Párek

Pavel Párek Suchopárek

• místopředseda Horoklubu Chomutov

• správce skal na Chomutovsku

• narozen v r. 1971 v Chomutově

• žije se ženou PéŤou, synkem Šimonem a dcerkou Zuzankou v Chomutově

Rozhovor s Párkem se uskutečnil dne 14. 12. 2007 v restauraci Pavouk v Chomutově u několika šálků čaje, přesto se Párek dokázal uvolnit a dovolil mi nahlédnout do jeho horolezeckého života. Z jeho vyprávění jsem pochopil, že náš krásný sport má opravdu rád.

Kdy a jaké byly tvé začátky?

To bylo v roce 1993 nebo 1992, tehdy jsme spolu s Jardou Merhou, Vláďou Štorkem, Zdeňkem Pelcem a Péťou Rybářem začínali na vlastní pěst v Perštejně, měli jsme statický lano, pět ruskejch karabin, lanovej prsák, kterej jsme koupili v Prioru a sedák. Později jsme hledali nějakou horolezeckou organizaci a našli jsme TJ Klínovec, tady jsme setrvali dva měsíce a pak se Klínovec zrušil a následně vznikl Horoklub.

Vykrystalizovalo to z trempingu, už nás nebavilo toulat se bez cíle krajinou. Později jsme různě jezdili po Krušných horách. Jardovi Merhovi jsi dal lano a jednu karabinu a on byl schopen vylézt, na co jsme ukázali. Byli jsme úplní samorosti. V tu dobu jsem lezl 3-4x za týden. Skončil jsem v práci v Málkově, na kole jsme dojeli na Citeru, tam jsme do tmy lezli, a pak jeli zpátky. To jsme lezli fest.

Měl jsi nebo máš nějaké lezecké ambice a jaké cesty ti vyhovují? Máš rád prvovýstupy?

Ambice nemám, lezu pro radost. Těžký výstupy cíleně nevyhledávám. Ani jsem neměl pocit, že bych na těžší výstupy někdy měl. Lezu i cesty, které se mi nelíbí, když na ně mám. Myslím, že jsem založením kvaker, rozdrbaný oblečení, rád jdu někam celej den, toulám se po lesích, lezení spojím s romantikou, s turistikou, s kolem. V současné době chci věnovat čas hlavně rodině. Až děti vyrostou, tak se do toho položím zase naplno.

Oslovují mne všechny krušnohorské skály, jejich historie. Spáry a převisy mi nesedí. Kout, hrana, pěkně položená stěna mi vyhovuje. Silový nemusím, protože jsem nikdy netrénoval. To mě nebaví. Hrazdu mám doma 10 let, ale udělal jsem na ní za tu dobu asi 20 shybů dohromady. Každý rok dva. Na plastický stěně jsem byl jednou, nemám rád cílenej trénink.

Co říkáš na kvakerské přísloví „Mezi dvě šipky se vejde ještě jedna šipka“?

Před měsícem v Hroznětíně na to přišel Svinča. Já šipky dělám, ale udržuju rozestupy. Cesty se nesmí dotýkat v žádném bodě.

Jaké máš rád lezecké oblasti?

Co se týče Krušných hor, tak jsem těžkej patriot, z nich bych nedokázal odejít. V podstatě mám rád všechny skály, ale nejoblíbenější jsou Jedlák, Kryštof, Citera, asi proto, když pominu Perštejn, že jsem na nich začínal. K těm se opakovaně vracím. V létě rád navštívím Tisou. Ta má neopakovatelnou atmosféru, písek je nádhernej. Tisá je na to moje pískařský umění ideální. Děti se tam vyblbnou. Mám rád Rájec, je pevnej a pro děti je tam dost nevázaného písku. Nebo taky Bürschlické stěny. Každá cesta na písku na mne působí magicky. Ale obecně mám raději šutráky, kde se dá jistit železem. A nejraději lezu po vlastním, má to nádech dobrodružství.

Byl jsi „škodit“ i v jiných horách co se týče kvakovýstupů?

Na Šumavě jsem otevřel celou oblast, lokálního významu samozřejmě. I nejty jsem tam osazoval. Většinou jsme tam lezli se ženou. Jmenuje se to Vimperské podhradí, jsou to skaliska pod hradem Vimperk. Jihočeši tam maj skály, ale neví o nich. To jim je musíš najít.

Jaký máš vztah k vyšším horám?

Jsou pěkný, no. Mám rád všechny hory. Tatry zbožňuju, znáš to: Tatry jsou naše! Poprvé jsem tam byl s rodiči, když mi bylo 8. Tehdá jsem ani nevěděl, že lezení existuje, to jsem byl spíš přírodovědec. Lezecky až v roce 1994 v srpnu, pak jsme do nich jezdili každej rok. Mám tam rád i zimu, ale vyhýbám se ledům, těch se bojím. V horách zbožňuji hřebenovky. A nejlepší jsou kompletní přechody celých hřebenů. To má pro mě sportovní hodnotu. Slovenský pohoří mám přechozený skoro všechny.

Jaká hřebenovka na tebe nejvíce zapůsobila?

Kompletní přechod hřebene Vysokých Tater. V létě je nejlepší jít v červnu, to jsou dlouhý dny, teplo a ještě tam je sníh, takže máš vodu. Přechod trval asi 10 dní. Můj parťák byl pan Atom (pozn. Tomáš Stránský). Ale není to sranda. Chybí mi část od Kriváně na Rysy. Lepší je jít z východu na západ. To těžší slaníš.

Vím také, že jsi zabrousil do Alp. Můžeš zmínit tvůj výlet na Dachstein?

Tenhle výlet asi napadl mě. Seznámil jsem se s Péťou (mou nastávající), ona bydlela ve Vimperku. Tak jsme jeli na Favoritech spolu s J. Merhou, mým bráchou a V. Štorkem nejdřív na zkoušku do Vimperka. Potom jsme měli čtyři dny na Dachstein, jeli jsme tak 150 km denně. Bylo to dost krutý.

Když jsme přijeli pod Dachstein, tak už jsme moc nemohli chodit, přesto jsme došli na vrchol, po ledovci v cyklistických botech, lanovku jsme nepoužili. Byli jsme tam za úchyly, komedie. Merha, brácha a já. Vláďa se musel vrátit, po 200 km směrem tam zadřel střed kola, tak šel pěšky zpátky. Merha neměl vařič ani ešus, ten jel vždycky nadoraz. Vzal si s sebou paštiku a snědl jí první den, druhej den do plechovky od ní nalil vodu z potoka, nasypal tam polívku, zamíchal ji prstem a na sluníčku to ohřál. Vypil ji a další dva dny hladověl. Brácha vyměnil na kole asi dvacet drátů. Při návratu jsme na tom nebyli psychicky moc dobře. Projevovalo se to tak, že jsme se moc nebavili (pozn. red. Párek se pobaveně směje). Poslední den jsme jeli 260 km. Je zajímavý, že nám bylo fyzicky zle až pozítří po návratu.

Jakou túru v Alpách považuješ za nejhezčí?

Skalní lezení Hochswab - Pfaffenstain - Südwand - Zahnriss, to jsme se s Péťou napráskli do záludný cestičky, 9 krutejch dýlek, něco kolem 6+, uprostřed se nacházela vrcholovka z roku 1921 a měla 10 zápisů, my jsme spáchali první českej přelez. V cestě byly umístěný pouze dva dřevěný klíny, okolo byly cesty s nýtama, ale ta naše byla bez jištění. Zapůsobila na mě historií, nádhera. Za dva roky jí ale vynejtovali a tím ji zmršili.

Dále se mi líbilo letošní lezení na Mont Blanc, nejvíce emotivní byl sestup přes Bossonský ledovec.

Rád vzpomínám na Vysokej Atlas v Maroku s nejvyšší horou Djebel Toubkal 4167 m.

Takže máš nejraději v horách turistiku?

Mám rád pulturistiku, tj. toulání se po horách s jistým množstvím nepotřebných kundálů v batohu. Donedávna jsme i pořádali pulturistický závod na Jezerku. Jednou vytáhl brácha nahoru sud piva (62 kg), ale někam pospíchal, tak ho nechal na vrcholu Jezerky. My tam zůstali tři nahoře a pak jsme ho půl dne táhli dolů, střídali jsme se po 100 metrech. Můj nejlepší výkon byl 50 kg. Po čtyřech ročnících byl závod pro nedostatek pulturistů zrušen.

Dostal jsi se do nějaké krajní situace v horách?

Když jsme lezli na Nadelhorn 4327 m (pozn. red. Wallis), tak jsem měl pocit, že jsme se dostali na kraj svých možností Jel jsem s bráchou a s Tondou Pultarem – zakladatelem pulturistiky. Bráchu jsme tam těžce vyvláčeli, byl tam trojkovej rozrachtanej hřeben, nebylo návratu, tam jsem měl pocit, že se to nevyvíjí tak, jak má. V průvodci to píšou na 4 hodin, my jsme to lezli 10 hodin nahoru a 22 hodin se sestupem.V podstatě mě ale tyhle těžší akce uspokojují.

Je nějaký spolulezec, který ti vyloženě sedí?

Jo, Atom (pozn. Tomáš Stránský). Jeho styl mi sedí. Když jsme páchali přechod hřebene Vysokých Tater, tak jsme leželi na cestě ve stanu. Asi v 7.00 hod. ráno slyšíme zip a ochranář nás vytáhne ven ze stanu, a že nám dá pokutu, povídá ale:“Pánové, máte štěstí, nemůžu vám dát pokutu“, protože neměl tužku. Atom rozepne batoh, vyndá tužku a řekne: „Já vám jí půjčím“, ale stejně nám jí ochranář nedal, protože neměl ani bloky. Taky má žena je dobrej parťák.

Jaké knihy rád čteš?

Mám rád všechny horolezecký knihy, všechny sbírám. Paradoxně jsem se nedokázal pročíst klasikou Julia Kugyho „Ze života horolezce“.

Máš nějaký hrdiny či vzory?

Já jsem nikdy v životě žádný hrdiny ani vzory neměl.

Myslíš si, že horolezectví je pouze pro individuality?

Dřív lezli jen individuality, ale teď lezou i ovce stádní, a proto je horolezectví tam, kde je, tedy v pr... Je to masovej sport, není to, co to bejvalo, mrzí mě to .

Jaký máš názor na maglajz?

Nechci odsuzovat. Nikdy jsem ho neměl, nikdy jsem ho nepoužil. Asi má význam pro špičku, ale obecně nemá na skalách co dělat. Z estetického hlediska jsou ty bílý blijance příšerný. O písku ani nemluvím, tam není o čem hovořit.

Máš rád tradiční oblečení?

To mám. Co najdu doma ve skříni navrchu, to na sebe navleču.

Co tě stále motivuje k lezení? Jaké máš další horoplány?

Něco dělat musíš, mám rád pobyt v přírodě a abych tam nechodil jen tak naprázdno, tak lezu na ty pěkný skály, co tam vyrostly. Mám plán zkompletovat do důchodu štíty Vysokých Tater. Téhle myšlence bych se chtěl začít věnovat. Do této doby jsem dosáhl 37 vrcholů. Do důchodu mi zbývá asi 30 let.

Jaká jsou tvá oblíbená hesla?

Nevyhrnuj nohavice, dokud nevidíš brod.

Moudra přicházej a zase odcházej.

Tělo má jít do hrobu zhuntovaný.

Jak piju, tak lezu, a proto lezu hovno, protože piju jen čaj .

Jak si představuješ romantiku v horách?

Že někam dlouho jdeš, spíš tam, mrzneš při tom a ráno máš krásnej východ slunce. Anebo je mlha.