Korzika

7.-22.6.1996   
Autor: Pavel Suchopárek 
 
Účastníci:
Petr Ribýz Rybář, Jarda Merha, Pavel Párek Suchopárek, Petra Suchopárková, Tonda Pultar, Radka Novotná, Zdeněk Pelcík Pelc, Šárka Fabíková, Honza Hrbáček, Roman Mony Maňásek a Lenka Ája Maňásková
 
7. 6. pátek
Klasickej předodjezdovej a odjezdovej blázinec. Uléháme až někde v Rakousích o půlnoci na odpočívadle. Romantika jako fík.
8.6. sobota
Utrpení pokračuje. Kroutíc se ve voze krájíme kilometr za kilometrem a navečír jsme téměř v La Spezii. Zastavujeme na odpočívadle a najednou co nevidíme! Kouří se nám z palubní desky. Paráda. Nakonec jsme vypátrali, že se tak děje jen při žhavení, a tak od této chvíle auto při každém rozjezdu roztlačujeme. Honza z toho moc dobrou náladu nemá. Není divu.
Pozdě v noci dojíždíme do přístavního města La Spezia a do časných ranních hodin se šťouráme v elektrice. Marně. Spát stejně není kde, celé město žije neskutečně bujarým nočním životem.
9.6. neděle
Časně ráno kupujeme lístky na trajekt a tlačíme auto k lodi. Přeprava na ostrov trvá asi 5 hodin. Docela se nudím. Všade svítí slunce, kam nesvítí, tam fučí ledový vítr a nitru lodi burácí motory. Spát se tu prostě nedá.
V Bastii vytlačujeme auto z lodi a co nejrychleji nabíráme směr Porto na západním pobřeží, kde se máme setkat s Maňáskama. Cestou jsme jak u vytržení, samé hory, skály a kaňony. V Portu se skutečně setkáváme s Monym a Ájou a jsme komplet. Holky rychle pospíchají na pláž a do moře. Cachtají se až do večera.
Přenocovat zajíždíme do opuštěného kempu opodál. Vůbec nechápeme, proč je opuštěn.
10.6. pondělí
Noc proběhla v klidu, separatisté nikde. Na dnešek máme naplánováno toulání mezi bizarními skalami Calanche. Zrána však jedeme kousek za Pianu, vesničku ležící asi 11 km od Porta, kde by se měl nalézat autoopravář. Něco tu je, ale vypadá to spíše jako šroťák. Obrovský dvůr obehnaný vysokou drátěnkou, uvnitř mraky vraků a v levém rohu plechová bouda. Ale skutečně jsme na správné adrese.
Po chvíli se vyvalil zavalitý chlapík středního věku v zamaštěných montreálkách a se zkoušečkou v ruce. Zanořil se pod kapotu, po chvíli vytáhl z kapsy třináctku klíč, něco dotáhl, do písku vyryl částku 50 franků a bylo hotovo. Tak takhle nějak si představuji machra. A hurá do skal. Až do večera bloudíme mezi obludnými skalními útvary rozedíráni do krve všadepřítomnými porosty macchiových keřů. Podvečír trávíme opět na pláži. Kluci si dali za úkol doplavat k děsně vzdálenému ostrůvku, a tak i činí. Připadá mi rozumnější se cachtat se zcela obnaženými dívkami.
11.6. úterý
Přejíždíme do Roccapiny na jihu ostrova. Poprvé a snad i naposledy platíme kemp. Opravdu se tu nedá po našem. Po snobském zakempování stoupáme na Lyon di Roccapina. Jedná se o mohutný skalní útvar připomínající odevšad ležícího lva s korunkou. Korunku tvoří trosky bývalé pevnůstky na hlavě lva.
Cesta je zpočátku dobrá, později horší a nakonec žádná. Celý vrchní úsek obnáší úmorné proplétání se křovinami a nekonečné hopsání po skalách. S vrcholu vychutnáváme nádherný západ slunce. Cesta za tmy dolů do kempu je skutečné peklo. Kdo nezažil, neuvěří.
12.6. středa
Již za tmy opět stoupáme nahoru ke skalám a celé dopoledne věnujeme focení bizarních skalních útvarů. Odpoledne pak trávíme ve vlnách kašlajíc na lezení. Až k večeru přemlouvám několik osob, balíme lana a valíme na Slona. Není na světě krásnějšího skalního útvaru. Stíháme však už jen jednu jedinou cestu a je tma. A protože vši krom mě, Péti a Honzy jsou této oblasti přesyceni, tak sbohem Roccapino.
Cestou ještě navštěvujeme nejmalebnější městečko ostrova - Bonifacio. Tady jsme neměli zastavovat, já to říkal! V každém prvním obchůdku totiž prodávají pouze korálky, perličky a carapatičky. Dostat odtud holky vyžaduje notnou dávku diplomacie, nezměrné úsilí a spousty peněz.
Konečně uháníme směr Bavella, kam však už dojet nestačíme, a tak uléháme na odpočívadle pár kiláků před Zonzou.
13.6. čtvrtek
Zonza je malebná horská víska ve výšce 778 m n. m. Kupujeme zde metrové neskladné pečivo a pohledy. Sedlem Bavella jen projíždíme a prudce naklesáváme až k mostu Polischellu. Zde u dubu zanecháváme vůz a vydáváme se na túru kaskádami řeky Polischellu. Proplouváme lagunami s křišťálově čistou vodou, sápeme se vodopády a kloužeme po stráních. Potkáváme zde spoustu Čechů. Všade je to stejný, tady, v Maroku, ve Venezuele, na Měsíci…
Tábor na příští dny zakládáme pod sedlem Bavella na místě, jež nám doporučil Jířa. Ideální flek, svítí sem slunce, je u vody a je ukryto v bezva džungli.
14.6. pátek
Za lezením do sedla je to docela štreka. Asi 10 km a 1700 m převýšení, proto jedeme nahoru stopem. Krásné lezení. Zpět se vracíme po svých.
15.6. sobota
Zase jenom to lezení.
16.6. neděle
Část osazenstva jede do sedla a já s Tondou a Ribýzem na minihoru Ementál. Cesta by měla mít asi 8 délek za 5. Je to o hodně lehčí a většinou se leze přes bizardy. Po dolezu se nám nad hlavami honí těžké mraky a po okolních kopcích práskají blesky. Urychleně odtud mizím. Kluci nikterak nechvátají, asi mají čas.
Už se šeří, když pan Pelcik konečně usnul. S Ribýzem berem kola a uháníme k nedalekému stavení, kde se nalézá nevyužité, totálně zrezlé jízdní kolo bez řetězu. Pracně ho dopravujeme do tábora, vyměňujeme ho za Pelcíkovo úrovní srovnatelný stroj, který pečlivě ukrýváme v houští a uléháme těšíce se na ráno.
17.6. pondělí
A je to tu. Pelcík se hrabe ze stanu a zjišťuje, že mu zrezlo kolo. Proklíná se, že stále opomíjel tu údržbu, ale je pozdě. Chlácholíme ho, že trh je již nasycen a ceny kol lezou dolů. Jinak nic k zaznamenání, zase celej den jenom lezeme.
18.6. úterý
V pohodě balíme a pokračujeme dál po úzké záplatované cestě až k silnici a po ní až do Corte - tajného hlavního města Korsiky. Celkem pohledné městečko. Naším dalším cílem je údolí Restonica, kde by mělo být také něco k ležení a lezení. Dorážíme tam poměrně brzy, a tak jdem hledat skály. Nachodili jsme něco přes 10 korsických kilometrů a nalezli několik orasínských kvaků.
19.6. středa
Celý dlouhý den lezeme, ostatně co nám zbývá. Jen Tonda nás opouští poměrně záhy se slovy "pro mne tu již nic není".
20.6. čtvrtek
Na dnešek je naplánován výstup na Monte Rotondo, druhou nejvyšší horu Korsiky. Krom Pelciců vyrážíme vši. Ti jdou lízt a Šárka si jde odbýt svou lezeckou premiéru. Jedeme vzhůru údolím a na odbočce k Rotondu zanecháváme vůz v naději, že se s ním ještě shledáme.
A stoupáme a stoupáme. Místy se nám naskýtají nádherná panoramata. Nejkrásnější je však jezero Oriente. V okolí jezera vznikají malá průtočná pidijezírka a meandrující potůčky obklopené zelenými bochníčky trávy. Kouzelné a neobyčejné trávy. Trávy sestřižené přesně na výšku 5,2 cm. Nejkrásnější travní koberec na světě. A v tom všem poházené mohutné bloky kamenů střežících toto malé království krásy v lůně hor. Přímo nad jezerem se tyčí zasněžený masív Monte Rotonda
Svačíme tu a pomalu krystalizuje útočné družstvo ve složení Ribýz, Jarda, Péťa a já. Omluvit z neúčasti na výstupu k vrcholu lze pouze Raduši, jež má pochroumaná záda. Ostatní jsou prostě líní. Ribýz se utrhl a stoupá napřed. Čeká na nás až před závěrečným stoupáním. Nelze odtud stoupat přímo k vrcholu, neboť zde leží tvrdý firn o slušném sklonu. Jdeme kuloárem trochu vpravo, kde je sníh měkčí a poté po exponovaném hřebínku na vrchol.
Na vrcholu samotném stojí útulná prostorná útulna. Ribýz si tu vylomil na památku přední zub. Na zpáteční cestě svlažujeme údy v Orientu. Sestup je jako vždy nekonečný.
21.6. pátek
Odjezd. Před polednem již opouštíme zamračené břehy Korsiky a rozbouřené moře mlátí naší kocábkou ze strany na stranu. Je nám nevolno, ale nevíme, zda z hladu či se ozývá mořská nemoc. Nemáme už vůbec nic k jídlu a mlsně pozorujeme zámožné cizince tláskající se nemožnými laskominami. Kolem sedmé opouštíme trajekt. Celníci se diví, že nás je 11 v autě. Nevím proč. Honza se pak překonává a valí celou noc, ač ve tmě jezdí ukrutně nerad. Máme strašlivý hlad. Ribýz už tři dny jí jen rejži s marmeládou a Jarda brkaši s rybičkama. Já raději nejím vůbec. Ještě že jedem rovnou na Lestkov Kamče a Davidovi na svatbu.
To vám byla žra… loci jsou dravé ryby.