Přechod Malé Fatry

13.-22.9.1996   
Autor: Pavel Suchopárek 
 
Účastníci:
Pavel Párek Suchopárek, Petr Ribýz Rybář, Vláďa Štork
 
Je divnej rok. Na začátku září už na všech našich horách ležel sníh.
Cesta je fialovej hnus. Vlak je plný nelidí a smradlavých cikánů. Vystupujeme ve Strečně, kde se nachází významná slovenská národná pamiatka – hrad Strečno. „Zhrůcanina opravená za 150000000 československých korún.“ Ale jinak dobrý. Za 10 korun jsem se dozvěděl mnoho nového. Že Jánošík byl zloděj a že kámen vhozený do 80-ti metrové studny padá 9 sekund.
Další kulturní památkou je Starý hrad – další impozantní zřícenina Pováží s bezva výhledy. Tady přestává sranda a začíná mnohakilometrové morbidní stoupání na Plešel (980 m). Je to bezpochyby nejhustší kopec v mém předlouhém žití. Prší, div nesněží, a tak se necháváme zlákat noclehem v chatě Pod Suchým (1075 m). 60 SK bez povlečení se nám zdá přijatelných. Cpeme sa vyprážanym syrom a nasloucháme zpěvu Slováků.
Hned nad ránem nás probouzí do života stoupák na Suchý (1480 m). Tady začínají být nepatrné zbytky sněhu. To ještě nevíme, co nás čeká, a tak jsme z něj odvázaný. Zajímavé by asi bylo sedlo Vráta s vápencovými skalami, kdyby ovšem bylo něco vidět a do tváří nás nebičoval sníh s kroupami.
Jaký je rozdíl mezi zimním a letním přechodem Malé Fatry?
Žádný!
S tímto heslem expedice přišel Ribýz na Malém Kriváni, kde se nalézá 10 cm sněhu a až 20 cm námraza na tyčích. Po poledni dosahujeme nejvyššího vrcholu Malé Fatry - Velkého Kriváně (1708 m). Trochu zbytečně se snažíme se v té vánici fotit.
Dále stoupáme na Chleb a poté již bez výraznějších výškových rozdílů dolézáme na Poludňový Grůň. Nastává dilema. Buď spát na hřebeni s totálně promočenými botami bez vyhlídky na usušení, anebo sestoupat 500 výškových metrů na chatu Grůň. Volíme druhou alternativu, ale už při sestupu toho litujeme. Strašlivý kopec. Navíc nás na chatě nechtěli ubytovat, ač zeje prázdnotou. Máme však příjemné image, a tak chatárku po chvíli přemlouvání obměkčujeme a zanedlouho se již tetelíme ve vyhřátém pokojíčku. Idylka.
Opět celou noc prší. I ráno prší. Ukrutně dlouho stoupáme zpět na Poludňový Grůň. A zase ten sníh. Navíc ukrutně fouká. Následuje předlouhé klesání a poté výstup na Stoh (1607 m). Nevím, k čemu bych přirovnal podmínky zde panující. Vichřice, 30 cm sněhu, závěje po kolena a půlmetrová námraza na ukazatelích. Moc se tu nezdržujeme a raději sestupujeme do sedla Medziholie, kde si vaříme čaj a svačíme před výstupem na Veľký Rozsutec (1609 m). Turistika se změnila na zimní lezení druhého stupně obtížnosti. Podmínky na vrcholu konstantní a jsme promočení na kost. V sedle Medzirozsutce by měla být salaš, kterou jsme však ve vánici nenašli, a tak se rozhodujeme pro sestup přes soutěsku Horné diery, kde asi po 2 km narážíme na obstojný převis. Pracně rozděláváme oheň a do půlnoci sušíme boty. I noc v mokrých spacácích stojí za…
I přesto vstáváme až po deváté do deštivého pošmourného dne. Jak jinak. Dopoledne sušíme, co se dá a poté vystupujeme nalehko na vrchol Malého Rozsudce. Viditelnost je však nulová, tak kvapně zase sestupujeme, bereme bágly ze skrýše a pokračujeme v sestupu až k salaši Podžiar, kam dorážíme téměř za tmy. Salaš je to skutečně pěkná, nebo spíše byla. Za pár let bude patřit zřejmě minulosti. Spíme uvnitř a po hlavách nám běhá neskutečné množství myší.
Slunce! Slunce existuje, hurá! Až kolem desáté se nás však dotkly první paprsky. Nasáváme jich, co se dá a vydáváme se cez Nové diery do Bielej Vody a dále do Terchovej a Žiliny. Ahoj Malá Fatro!
Z Žiliny valíme do Bytče a dále do Sůlova na slovenské extrémy. Do mekky slovenského lezenia se dostáváme až se soumrakem, tak stavíme stan v kempu. Opékáme špekáčky a koukáme po babách tábořících za řekou. Přičinlivý Ribýz jim nosí dříví, vypráví drsné příběhy a ony mu na oplátku… nabízejí pálenku.
Ze stanu nás vytahuje úplně jasná obloha. Nádherné ráno. Celé údolí je zalito mlhou a z ní vystupují bílé vrcholky slepencových věží a štítů Sůlova. Ve vsi marně sháníme průvodce, a tak vyrážíme do skal sami. Přes krásné gotické okno vystupujeme až na hrad Sůlov. Pěkná zřícenina s obzvláště pěknými rozhledy. Rozhodujeme se tu přenocovat. Ukrýváme batohy a nalehko stoupáme na Bradlá, jež jsou nejvyšším bodem sůlovské pahorkatiny. Cestou potkáváme tři prťavce za školou a ti nám chtějí ukázat nějaké cesty, tak trochu uhýbáme z cesty. Opravdu tu něco je! Nějaké osmy, devítky a sedmy. Zítra to rozbalíme.
Po exkurzi vystupujeme na druhé nejvyšší Bradlo a na noc se vracíme zpět na hrad. Těžká romantika.
V devět ráno se přivalilo na hrad 6 (slovy šest) psů s políciou, zrovna, když jsme slezli ze skály. Naštěstí o nás nejeví zájem. Ani psi, ani polícia. Sestupujeme dolů ke skalám a pokoušíme se lízt. Dvě snazší cesty pustily, zbytek pytlíme, nebo nám nejde do cesty ani nalízt. Takových cest je většina.
Nějaký lezec nám radí další oblast nedaleko, tak dáváme přesun. Fajnová oblast. Nový zákon 10/10+, Olymp, Opus dei a mrak dalších bájných cest na dívání. Chvíli hledíme k obloze se spadlými sanicemi a poté raději uléháme pod skály v naději, že do rána třeba zdomácníme a něco nás pustí.
Celá Slovač ještě spí, když už cinkáme pod skalou. Objevili jsme přeci jen dvě lezitelné cesty. Něco kolem šestky. Zajímavým poznatkem je, že ve vrcholovce je mnohem více českých zápisů než slovenských. Před polednem se přivalil dav, tak balíme, klesáme do vsi a zanedlouho již stojíme před hospodou s ohromnou chutí k jídlu. Už ve dveřích nás zarazil počet much, jež mnohonásobně převyšuje počet hostů. To nás však neodradilo a usedáme. Ne však nadlouho, neboť kuchař má dovolenou.
Opět jedeme do Žiliny, kde vymetáme restaurace, bufety a stánky s občerstvením.
Sbohem Slovensko, bude ti líp, ty máš svý Tatry, my malej Říp.