Vysoké Tatry - Brnčála

13.-18.8.1996

Autor: Pavel Suchopárek

Účastníci: Petra a Pavel Suchopárkovi, Zbyněk a Jitka Kubíkovi, Haňule Jaegerová
 
Do Tater odchádzame len dvaja. Ja a moja žena. V Bielej Vode se nemůžeme přes haldy ceprů dostat z autobusu. Nakonec sa podarilo. Vystupuje i Polák z Polska. Stoupá s námi na chatu a vede hloupý polský řeči. Alespoň cesta utíká.
Ubytování je již jen na povaľe (zřejmě od slova povalovati se). U nás to značí na podlaze. Přesouváme se tam a uléháme. Pod námi třískají do kytár všadepřítomní Poláci, takže o hlubokém spánku nemůže být řeč.
Ráno modrojas. Průvodce nějak nemáme, tak jdem nazdařbůh pod Kozí štít s tím, že se to najde samo. Nacházíme cestu a lezem. První a poslední délka stála za to. Těch šest mezi byly takový ty tatranský mixy.
Vyspáváme do sytosti, neb počasí je víc než zmršené. Nakonec jdem na Jastrabku něco z Červené doliny. Asi šest dýlek. Na vrcholu svačíme kochajíc se pohledem do mlhy. Ve čtyři už jsme zase na chatě a čekáme na Kubíci s Haňulí.
Vši máme v plánu přejít cez Baranie sedlo na Terynku a z ní dolů. Od rána však vytrvale prší. Čekáme tedy hodinku, dvě, tři. Stále prší, a tak od původního záměru ustupujeme a stoupáme jen k místu, kde náš svět opustila Vlaďka. Počasí odpovídá tomu, proč jsme tady a jen podkresluje smutnou a rozjímavou náladu nás všech. Setrváváme zde dlouho zaobírajíc se každý svými myšlenkami. Dnes je to přesně půl roku.
Popoledná sestupujeme do doliny, přejíždíme k Bielemu Váhu a objevujeme nádherný bývalý kemp (nyní se zákazem vjezdu, kempování a všeho). Nedá se nic dělat, musíme zde zůstat.
Stoupáme k symbolickému cintorínu zapálit Vlaďuli svíčku u kapličky. Každý, kdo míří do Tater, měl by toto místo navštívit. Měl by!