Štěpán

Štěpán Havelka

• narozen 1948
• bydlící v Kadani se svou ženou Alenou, má dvě dospělé děti Lukáše a Lucku
• důchodce, dříve pracující jako údržbář elektro zařízení na šachtě
• členem Horoklubu Chomutov od 1980 do 2006

Dne 4. 4. 2011 se mi po delší době uhánění podařilo zastihnout Štěpána v kadaňské restauraci U věžičky. Štěpán je milovníkem Saských pískovců a jeho fyzické kondici by mohli závidět podstatně mladší lezci.

Přibliž nám tvé začátky?!

Začal jsem poměrně pozdě v 28 letech a neměl jsem žádnou sportovní průpravu, jen jsem měl rád sjezdování na lyžích. Prvním spolulezcem byl brácha od mé ženy Milan Bláha, jehož kluci v současnosti tvoří Extrem boulderteam. Ze začátku jsme po víkendech popolézali po skalkách v Prunéřově naproti Hasištejnu na Kokrháči. Občas jsme si zajeli na Bořeň. Dokonce jsme byli lezecky i v Tatrách, kde jsme lezli nějaký čtyřky a pětky, různý lávky na Lomničák, nějaký Puškášoviny od Skalnatého plesa. Asi po roce se o nás dověděl šéf horolezeckého oddílu v Chomutově Zdenda Doskočil, který nás pozval do klubu a říkal nám, že v létě se nejezdí na Bořeň, ale na písek. Šachta pořádala zadarmo ozdravné výlety do Českého ráje a tam nám Zdenda tahal první sedmy. Já byl z toho hotový, on v klidu seděl u kruhu, kouřil cigáro a dobíral nás. S oddílem jsme potom v Tatrách lezli krásný cesty např. na Batyzák (Batizovský štít), na Železnou věž, nejhodnotnější cesta byla Hokejka na Lomničák.

Ze začátku jsme používali prsák sešněrovaný provázkem asi pět pramenů z jedenáctky lana, později jsme používali i sedák. Ze začátku ani nevím, jaký jsme měli boty, později bačkůrky a kopačky. Dobrý lano bylo k mání nylonový od dederonů z Německa.

Tenkrát se nic neučilo, něco sis přečetl, jak se jistí, dobírá, dělá štand, všechno je to logický, nikdo nemusel nic říkat. Slaňovací osmu jsme dostali od nějakých kluků, ale do tý doby se slaňovalo na Dülfera. Například na Hasištějně jsme se učili skobovat.

Lezli jste tehdy technicky?

Lezli jsme vždy volně, protože těžký cesty jsme nelezli a nepotřebovali jsme žebříčky.

Snažil jsi se úroveň svého lezení dotáhnout na vysokou úroveň?

Ne, byla to pro mě jen zábava pro vyplnění volného času. V lezení jsem neměl ambice, jen jsem chtěl lézt víc a víc. Sice tehdy nebylo tolik dobrých mlaďochů, ale mě to jen bavilo a baví do dneška. Kluci až na Zdendu, který byl ložený pískař, spíš jezdili do hor, ale mě chytly písky. Koupil jsem si nový německý průvodce a vše plánoval.

Jaký pískařský oblasti jste navštěvovali?

Do roku 1984 jsem jezdil na písek do Tisé, Rájce a Ostrova. Pak jsem si udělal úraz. Pomalu jsme se zlepšovali a já začal tahat šestky, pak sedmy a najednou šly i VIIb. Jednou jsme byli na Ústecký věži, v tu dobu jsme měli také s rodinou naplánovanou dovolenou u moře. Vylezl jsem jedno sedmbéčko, říkám si, že to jde dobře, tak hned zkusím druhý, na tý samý věži, ze severu kde je šikmá spára a na konci kruh. Nikdy jsem neuměl lézt do kopce, víc mi seděly krachličky a lištičky ve stěně. Dal jsem tam jen jednu špatnou smyčku a nějak to psychicky nezvládl, zapádloval ke kruhu, kterého se dotkl jen ukazováčkem, a pak spadl 6 nebo 7 metrů. Zlomil jsem si kompresně páteř dva obratle dole a patu. Švára a nějací kluci nařezali klacky, na kterých mě odnesli, a pak odvezli do Ústí. Měl jsem štěstí na výborného doktora Kačera, který měl tenkrát na starost českou hokejovou reprezentaci. Říkal, že za 5 měsíců polezu, stalo se mi to v červenci a v říjnu jsem už v Perštejně popolézal. Na mě to nic nezanechalo, ale Milan od té doby přestal lézt.

Takže pak jsi změnil oblasti?

Od té doby jsem začal jezdit na písek hlavně do Německa do Saska. Koupil jsem si tři kompletní průvodce Saska a v roce 1985 jsem poprvé zajel se ženou do Rathenu. U nás byla neurčitá klasifikace, končilo to VIIb a VIIc a nevěděl jsi, do čeho lezeš. Musel jsi furt koukat, kdo tu cestu dělal a v jakém roce. U nás to stále není ono a kdo dobře neumí víc, musí se mít na pozoru. V Německu ta klasifikace sedí daleko lépe a tenkrát už byla Arnoldem otevřená nahoru. V Bielatalu jsem to bral od začátku VIIa s hvězdičkami a za nějakou dobu jsem se tam naučil hledat. Nejtěžší je najít cestu. Sedm let jsem jezdil jen do Bielatalu, bral jsem sebou Bohouše Dvořáka, občas Jirku Kopeckého a Miloše Hlízu. Já měl průvodce, já si určoval, co budeme lézt a musel jsem si to taky najít. I když jsem stále lezl na prvním, tak se moje výkonnost nijak nezlepšovala, moje psychická hranice byla na VIIb. Až později se synem Lukášem jsem se vylezl. Jeho to bavilo tak do dvanácti let, pak utnul a v patnácti se mu to začalo zase líbit, v 17-ti letech lezl líp jak já. S ním jsem se zlepšil a potom i s jinými kamarády až na VIIIa.

Jaká cesta byla pro tebe mezníkem?

To byla moje první osma Talweg na Hölenhunda. Už jsem na tu cestu dlouho koukal a jednou jsme tam přijeli celá grupa. Jeden to vytáhl a ostatní lezli za ním. Stál jsem pod nástupem a přemýšlel, jestli se zapojit do kombajnu nebo jít sám. Kluci na mě křičeli, ať už do toho vlezu. Tak jsem to udělal a vylezl na ostrým konci. O téhle cestě je v průvodci celá stránka. Vždycky se chlubím s jednou historkou. Jednou do Bielatalu přijeli Doskočil a Zástěra, kteří byli rozlezení z týdenního soustředění na písku a těšili se, že si to vylezou. Z parkoviště jsem hnal pod nástup Talwegu, a když jsem je viděl, jak se připravují pod nástupem, tak jsem jim začal vyhrožovat, že jsou to blbouni, že se zabijou, protože tahle cesta je bonbonek a že nejdřív musí něco v týhle oblasti vylézt, aby si na tuhle cestu troufli. Tak jsem je rozleptal, že sbalili matroš a odešli. Dodnes mi to nemůžou zapomenout, protože se k tomu pravděpodobně už nikdy nedostali.

Jak náročné bylo dostat se za komunistů do Neměcka?

V létě jsme za totáče jezdili na písek jen oficiálně přes hranice, takže jsi musel projít každý víkend jebárnou, kdy jsi vyplňoval celní prohlášení a měl jsi strach, jestli jsi něco nezapomněl. Na dvoustranu jsi psal, jakou vezeš výbavu, hodinky, foťáky a jiné cenností, to ti zkontrolovali a musel jsi to přivézt zpátky.

Když už nebyli komunisti, tak jsme přecházeli do Bielathalu z Ostrova. Jednou nás hraničáři nachytali na věžích za hranicemi. Naštěstí byla s Oťákem jeho holka, tak s ní kluci německý pokecali a obešlo se to bez průseru.

Navštívil jsi nějaké zahraniční hory?

V roce 1989 jsme s oddílem navštívili Kavkaz. Mezi účastníky byl např. Meky (Václav Hajný), Jarda Zástěra, Pepa Dvořák, Oťák a jiní, celkem nás bylo asi 10. Tady jsem zjistil, že nejsem vysokohorský typ. Plán byl výstup na Ušbu (4710m) a Tetnuld (4974m), celkem jsme tady strávili tři neděle. Vylezl jsem do 4 tisíc metrů a bylo mi špatně, tady se o mě staral Jarda Zástěra, sešel jsem do 3,5 tisíc, naordinoval mi acylpyrin, polévku a to mi udělalo dobře. Pak se změnilo počasí a museli jsme sestoupit. Pak jsme vyrazili na Tetnuld, jde o pochoďák, i když v některých částech docela strmý a vystoupili jsme tam nekonečným hřebenem. Trvalo nám 18 hod. dojít ze základního tábora na vrchol a zpět bylo, to docela úmorný. Na vrchol jsme vyběhli všichni, s Mekym jsme tam byli jako první, ale zpátky mě zase táhli jako kačera.  

Nějak jsem se ani po dvou týdnech nedokázal aklimatizovat.

Došlo i k samovýrobě výstroje?

Samozřejmě, protože mám netypickou postavu, tak jsem si začal šít kalhoty, pak i spacák a péřové bundy. Šití mě naučila moje babka. Pak jsem šil i na kšeft hlavně péřové bundy. Ale v té době to dělalo hodně kluků, kteří byli šikovní. Každý dělal to, co mu šlo.  

Trénoval jsi nějak na hory?

Na Kavkaz jsem nijak netrénoval. Když jsem si v roce 1984 zlomil páteř, tak mi Meky nabídl, že bychom mohli dát v zimě v únoru 1985 Roháče. Já jsem mu na to kývl. V říjnu jsem ještě nechodil do práce, tak jsem si šil spacáček. Říkal jsem si, ty vole, tam bude zima, tak jsem pořád do spacáku cpal peří, až jsem z něho udělal pověstný michelin. Bylo v něm dvě a půl kila peří. Když jsem dorazil na nádraží, tak jsem měl batoh plný spacáku a jinak trochu jídla. Meky se divil, co tam mám. První den jsme vyrazili, ale já nebyl horal a Meky mě neupozornil, že když mrzne a fouká, musíš si zakrýt držku. Bylo -20°C a foukal vichr, i když jinak bylo počasí pěkný. Samozřejmě mi obličej omrzl, Meky v nějakým sedle nad Žiarskou chatou vyrobil takový poloviční iglů. On měl všechno na sobě ve spacáku, já byl jen v trenýrkách a bylo mi dobře. Ráno jsme zjistili, že mám celou držku omrzlou a zapíchli jsme to. Bylo jen -10°C a já měl pocit, že najednou fouká teplý vítr. Doma mě raději nepouštěli do práce, protože mi obličej zčernal. Když jsem přišel k doktorce, tak se mě ptala, jestli mě někdo polil kafem. Řekl jsem jí, že to jsou omrzliny. Ona si mě prohlížela jako exota, protože omrzliny ještě neviděla.

Další rok jsme to zkusili znovu s Mekym a Čárou (Karlem Šustrem). Za tři dny jsme jen s mačkami došli až na Kasperuv wierch. Měli jsme sebou stan Gemmu a jednou v noci přišel strašný vítr, tak jsme říkali při náporu větru, hele rychlík zleva. Takový rachot jsem nikdy neslyšel a Gemma se promáčkla tak, že jsme jí museli držet.

Zkoušel jsi i přechod Vysokých Tater?

Ne, to mi přišlo moc náročný. Jen jsme s tím koketovali v létě. Raději jsem měl zájezdy na Zbojandu, Brnčálu nebo Slezák. Jednou jsem lezl s Rikym (Stanislav Zeman), to byl chlap, co se chtěl zviditelnit. Naplánoval si těžký cesty a jednou jsem to odsral já. Že půjdeme na Stredohrot, kde v plotně byla spára, která se lezla jen po skobách. Bylo to dost náročný, protože jsem to nikdy nedělal. Na každý zdvih zatlouct skobu, postavit a znovu, bylo to jak u blbých. To byl asi můj nejtěžší výstup.

Zaujaly tě nějaké hory?

V Alpách se mi líbilo. Jezdil jsem hlavně do Švýcarska na kopce do 3000m. Jednalo se spíš o sportovnější cesty, dobře zajištěný. Mám tam vylezeno hodně cest do 6b. Nejvíc si ale cením cesty Another day in Paradise 7- na Piz Badile, jedná se o 18 délek rajbuňku v západní stěně. To jsme lezli se synem Lukášem.

Kolik vrcholů v Alpách jsi dosáhl?

Já nevím, mám hodně vylezených cest, které nekončily na vrcholu. Nikdy jsem nebyl na Mont Blancu ani Matterhornu a nikdy tam nebudu. Jsou to Václaváky, ke 60 lidí chčije a sere na jednom místě, kde nocujou, a pak jdou v tlupě nahoru. Radši si vylezu pěknou odjištěnou sportovní cestu, kde je málo lidí.

Jak si představuješ pěknou linii?

Já nad tím neuvažuju. Mám vybraných 15, 20 pěkných cest v Německu a ty objíždím každý rok. Nejsem vůbec silový, ale teď lezu za Martinem (Jech) furt silový. Nejoblíbenější je prostě Sasko, ale občas jedu do Ostrova nebo Tisé. Někdy jezdím do Nebeských stěn, který jsou dobrý v parným létě. Zkusil jsem i vyborhákovaný cesty v Labáku, je to paráda, ale o víkendu je tam na můj vkus moc lidí.

Můžeš prozradit tvé oblíbené spolulezce?

Nikoho nemůžu preferovat. Lezl jsem s hodně lidmi, kteří se mnou chtěli jet, např. s Bohoušem Dvořákem, to je dobrý týpek, s Oťákem (Ota Štejnar) jsem jezdil hodně let. Pak s Lukášem. Hodně jsem jezdil do Saska s Jířou (Jirka Šťastný). Rok jsem jezdil s Pavlem (Pavel Bohuňek), ale tomu už teď nestíhám. A teď Martin, ten je horší, jak Pavel. Pořád se cpe do vyšších klasifikací, které já už nezvládám. Já těm hajzlům říkám, že nemusí nic hledat, že jim naservíruju lahůdky, ale Martin mi řekne, že mi sere na lahůdky, že potřebuje cesty, kde se zmrtví a kde je obtížnost. To mi Pavel nikdy neřekl, ten si to přelezl, a pak si našel svoje. Další rok, když chtěl Pavel lézt VIIIb a výš, tak na to jsem už neměl. S Martinem je to teď stejné musí, si ty těžký slanit a vybrat shora. Uvidím, jak dlouho ho to bude bavit. Ale jinak mi to s ním plně vyhovuje.

Tak je pěkné, že předáváš zkušenosti mladším.

Já nic nepředávám, spíš se mi moje chování z dřívějška vrací :).

Jednou jsem v zimě nafasoval na Slezáku (Slezský dům) Kukačku, který byl o 10 let starší. Já si vymyslel 3-4kovou cestu na Gerlach. On byl na mě nasranej, že jsem málo jistil. Nakonec jsme zatměli a já chtěl pokračovat ve slaňování. On byl nekompromisní, že se zakopeme a přečkáme noc. Naštěstí kluci dole nedělali zmatky. Kukačka byl zkušený, a tak jsme vykopali  lavičku, na to hodili lano, on drkotal, já drkotal, ale přečkali jsme noc. Ani to nebylo tak hrozný. Teď jsem starý a také lezu s mladými. Také nekoukají na to, že to nezvládám, ale když mi to nejde, tak mi pomůžou nebo ty těžký rovnou vyberou ze shora. Já byl ale asi horší.    

Jak si udržuješ fyzičku?

Nijak zvlášť, jezdím hodně na kole a v zimě na běžkách, prostě, co se dá a co mě baví.

Hledal jsi v lezení romantiku?

Mě lezení vždycky bavilo a naplňovalo, v tom jsem tu romantiku taky viděl. Miluju hlavně dobrý pocit z vylezený cesty. Ten vertikální pohyb mi dělá strašnou radost, ještě jsem se toho nenabažil, proto to pořád dělám. Až na Zdenka Doskočila už to ostatní nedělají.

Setkáváte se ještě s tvými vrstevníky?

S nimi si můžu pokecat, ale já se vždycky chytím těch, co lezení pořád zajímá. Tím, že mě to baví, tak z toho beru energii. Naštěstí jsem na tom zdravotně celkem dobře. Samo mě štve, že už něco nevylezu na prvním, ale v zásadě mi to nevadí. Jen je to jiný pocit, na druhým nejsi tak pozorný a tolik si to neužiješ.

Vadí ti něco z etického hlediska?

Vadí mi maglajz na písku. V mých klasifikacích není na písku potřeba. Na vápně v teple je potřeba, ale na písku ne. Na Liliensteinu jsem viděl desítkovýho lezce bez mága, lezl a nepotřeboval ho.

U desítkových cest byli Němci, v jedný  měli natažený lano a trápili se. Pak jeden hošík, co si houpal dcerušku v síti, se zvedl, protáhl, na prdel si pověsil tři expresky a postavil  pod další desítku. Jen jsem si říkal, co jako?! Cvakl kruh, odtraverzoval vedle, kde si trochu odpočinul, aniž by si sedl v kruhu, vyklepal si a pokračoval. Mezi druhým a třetím kruhem byly fixní smyce, který vynechal. Cvakl třetí kruh, nadlezl na rampu a skočil kontrolovaně dolů. Vypadalo to jednoduše a my s Otou jsme si říkali, že ty desítky nejsou zas tak těžký. Pak ale nastoupil druhý a třetí a ti si to protrpěli a seděli u každého kruhu. Ten první tu cestu překráčel bez maglajzu, to byla vysoká škola saskýho lezení, a tenhle zážitek ve mně hodně zanechal.

Takový ty kecy, že se to nedá přelézt, tak samozřejmě nedá, ale to se musí počkat na vhodnou dobu. Překližkáři mají názor, že teď jsem tady a teď to polezu a musím to omáčovat. Musí na tu cestu jít, až když jsou optimální podmínky. Ale uvidíme, jak to Němcům dlouho vydrží.

Poslední tři roky se to v Sasku hodně změnilo. Němci nikdy nelezli na rybu a teď je to běžná věc. Asi před pěti leti jsem byl v Rathenu a na Hundovi v těžký cestě viselo lano a chlapci to nacvičovali ze spodu. Najednou vidím Arnolda se psem, jak k nim běží, seřval je a strhl jim lano. Ale teď by se ulítal, protože se to stává běžnou záležitostí.

Měl jsi nějaké vzory v lezení?

Samozřejmě mě fascinovali kluci, dobří lezci, se kterými jsem lezl. Mým vzorem byl a je bezvadný chlap a excelentní pískař Béďa Linert, který je o 4 roky starší a stále je blázen do lezení. Teď se mi líbí Martin, jak leze, i když není na tom ještě technicky tak dobře, taky se mi líbí Jířa, to je taková stálice v oddíle. Nebo taky Radovan Kuchař, který si v Českém ráji popolézal a podepsal se nám s Hlízou do průvodce, to bylo radosti.

Vždycky jsem se domníval, že jsi hodně soutěživý.

Když mě někdo na běžkách nebo kole přefrčí, tak se mi udělá tma před očima a jdu do toho. Ale při lezení to moc dobře nejde. Tam buď jsi lepší, nebo ne. Mám svou maximální stupnici a nikoho lepšího nepředeženu.

Jinak jsou všichni soutěživí, ale nikdo ti to neřekne. Díky tomu, že jsem nebyl nikdy moc ambiciózní v lezení, tak jsem nebyl na zabití.

Nějaký odkaz mladým generacím?

Já se nepovažuju za kompetentní, abych někomu něco radil. Asi až moc si připouštím mladý lidi, on mě třeba Martin pošle do prdele, ale mně to nevadí. Třeba na něco upozorním, ale nerad někoho učím. Rád se poučím od mladých, jako třeba teď Martin našel v jedný těžký osmě takový hnízdo pro uzel, který já tam nikdy nenašel, to jsem čuměl a také ho pochválil.

Co tvoje děti, potatily se trochu?

Lukáš bydlí s nějakou buchtou v El Chorru jako lezec a psal mi, že už vylezl nějaký 7c+. Prudce jsem nesouhlasil s mou dcerou, která v 15ti letech odjela do Itálie jako aupairka a potom procestovala svět. V Chamonix je už 7 let, nemá rodinu, ale lyžuje tam, pracuje, má už vyťapaných 35 čtyřtísícovek. Je spíš na vysoký hory, má ráda skialpy. Jen na Blancu byla asi 5x, na Monte Rose, na Matterhornu.

Máš nějaké cíle?

Aby zdraví nezradilo, jinak mi tenhle stav vyhovuje. Nejvíce mě těší, že už nemusím chodit do práce. Ráno se probudíš a jedinou starostí je, jestli pojedeš na kolo, běžky nebo popolézat do Perštejna.