MEXICO 96
Martin Lendvorský
Když měl našinec v dobách minulých možnost vycestovat pouze směrem východním byl celkem spokojen. Po uvolnění hranic se naskytla možnost poznat i jiné kraje . A protože s jídlem roste chuť, začne po čase zvažovat možnost podívat se i mimo Evropu.
Od úvah a plánů je však ještě dlouhá cesta k realizaci. A tak až zhruba po pěti měsících příprav, shánění informací, vybavení a hlavně financí dne 7. března 96° přesně v 11 00 hodin naše šestičlenná výprava odlétá směr vzdálené a pro nás tajemné Mexiko.
Cílem této malé výpravy s horolezeckým zaměřením, složené, až na jednu "pražskou" vyjímku ze zaměstnanců Severočeských Dolů a.s.- DNT, jsou čtyři nejvyšší vrcholy Střední Ameriky sopky Ixtaccihuatl (5 286 m n.m.), Popokatépetl (5 482), Pico de Orizaba (5 746 - třetí nejvyšší vrchol Severní Ameriky) a také Volcan Nevado de Toluca (4 583).
Měsíční putování začíná po hektickém balení naložením početných zavazadel a tím vyplněním celého úložného prostoru prý velkokapacitního mikrobusu, cestou na pražské letiště. Odtud pokračujeme po vyřízení celních formalit směrem na Frankfurt.
Ani se pořádně nestačíme porozhlédnout z okénka letadla po naší malé zemi, spořádat podávané občerstvení a již přistáváme. Ve Frankfurtu máme první potíže s našimi zavazadly. Pracovnici letištní kontroly se zdají naše „příruční“ zavazadla příliš těžká (a to netušila co všechno je naloženo v nákladovém prostoru). Nakonec jsme přece jenom vpuštěni do obřího Boeningu 747, který musí nutně při letu porušovat nějaký přírodní zákon, jinak nelze jeho pohyb vzduchem vysvětlit. Po chvilce startujeme k dvanáctihodinovému letu přes Atlantik směrem na Grónsko, Labrador a dále na jih přes celé Spojené státy americké s cílem v Mexico City. Když začínáme klesat uvědomujeme si i z ptačí perspektivy obrovskou rozlohu tohoto snad největšího města na světě. Samotné město bez přilehlých aglomerací má dva a půl násobek počtu obyvatel České republiky. Velikost města vynikla později, kdy jsme ho projížděli autem a veřejnou dopravou.
Po přistání nás kromě na tuto roční dobu pro nás nezvyklé teploty (večer v 19 hodin cca 25OC) překvapuje způsob provádění celní kontroly. Každý z pasažérů stiskem tlačítka losuje o průběhu jeho celního odbavení. Rozsvítí-li se mu na semaforu zelené světlo, prohlídka se nekoná, popadne svá zavazadla a je vpuštěn do víru velkoměsta byť by měl v zavazadle cokoliv. Červené světlo naopak znamená vykládat z pracně zabalených batohů vše na kontrolní pult, kde celníkům nic neunikne. Tak se také stalo, že jsme přišli hned na začátku o něco málo z našich potravinových zásob. Většina však byla díky zelenému světlu zachráněna. Nyní zbývalo již jen našich 18 (slovy osmnáct) batohů uklidit do ústraní a přečkat noc do té doby, než bude otevřena půjčovna aut. Orientovat se v tak obrovském městě není nijak jednoduché a v Mexiku už vůbec ne. Trvá nám, i díky naší sporé španělštině, dvě hodiny, než kdesi "nedaleko" letiště nacházíme inkriminovanou půjčovnu, kde jsme měli telefonicky předjednáno pronajmutí vozu. Jen velice málo Mexičanů zná cizí řeč a stejně tak máloco předem dohodnutého zůstává delší dobu v platnosti a tak, i zde bylo dojednávání dalších podrobností velice obtížné. Nakonec se však přece jen, kdy jsme ,kromě zálohy, celkem odvážně zanechali jako zástavu i naše zpáteční letenky, odjíždíme s na místní poměry luxusním vozem pro zbývající členy expedice, kteří hlídají na letišti naše zavazadla.
Hned u letiště s setkáváme s něčím, co z domova neznáme. Jde o tzv."topes" a "vibradores". Topes připomíná betonový sloup padlý napříč vozovkou a do poloviny vtlačený do země. Vibradores je jen jeho o trochu mírnější verze ve formě řady příčných kanálků v betonovém pruhu přes silnici. Obojí hrozí při vyšší rychlosti minimálně uražením nápravy. Jak záhy zjišťujeme, nejedná se o mimořádné opatření před letištěm. Topes a vibradores nahrazují a to i na těch nejneočekávanějších místech celkem spolehlivě po celém Mexiku naše dopravní značky pro omezení rychlosti.Co nejrychleji odjíždíme z velkoměsta, kam se chystáme vrátit až po měsíci.
Vydáváme se do známého archeologického naleziště Teotihuacan, abychom si prohlédli největší pyramidy na americkém kontinentě a současně začali s aklimatizací, neboť již hlavní město je pro našince poměrně vysoko - 2 200 metrů nad mořem. Ještě ten týž den navečer dojíždíme do vesničky San Rafaelo (vesnička s pro nás nezvyklým počtem asi 16 000 obyvatel). Na konci na zdejší poměry sjízdné silnice, nad obcí rozbíjíme svůj první základní tábor ve výší 2 750 m n.m., který bude naším východiskem pro dosažení prvního vrcholu Ixtaccihuatl (5 286 m n.m.).
Určit výšku hor je v této oblasti se ukazuje značně problematické. S počtem pořízených map a prospektů stejně rychle přibývá rozdílných údajů o výšce. Proto zde uvádím jakýsi průměr hodnot, případně pokud se podařilo najít ve dvou mapách stejný údaj, tak jsme mu uvěřili.
Druhý den v rámci aklimatizace vystupujeme do 3500 m a hledáme ve dvou skupinách přístupovou cestu pod vrchol. Hlavně první skupina díky původní nepřesné informaci o směru přístupu pod horu poznává značnou oblast podhůří.
Večer určujeme taktiku výstupu, pokud tak lze nazvat naše dohadování, jak uhlídat základní tábor před nájezdy zvědavých domorodců. A tak konečně další den vyráží první skupina ve složení Jožo, Martin a Jogín směrem k Ixtaccihuatlu, aby po celodenním úsilí na překrásném palouku nad, u nás nezvyklou hranicí posledních stromů, ve výšce 4 100m založila postupový tábor . Po "prohýřené" noci, kdy se ukázalo, že to s naší aklimatizací není až tak růžové, pak skupina hned za svítání pokračuje ve výstupu. Terén se stává poměrně obtížný nicméně postup není možno jakkoli jistit, proto postupujeme individuálně. Zhruba v poledne jeden člen skupiny dosahuje vzhledem ke sněhovým podmínkám poměrně exponovanou cestou vrcholu. Druzí dva končí po štastném pádu na ledovci v pěti tisících metrech svůj postup s konstatováním, že zdraví je přednější. Martin a Jožo téhož dne sestupují až do základního tábora, aby se ujali dozoru nad táborem. Další den tak druhá skupina - Ivan, Fery, Miloš - může vyrazit do postupového tábora, kde má, stejně jako první skupina, problémy s vodou, s místními polodivokými psy a samozřejmě s dechem. Ráno se vydávají po informacích o problémech první skupiny jinou cestou po jižnímu pilíři k vrcholu. Feryho zmohla nezvyklá výška . Ivan s Milošem pokračovali dál, aby obhlédli pilíř a možnou cestu, avšak ve 4 800 m končí u kolmé stěny. Následuje návrat do postupového tábora, jeho likvidace a ještě týž den navečer se všichni scházejí v základním táboře.
Následuje důkladná očista, nezbytná dezinfekce útrob zatím ještě dovezenými destiláty, spojená s celovečerním zhodnocením prvního cíle výpravy. Další den následuje balení základního tábora a odjezd pod "Popo". Vzhledem k tomu, že z Ichty jsme viděli, že "obláček" nad Popo není tvořen vodní párou, ale poctivým sopečným popelem nejsme příliš překvapeni zákazem výstupu na vrchol. Popo tak sledujeme z uctivé vzdálenosti a při pohledu na valící se dým z kráteru konstatujeme, že oficiální zákaz je jaksi navíc, stejně by nás tam nikdo nedostal.
Nezbývá nám, než odjet na přes 300 km vzdálenou Orizabu. Cestou navštěvujeme zajímavé město Puebla a projíždíme rychle se měnící krajinou, přes horské lesy, podhorské stepi, polopoušť nazývanou trefně "Tierra caliente" (Horká země).
V horské vesničce Hidalgo (3 400 m) nacházíme útočiště pro náš základní tábor na dvoře místního rolníka. Zde teprve poznáváme chudobu mexického venkova na vlastní oči. Jedinými zděnými nebo spíše kamennými stavbami ve vesnici je škola a kostel. Ostatní stavby jsou převážně ze dřeva. Jediný obchod ve vesnici se nám daří nalézt v polorozpadlém stavení až s pomocí místních znalců. První skupina v pozměněné sestavě se, již poměrně dobře aklimatizována, vydává hned následující den k Pico de Orizaba, aby po celodenním pochodu ve výšce 4 600 m na kamenném ostrohu v úbočí hory postavila postupový tábor.
Ráno se probouzíme již kolem páté hodiny a po skromné snídani s vyrážíme s rozsvícenými čelovkami nahoru. U nástupu na ledovec nasazujeme mačky a v pěti tiscích metrech se ledovec mění v nepříjemně strmé firnové pole skrývající vlastní ledovec. S přibývajícím slunkem a výškou je výstup čím dál tím únavnější. Tlak vzduchu je v těchto výškách již poloviční než u hladiny moře. Člověk si vsugeruje, že patnáct kroků není zas tak mnoho, ale tělo si po osmi vynucuje přestávku. Martin dochází jako první na vrchol a natáčí videokamerou příchod Ivana a Joži. Odměnou za nekončící namáhavý výstup jsou překrásné pohledy do krajiny s převýšením přes 3 000m a pohled do naštěstí klidného kráteru na vrcholu.
Dolů to jde již podstatně lépe. Ivan zůstává jako hlídka v postupovém táboře, Jožo s Martinem sestupují níž a na hranici lesa se jim podaří přesvědčit domorodce, aby je po cestě-necestě svezl na korbě svého náklaďáčku nezjistitelné značky a stáří do základního tábora. Oba posléze konstatují, že méně fyzických i psychických šrámů utrpěli při výstupu než při této dobrodružné jízdě. Druhý den vystupuje za Ivanem druhá skupina, aby přečkala v postupovém táboře silnou vichřici a další den rovněž kompletní vystupuje na třetí nejvyšší vrchol severní Ameriky.
Nyní zbývá podle plánu již jen méně náročný vrchol Volcan Nevado de Toluca, ale musíme si odpočinout. Odjíždíme z téměř šesti tisíc metrů nad mořem do nulové výšky u hladiny Atlantiku ve Veracruzu. Ráz krajiny se rychle mění a s ubývající výškou přibývá vegetace. Záhy ochutnáváme první čerstvý kokos a jiné pro nás exotické pochutiny. Z Veracrusu pokračujeme dále na jih. Projíždíme subtropickým pobřežním pásmem středního Mexika s malebnou kopcovitou krajinou, ve které půl dne pátráme po v mapě označené archeologické pamětihodnosti "Tres Zapotes". Naše pátrání ukončuje hlídka protidrogové policie, které je náš třetí průjezd jejím stanovištěm natolik podezřelý, že se rozhoduje pro důkladnou prohlídku. Po té co kromě podezřelých nebo spíše neznámých českých cigaret nic nenachází, informuje nás, že cesta ke zmíněné zajímavosti vede po cestě, na které parkuje jejich vozidlo. Po návštěvě "Obřích hlav" kultury Olméků v Tres Zapotes pokračujeme v cestě. Projíždíme nekonečnou rovinou s kokosovými hájemi, banánovými, třtinovými plantážemi a se "zlatem Mexika" s ropnými poli.
Krajina se náhle mění, z roviny vjíždíme do prozatím menších kopečků, které jsou však již pokryty pravým tropickým pralesem. Zde nacházíme po třech dnech cestování za úmorného vedra oázu klidu a míru. Kaskáda vodopádů zde dala vzniknout útulnému turistickému středisku, jehož kouzlo je umocněno napuštěným bazénem (který část výpravy v první chvíli považuje za přelud v důsledku přehřátí organismu) a tím, že kromě nás a správce zde nikdo není. Klid vyplývá ze skutečnosti, že přístup k místu je pouze po 10 kilometrů dlouhé prašné cestě, vylučující přístup autobusů a snad i běžných osobních vozidel s méně otrlým řidičem.
Poté navštěvujeme údajně zakázaný stát Chiapas, známý svými revolucionáři včele se Zappatou. Méně známé jsou jeho krásné památky a přírodní útvary v San Christobal, Palenque, Aqua Azul Summiredo a na dalších místech. Několikrát se dostáváme do kontaktu s vojáky federální armády, protidrogovým komandem. Jednou jsme v horách dokonce zastaveni pochybnou skupinou ozbrojenou pistolemi a samopaly, která nás vyžaduje benzín nebo peníze (nikoli peníze nebo život - ale to je možná jen volný výklad našeho překladu). Naštěstí se všechny tyto kontakty obešly bez následků a my se po průjezdu Chiapasem konečně dostáváme až k samému Tichému oceánu, kde necháváme naplno propuknout svou vnitrozemskou povahu při koupání v jeho průzračných vodách. Po prohlídce mnoha dalších památek, města Acapulca a hornického městečka Taxco se konečně vydáváme k směrem na vulkán Toluca.
Horská cesta nám umožňuje vyjet autem až do výšky 3 800 m n.m., což nám ušetří jinak celkem nezáživný a hlavně v místním podnebí namáhavý dlouhý nástup. Počasí nám přeje, a tak celkem nalehko vyrážíme nejdříve ke kráteru, do kterého sestupují čtyři z nás a po jeho druhé straně začínáme stoupat k vrcholu. V jednom místě scházíme nechtě z obvyklé cesty a pokračujeme několik desítek výškových metrů lezeckým způsobem stěnou. Není sice náročná, ale nemáme žádné jištění a stěna je značně lámavá, jak trefně poznamenal jeden z nás, že je jako knihovna, vytáhneš (knížku) kámen ze stěny a zase ho vrátíš nazpět. Po dosažení vrcholu se rozhodujeme, že přelezeme celý rozlehlý kráter kolem dokola. Nebyl to asi moc dobrý nápad. Okraj kráteru je hodně rozsypaný a členitý. Stále scházíme dolů a opět stoupáme a sjíždíme suťovisky. Na několika místech jsou i zbytky nepříjemného ledu. Na jeho konci sestupujeme k autu a tím pro nás skončil i hlavní úkol expedice. Tři vrcholy byly zdolány a jen výstup na Popokatepetl nebyl realizován z pochopitelných důvodů.
Ve zbývajících dvou dnech navštívíme ještě Mexico City, především jeho zajímavé antropologické muzeum, kde jsou soustředěny a přehledně uspořádány všechny významné historické pamětihodnosti krajiny. Zde také ponáváme jak malý podíl z toho všeho, co je v Mexiku zajímavé, jsme mohli vidět na vlastní oči. Na hlavním náměstí města s prezidentským palácem a v jeho okolí jsou na historických budovách dobře patrny. následky různých zemětřesení a zejména toho tragického v roce 1985. Šikmá věž v Pise je možná nejnakloněnější, centrum Mexico City je však zaručeně místem s největší koncentrací šikmých a nakloněných věží a objektů na zeměkouli.
Poslední noc trávíme v táboře nad Mexico City z dosahu civilizace. Ráno balíme a odjíždíme na letiště, kde vykládáme bagáž. Martin s Ivanem jedou vrátit auto a vyzvednout zastavené letenky, což se jim k naší nemalé radosti daří. Utrácíme poslední pesos a pak už jen obvyklé formality jako je celní odbavení, nástup do letadla a nepříjemně dlouhý let do Evropy, do Prahy, domů, do …... Na letišti v Ruzyni na nás čekají známí a příbuzní. Máme radost, že jsme doma.
Na samý závěr nám dovolte poděkovat všem, kteří pomohli k uskutečnění a zdárnému průběhu výpravy a bez jejichž pomoci by tento výlet byl nerealizovatelný.
