Finale Ligure

26.7.-4.8.1996

Autor: Milan Svinařík

Letošní rok je počasí naštvaný hlavně na nás lezce. Abychom si užili trochu toho zlatého slunce, vyrazili jsme na zaslouženou dovolenou do Itálie. Luďa, Háša, Míla, Leoš, Kopejtko a já se ocitáme ve vyhlášené lezecké oblasti v Arcu na severu Itálie. Jen co vystrčíme nos z auta, začíná pršet. Jedeme do Nága, kde ve slabé chvilce dávám jednu jedinou cestu v této oblasti "Little Crack 5" a pak vyrážíme dál na jih. Míříme do Finale až k moři. Tam musí být pěkně. A taky že jo. Čím jižněji, tím více slunce se na nás směje a tím menší je nervozita v posádce. Uprostřed tmavé noci jsme našli kemp se vším všudy (umývárka, WC, elektrika) a ke všemu grátis. Navíc přímo ve skalní oblasti Monte Cuco. Není divu, že celou dobu se to tam hemžilo lidmi. Od ostřílených táborníků schopných přežít kde co (my,) až po individua neschopná sežrat špagety lžící (mladí Němci s červeným fárem). Kuriozitou byla sprcha situovaná na venkovním prostředí v rohu parkoviště. Vypadalo to při hygieně tak trochu exhibicionisticky, ale po prvních nesmělých okamžicích jsme si rychle zvykli okukovat naše západní kolegyně. Poznatkem bylo, že vypadají stejně jako naše holky až na to, že jim není rozumět. Jak hodnotí nás, to nevím. Ani nechci vědět. Takže zpět k počasí. Je vedro. Bílá skála odráží sluneční paprsky takovou intenzitou, že se na ní nedá koukat. Doslova vbíháme do prvních cest (kolem 6 UIAA) a po pár metrech jsme jedna velká kapka potu. Většinou lezu s Leošem. Kopejtko trápí Luďka. Nýtů je všude tolik, že ani nevím, jestli jsem nepozorovaně nepřešel do jiné cesty. Po první noci je Luďa mimo hru. Rozřízl si nohu. Takže bude místo lezení jezdit s holkama na kolech. Brzo jsme si našli nový rytmus dne. Kolem 8.00 rychle do skal, 12.30 rychle k moři, 18.00 rychle do skal. Mezitím se odbývaly životně nezbytné zbytečnosti, jako např. jídlo. Lezeme pouze v oblasti Monte Cuco. Všechny cesty jsou většinou ve velkých kapsách, ale v převisu. Takže naše holky mají převážně smůlu. Pomaličku nás pouští cesty 6+, 7-, některé dokonce i stylem OS. Pouze černá ovce Kopejtko leze jako šílenec cesty až 8+ těžké. Sem tam za ním něco vyvlajem. Perlou oblasti jsou několikadélkové cesty na všech masívech. Tak se stalo, že já a Leoš lezeme 200 m vysokou stěnu Bric Pianarella cestou Grimonet 7-. Ráno v 6.00 ještě za šera cvaká Leoš první expresku a v tu samou chvíli zní zvon z nedaleké vesnice. Že by nám zvonila hrana? Kdepak! Dopoledne v 9.50 máme stěnu za sebou i s jejími žlutými převisy. Celou cestu byly osazeny nýty po rozumných vzdálenostech. Moc krásný lezecký zážitek, nejhezčí z celé oblasti. Odpolední potápění v moři, jízda po okolí na horském kole a oddechové lezení v zapadajícím slunci s holkama vytvořilo idylu sportovního ráje. Nicméně vše má svůj konec. Takže když slunce zašlo za mraky, nám akorát došly peníze a skončila dovolená.
Celkem shrnuto, vylezli jsme 32 lanových délek průměrně šestkového lezení. Na to, že se dá lézt kvůli vedru jen pár hodin denně, nám to přijde docela slušný. Bude-li příště, pak skouknem útesy u moře.