Frankenjura 

6.-10.9.1995

Autor: Pavel Suchopárek

Účastníci:
Martin Koštůr, Roman Mony Maňásek, Lenka Ája Maňásková, Petra Černá, Pavel Suchopárek

Středa:

Všechno v pohodě. První problémy se vyskytují až na německé celnici. Celník je vskutku zvídavý a snaživý, ale přesto mu uniklo, že Martin přejíždí čáru na pas svého tříletého synka Adama. Ta podoba! Když tuto skutečnost Martin již na německém území zjišťuje, polil ho studený pot a nervózně převrátil auto vzhůru kolama. Naštěstí po delší chvíli nalézá i svůj cestovní doklad a uháníme dál.

Zastavujeme až v jedenáct u skal v oblasti Weissenstein. Skála je zde dostatečně převislá, a tak zůstáváme. Ne snad, že bychom byli tak nadupaní, ale protože prší.

Čtvrtek:

Krásný slunečný den začínáme morbidní žranicí trvající přes dvě hodiny. Poté lezeme až do odpoledních hodin, přičemž počet lezců se za tu chvíli zpatnácteronásobil. Nedostává se cest, tak nasedáme do vozu a fičíme do oblasti Kleine Wacht, jež vypadá poněkud klidněji. Parkujeme ve vsi a stoupáme ke skalám, jež spíše jen tušíme v hustém lesním porostu. Skutečně skaliska zanedlouho objevujeme. Je tu nádherný výhled do kraje, ohniště, a tak zůstáváme. Až do nočních hodin visíme ve stěnách a vychutnáváme ten klid.

Pátek:

Prší. Balíme a v nevalné náladě se přesouváme do oblasti Ittlinger Wand. Jedná se o dvě nevelké skály s malým výběrem cest, ale bezva převisem do deště. Líbí se tu pouze mně.

Přestože se honí po obloze těžké olověné mraky, nastupuji do cesty R4 za 6-. Nářez. Dolézám již za deště a jistím Martina. Dole pod stěnou pobíhají dvě igelitové postavy dívčího vzezření a Mony spí pod převisem. Martin ještě vyvádí jednu cestu, ve které ho napadlo hejno vos, tak se raději přesouváme pod Monyho převis.Večer klábosíme u ohně o nadpřirozených nesmyslech.

Noc je děsivá. Martin spí zahrabán v listí, my spárovaní ve stanech. Leje jako z konve a lesem se valí chuchvalce mlhy, když tu noční ticho prořízl děsivý řev. Krev nám tuhne v žilách, vždyť Martin je venku!

A zacinkalo už jen víčko od ešusu…. Všichni očekáváme již jen smrtelný výkřik Martinův.

A opět jen řev neznámého lesního tvora přímo v táboře a šustění listí.

Po delší chvíli se ozývá Martinovo "kššc, jedeš potvoro!"

V ten moment je nám jasné, že tvor je rozhodně menší než my, že Martinovi již nehrozí bezprostřední nebezpečí a vydáváme se mu na pomoc. Onen nezvaný host byla sova.

Sobota:

Ráno přesun na Rothelfels. Jedná se o nejrozsáhlejší oblast, jíž jsme dosud navštívili. I přístup je nejdelší. Lezení je sic dvoudélkové, ale nic moc. Samé rostlinstvo, bujné stromoví, volné kamení a hafo lidí. Přesto boucháme až do večera. Za zmínku stojí snad jen cesta Kokolores za 6- a Zinnerwand za 5. Spaní je nádherné nahoře na skále.

Neděle:

Dopoledne ještě trochu lezeme, ale neskutečný počet německy hovořících občanů a strach z pozvolného poněmčení nás nutí sbalit vercajk a uniknout zpět do rodných Čech.