Frankenjura

6.-10.9.1995

Autor: Martin Koštůr

Tak tedy do Jury na vápno - no dobře. Předběžně se dohadujeme na cca sedmi lidech a dvou autech. Po několika planých poplaších, spálených počítačových sítích a odebraných technických osvědčeních, vyrážíme s Pavlem 6. září na sraz do Plzně s ostatními. Pavel ještě celý bílý od malování a já notně ztahaný ze služby, nakládáme kolem 19.30 zbytek - tedy Áju s Monym a Péťu a již kompletní vyrážíme k Chebu na hranice. Poslední hospodské jídlo a už z nás příliš zvídavý německý celník páčí, co jsme zač, kam jedeme a co tam budeme vlastně dělat. Moc to nechápe (při mé znalosti němčiny se mu ani nedivím) a asi proto mu uniká, že se snažím omylem vycestovat na pas svého tříletého synka Adama. S otázkou Kinder im Auto?, na kterou horlivě přikyvuji (protože netuším, že vlastním i svůj pas) nás v klidu propouští na německé území. Na první zastávku Weissenstein dojíždíme bez zakufrování kolem půlnoci a ukládáme se k spánku pod úctyhodný převis.

Ráno je jak vymalovaný, nikomu se z vyhřátého spacáku nechce, ale za chvíli převládnou základní pudy a všichni vehementně ukájíme hlad z našich přebujelých zásob a už nás svrbí ruce na lezbu. Nejprve opatrně - půjde to - a každý lezeme kolem 5 - 6 cest obtížnosti od 5 do 6+. Potom ještě převísek nakonec, máme toho dost. Obědváme a obdivujeme místní borce na Střeše světa 8-/9 (asi to má natrénovaný) a přejíždíme na Kleine Wacht. Zde každý dáváme opět 3 cesty a díky změně počasí stavíme stany a vaříme vydatnou večeři.

A je po sluníčku, střídavě prší, a tak během dopoledne pomalu dorážíme na Ittlinger Wand, kde na vlhkém vápenci nabuzeni včerejškem zkoušíme jednu 7-. Bohužel podmínky dělají své, Párek leze ONKN (od nýtu k nýtu) a já za ním vlaju jako pytel. Chuť si spravím na 5+ kolem vosího hnízda, kterou dolézáme za deště. Honem pod převis, rozděláváme oheň, dvojice staví stany a já bivakuji. V noci mne okusuje veverka, poté nadávkami a házením klacků hrdinně zaháním vlezlého sýčka.

Třetí den se příliš neliší od druhého - střídavě oblačno. Balíme a padá rozhodnutí přejet do Rothelfels, poměrně rozsáhlé oblasti, která slibuje množství cest naší obtížnosti (tedy do 6). Po cestě se věnujeme kultuře a obdivujeme malebný hrádek a kolem 16-té hodiny dorážíme na místo, které plně splňuje naše očekávání. Po nezbytném průzkumu již za chvilku funím v 5+ žábku a po další 5 se dorážím za Pavlem. Mám toho tak akorát a ostatní na tom nejsou jinak. Den se nám odměňuje luxusním bivakem na vrcholové plošně s ohništěm a lavičkami. I počasí se umoudřilo, a tak idylku vkusně dokreslují poslední lahváče a dřevorubecká večeře z pronikavě se tenčících zásob.

Poslední den opět slunce, tahá nás ze spacáků a po snídani vábí na stěny. S právem první volby (jsme tu prakticky sami) lezeme to nejhezčí, co tu je. Po třech cestách jsme všichni tak akorát a rozhodujeme se pro návrat. Ještě koupel v potůčku, aby nás na hranicích poznali a už si to favťák mastí na Pomezí. Zde ještě zkousnout hodinovou frontu (přivítání nic moc) a už večeře v první české hospodě. Tak ahoj a zase někdy příště, loučíme se v Plzni a v duchu plánujeme další akci.