Vysoké Tatry

srpen 1995

Autor: LeToš Dvořáček

Jakožto čerstvý nováček horolezeckého sportu, s velkou touhou po lezeckých zážitcích z hor, jsem dychtil po svém křtu v „našich“ velehorách – Vysokých Tatrách. Metodická práce klubu se v tomto meziobdobí zúžila na jarní chytání gumy v Perštejně, a tak o možnosti nějakého hromadnějšího výjezdu nemohla být ani řeč. Dohodli jsme se proto s dalším začátečníkem Tondou Pultarem, přibalili svoje drahé polovičky (já Mílu, Tonda Radku) a v půli srpna vyjeli na východ. Vzhledem k doporučovanému výbornému zázemí to protentokráte vyhrála Brnčála. Tondovi byla magnetem blízkost severních stěn Kežmaráků, kde toužil něco hodnotného vylézt. Mně zněla v uších Mekyho slova o úměrnosti cílů a jména klasických tatranských prvovýstupců (Motyka, Stanislawski, Orlowski...).

Po bezproblémové jízdě nastává problémová vynáška. Tolik zbytečností, jako tenkrát, jsem snad už nikdy do hor netáhl. Zřejmě dílem vlastní nezkušenosti, ale rozhodně pod vlivem Tondy, alias Antónia Pultária Baltazara (zakladatele Pulturistiky – viz. Baltazar Cup). Ve svém tehdejším postojik výbavě a vybavenosti jsem nebyl mnoho vzdálen přístupu Atoma, který ještě nedávno řešil dilemata typu: „Mám si na pokus o přechod hlavního hřebene Vysokých Tater (léto 2001) vzít 8 nebo 10 párů ponožek?“ A těch skob, co jsme vynesli, zatloukli, vytloukli a zase odnesli, byla pěkná hromádka. Tedy skobování jsem si vybral taky na několik let dopředu. Nicméně vše má svůj konec, což platí i o vynáškách, a tak se naše kompletní skupinka po „krátkém“ pochoďáčku ocitá v Zelené dolině, obklopena spoustou kosovky a majestátnými štíty.

Jako první túra byla vybrána vyzývající Jastrabia veža. Její JV se nám zdála úměrná našim možnostem. Po přivyknutí si na tatranskou žulu a doladění dorozumívacích signálů se jednalo o pěkné, exponované lezení. Zvláště když jsme se podezřele přiblížili Pochylého plotně s okolními převisy (zřejmě vyzkoušení pravidla nábližky). Avšak túru jsme po zkorigování směru přeci jenom zdárně zakončili na chatě.

Dalšího dne jsme vyrazili s Mílou na naši první společnou horskou túru JZ stěnou na Kozí štít. Opravdu vděčná záležitost. Už jsem si připadal jako zkušený horský vlk. Znáte to – příjemné léto, stabilní počasí, skvělá panoramata, spousta času, jasná linie cesty, pohodový parťák – co víc si přát?

Následujícího dne vyrážíme opět s Tondou do ščány. Přiblížili jsme se sice Kežmaráku, ale nejít do vlastní severní stěny se mi přesvědčit svého parťáka podařilo. Skončili jsme vlevo na Kežmarské kope a cosi (??) tam celý den lezli (pravděpodobně se ve spoustě úsecích jednalo o prvovýstup – určitě si to někdy dejte!).

Po odpočinkovém dnu, stráveném boulderováním na šutru u plesa (v té době ještě bez železa), koupáním v plese (psst, TANAP nikdy nespí!) a baštěním čučorietok (tenkrát opravdu narostly), jsme zmobilizovali síly k poslední cestě zájezdu. Vybrali jsme si levé vhloubení na Čierný štít, což byla opravdová horská túra včetně dlouhého nástupu a sestupu. Mezi tím se jednalo o pěkné lezení, které lze pouze vřele doporučit.

Naše první Vysoké Tatry se v zásadě vydařily na výbornou!