Tonda vaří, válíme se, pročítáme Fulghuma a pozorujeme toho v úplňku, jež se líně převaluje nad naším stanem.

Probouzíme se do slunečného rána. Ovšemže pozdě po včerejší procestované noci. A tak až před polednem začínáme stoupat na Sivý vrch. Asi v půli kopce Ribýz překvapuje nápadem, že už dál nepůjde. Necítí se prý nejlépe po prodělané nemoci. Pro dosud velmi schůdný terén uznáváme, že se může vrátit sám. Přebalujeme tedy matroš a loučíme se. Po dvanácté stojíme s Tondou na Sivém vrchu a naposledy máváme klesajícímu Ribýzovi.

Počasí se horší, fičí a padá sníh. Vystoupali jsme dva morbidní kopce - Brestovou a Salatín. Za Salatínem začíná skalnatý hřeben Skriniarek, ale není vidět na krok, tak již kolem půl čtvrté zakládáme ve slušné vánici tábor. Udělali jsme zásadní chybu, že jsme celý den nepili a podle toho taky vypadáme.

Ráno počasí beze změny. Uvažujeme dokonce o sestupu. Zdravý selský rozum však zvítězil a půjdeme dál.

Začíná zajímavý terén s propastmi na obě strany, který zkalil až výstup na Baníkov (2178 m), odkud nevíme, kudy dál. Naštěstí se souvislá mračna na zlomek vteřiny rozestoupila a nám se zjevila další část hřebene. V sedle pod Baníkovom potkáváme dvojici Ostraváků konající rovněž přechod. Jednomu z nich se zlomila mačka, tak sestupuje a Karel se přidává k nám. Vysvitlo slunko a otvírají se nám nádherná panoramata. Pokračujeme již ve třech cez Tri kopy do Smutného sedla, kde narážíme na skupinku pěti Brňáků. Půjčujeme si lopaty a zakopáváme se.

Od časného rána je ouplný modrojas a teplota minimálně -20° C. Chleba zvoní, kečup též a lanšmít musím nasekat. Spacáky už máme pěkně navlhlý, a tak využíváme počasí a sušíme. Vůbec nezávidím Karlovi ty na kost zmrzlý kožený boty.

V deset začínáme stoupat na Plačlivo a hned na to na Ostrý Roháč - nejkrásnější vrch Roháčů. Následuje drsné stoupání na Hrubý vrch a potom hned podobné na Klin. Obyčejnská turistika, ještěže už nás zase dostihl večer. Nacházíme se v Gáborově sedle a narychlo opakujeme zaběhnuté rituály.

Poslední den. Zbývá zdolat Blyšť (2169 m), sestoupit do Pyšného sedla a Kamenistou dolinou se probojovat do Podbanské.

Z Blyště je však možno ještě odbočit na nejvyšší vrchol Západních Tater - Bystrou (2248 m). Mně a Karlovi to samozřejmě nedá. Tonda zatím sestupuje do Pyšného sedla. Z Bystré není nic vidět, dáváme tedy dobošku a doháníme Tondu.

Karel odtud pokračuje přes Červené vrchy a my s Tondou se chystáme na sestup. Cesta dolinou je nekonečnáááááááááá.