Poslední slanění na Kozelce

20.-22.10.1995

Autor: Milan Svinařík

Je pátek ráno a já mám dovolenou. Tranzitem vyrážíme s Chosém, Leošem, Mílou, Vlaďkou a Pelcíkem směr Plzeň. Musíme sehnat Oldu Kohouta, který má na starosti klíče od chaty HO TJ Potraviny na Kozelce, kde se chystáme uspořádat Poslední slanění. Celkem bez problémů jsme ho vypátrali, a tak po předání klíčů, obědě v oblíbeném SS-grilu a nákupu pitiva u Dionýsa vyrážíme na Kozelku.

Kolem poledne jsme zprovoznili chatu a pak jdeme konečně taky něco polézt. Je celkem přívětivé podzimní počasí a my se rozhodujeme pro Břečťanovou věž. Tato věž je z jedné strany skutečně porostlá břečťanem, takže název opravdu vystihuje realitu. Chosé coby znalec nám doporučuje jedlé cesty na tuto skalní raritu. Já jsem si na rozlezení vytáhnul "Vyhlídkovou cestu VI", kde pod prvním kruhem a také nad druhým jsem byl lehce kyselej. Leoš se pro změnu pochlapil v cestě "Sluneční VI", kde vrcholový balkón zdolal speciální technikou - plížením. Na závěr dne jsem si vytáhnul rajbáskovou lahůdku "Podzimní cesta V-VI". No a pak jsem si lezecký den zkazil neúspěšným pokusem o přelezení "Přímé varianty VII", kterou vyvedl Chosé. Leoš to za ním přelezl na hranici pádu, Vlaďka to alespoň odvlála a já jsem si na tom neškrtnul. Že jsem se na to nevybodnul!

Vracíme se zpět na chatu. Začínají se sjíždět lidi a chata začíná pomalu ožívat. Postupně dorazil Luďa s Vichřicemi, doktoři+doktorky, Kopejdovci, Párkové. U malého krbu se nenápadně rozjíždí pařba. Petr Suchopárek hraje na kontrabas, já na kytaru a ostatní pijou víno a provozují kytarořev. Koštůr a Kozel jsou ohledně opice daleko před ostatníma. Kozel si ustlal jako první, a to mezi sklenice a flašky na stole a rozlil, co mohl. Koštůr zase hučí do Jiřiny, ale ta na něj nereflektuje. Zato reflektuje na mě, a tak Chosé si mě dobírá hláškou: "S Jiřinou pod jednou peřinou". Jenže my máme spacáky, do kterých jsme se nasoukali něco po půlnoci.

Ráno je klasické - kruté opilcovo. Všichni už jsou nikoliv v Mexiku, ale ve skalách, zatímco Kozel a já teprve vytíráme ospalky z koutků očí. Jako snídani si naléváme houbu do půlitru a jdeme do skal zkontrolovat frmol. Lidi z nás nechápou. Popíjíme a kocháme se, jak človíčkové popolézají v okolí Doubravické stěny. Ohromuje mě Beryho gigantické tělo spojené se skálou skrze miniaturní lezečky. Neodolal jsem a jednu čtyřku jsem si na klasiku vylezl i slanil. Když už je to slanění, že? Hromadně se vracíme na chatu. Lidí přibývá geometrickou řadou. Na otočku se zastavila skouknout horolezeckej mumraj Lucka z Plzně s nějakou svojí kámoškou. To je dobře, holek není nikdy dost. Zábavu rozjel do varu Pepa Macík, který vyhrotil úkoly ve hře z "Opice do opice" do extrému. Matně si vzpomínám, že se mlátil do hlavy polínkem takovou silou, že to bylo slyšet až do vedlejší místnosti. Krom toho se dřepovalo, tancovalo na stole, běhalo po chalupě a spousta dalších zajímavých úkolů. Na závěr večera provozujeme s Macíkem kytarořev a máme z toho dobrý pocit. Jak ostatní, to netušíme. Poté se přesouváme do vedlejší malé místnosti, kde pařba pokračuje v neztenčené síle. K malému krbu se narvalo 40 lidí, 2 kytary a 1 kontrabas a navíc lidi tancují. Přeplněné metro je slabým odvárkem oproti tomuto doupěti. Hustota obyvatelstva této místnosti vzrostla natolik, že hrozí zničení (komprese) kytary, a tak se vytrácím do peřin. Vlastně do spacáku. Až ráno jsem zjistil, že jsem si omylem vzal Vlaďky spacák a ona chudinka v noci hledala ten svůj a nakonec spala bez něj.

Ranní probuzení připomíná apokalypsu. Všude bordel a téměř všichni se zdejchli, aby nemuseli uklízet, a tak pracovní četa složená z Vichřic a zdravého jádra dává chatu postupně do pořádku. Nařezali jsme dřevo, umyli nádobí, zametli, vytřeli a po hodinové výměně píchlého kola jsme odjeli do lůna civilizace. Cestou jsme si udělali radost obědem na Rabštejně. Pak jsme se ještě courli kolem hradu a se západem slunce jsme pak vyrazili domů vydýchat slušně propařený víkend.