Grande salto na Matterhornu 

únor, březen 1995

Autor: Milan Svinařík

Zima jak sviňa, počasí špatné. Tak by charakterizoval vývoj počasí na přelomu února a března roku 1995 sám malý velký Dobeš. Coby lezečtí partneři jsme byli s Leošem vlastně novomanželé. Jako svatební cestu jsme si vybrali zimní Matterhorn. Vlastně jsem ji vybral já. Leoš teprve pronikal do tajů horolezectví a věřil v mé zkušenosti. Že jsem krapet přestřelil, jsme poznali o pár dnů později.

Tak jsme jednoho slunného dopoledne vyrazili z chaty Hörnli prošlápnout stopu na hřeben. Celkem netakticky jsme vyšli pozdě, na rozdíl od Kosti s Milanem, a tak se nám sníh lepí na mačky, boříme se místy až nad kolena a vůbec je to vopruz. Ještěže slunko šajní, aspoň se opálíme. První práh jsme zdolali po fixech a v levém úbočí hřebenu šlapeme až téměř do kuloáru, nad kterým se hřeben prudce zdvihá. Od kuloáru nás dělí pár desítek metrů a my volíme cestu spodem. Traverzujeme podél zasněžených ploten. Pod nohama sleduji úpatí ledovce. Vede k němu pěknej tobogán přes zasněžené skalní ostruhy a prahy. Odhaduji tak 300m s proměnným sklonem do 60°. Nechtěl bych to sfrčet. Kdo někdy lezl v mačkách, tak ví, jakej je to pakec i na choďáku. My však sólo traverzujem po skále, kde to může být i klidně za II. Navíc Leoš nese bágl a ne lehkej. Takže vážíme každý krok. Postupuji první a hledám cestu. Téměř na konci traverzu, nadosah kuloáru, jsem vstoupil na 60° firnovou desku a vehementně do ní nohama vykopávám stupy a naviguji Leoše, jenž je těsně v závěsu. Zrovna když se chystal sestoupit ze skalního stupně na firnovou desku, říkám mu: "Dej bacha, je to tu ňáký blbý." Jen jsem to dořekl, už jsem frčel dolů. Deska se mi celá rozjela pod nohama. Sedím jak idiot na prdeli, frčím do údolí a snažím se zabrzdit kladivocepínem. První metry jsem brzdil tloukem, což popravdě nebylo moc efektivní, došlo mi to a rychle přehazuji cepín na druhou stranu. Bohužel sníh je rozbředlý a hrot nemá šanci. Navíc už mám vysokou rychlost. Hlavou mi prolétla myšlenka, že si nesmím cvrknout mačkama. Jenže to už jsem nohama najel přímo na balvan na hraně menšího prahu a jsem katapultován do vzduchu. Hlavou mi v tu chvíli problesklo, hlavně se nenapíchnout na cepín. Tak jsem ho instinktivně přitisknul naplocho na hruď, zatímco jsem efektním saltem letěl přes práh. Úžasné štěstí bylo, že v dopadu byla velmi hluboká závěj a salto vyšlo právě na jednu otočku. Takže jsem do ní vletěl po nohou jak do peřiny. Ještě kus jsem jel, ale rozpaženýma rukama ve sněhové peřině jsem snadno zastavil. Vyhrabal jsem se ze sněhu a zjišťuji, že sníh mám úplně všude. Nejhorší je ten v nose a za krkem. Dokonce i zevnitř v brýlých. Nic mi není a připadá mi to komické, ale rázem procitám. Jsem víc jak po pás v rozbředlém sněhu v silně lavinézním svahu. Leoš je asi 20m nade mnou ve stejné pozici, v jaké jsem ho opustil. Já jsem přímo v jeho jízdní dráze. Když vidím 24 hrotů jeho maček, jak se mi šklebí do ksichtu, volám na něj, ať se nehejbe a upaluji šikmo vzhůru k začátku osudného traverzu. V hlubokém sněhu nejsem příliš rychlý a je div, že to Leoš vydržel. Nějak se nám potom povedlo navázat a traverz zafixovat. No, a pak jsme to šli vydejchat na chatu.

Leoš říkal, že když mě viděl frčet dolů, že si myslel, že mu chci ukázat něco nového, co ještě nezná. Teprve na chatě mi došlo, jaké pekelné štěstí jsem měl. Mohl jsem navždy bivakovat v ledovcové trhlině na úpatí východní stěny. Squadra mých strážných andělů si otřela zpocená čela. Ještě je třeba poznamenat, že mě pád dost psychicky nalomil, a tak jsme se Leošem tohoto roku na vrchol nedostali.

Kokotyho traverz pak sehrál ještě jednu důležitou roli při sestupu Mekyho a Ferryho, jenž vyčerpaní po útoku na severní stěnu ve sněhové bouři utrpěli hodně omrzlin a přišli o hodně matroše. Ale to už je jiná historie.